Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
Titul románu Vedlejší pokoje ve spojení s jménem jeho autora Radovana Menšíka evokuje, nemůžu si pomoct, sled tří stereotypů a zálib zdejšího publika: smích Vladimíra Menšíka, sošnost Radovana Lukavského a patos Michala Horáčka v textu písně Smích z vedlejšího pokoje.
Identita snímku RYTMUS: Sídliskový sen je vydávána tu za dokument, tu za „sám život“, přičemž v tom druhém případě je doprovázena plakátovou fotkou neholeného muže v kapuci a černých brýlích, jemuž po tváři stéká slza. Jistěže dokonalá: řádně prohnaná filtry fotografických programů, aby víc než co jiného byla slušivá.
Mezi akcemi vztahujícími se k výročí a dědictví druhé světové války konečně něco výjimečného: poprvé u nás je uvedena výstava dvou stovek fotografií „Osvětimského alba“. To je „dokumentární série“, která v roce 1944 zachycovala systematickou likvidaci evropských Židů. To první uvedení je s podivem, protože na fotografiích jsou zachyceni převážně občané předválečného Československa; tedy i Podkarpatské Rusi.
Jsou postavičky, které odjakživa vnášely mezi děti rozepře. Někdo nesnesl Rákosníčka, jiný Křemílka anebo alespoň Vochomůrku. Později jiný nemohl formeláky a chobotnice a jiný Pana Tau. Teď by zákopy měly být zakopány, přinejmenším na jedno výjimečné odpoledne, které možná změní někdejší hodnocení kdekoho.
Markéta Flekalová je krajinná architektka, která o proměnách krajiny dovede mluvit poutavě, dlouho a zasvěceně.
Z počtu ohlasů a víceméně všeobecného nadšení, které pár dní po premiéře film Schmitke doprovázejí, je zjevné, že došlo na intelektuální hit, který vábí na svou mimořádnost.
Nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo upomíná na to, že jednou z výzev, jíž jsou běžně vystavena umělecká díla, je čelit zapomínání, že existuje také produkce starší, než je ta současná. Chce-li si někdo pustit hudbu, film nebo přečíst knihu, zpravidla – aspoň dle mých zkušeností – se táže po tom, co zrovna vychází.
Mark Lanegan je zpěvák, který toho má hodně za sebou, a přitom se jen tak neoposlouchá. Ostatně kromě jeho chrapláku funguje i zpěvákův příběh: kariéru začal na konci 80. let s Kurtem Cobainem v garážové blues grunge kapele The Jury. Po vzniku společného hitu Where Did You Sleep Last Night, který pak oba autory neustále provázel, se Lanegan vydal na sólovou dráhu.
Jaký je stav grafického designu, veřejnosti a školství u nás a co vlastně obnáší zúčastnit se veřejné grafické soutěže? Na to odpovídá Filip Blažek, zakladatel grafického studia Designiq.
O filmu Poslední z Aporveru, obvykle označovaném jako „nejdražší neexistující film v českých dějinách“, opakovaně psal už kdekdo, je už těžko se v historii kolem vzniku tohoto snímku vyznat. Třeba před rokem a čtvrt na stránkách Echo24.cz k ní přispěl tehdejší kolega Lukáš Růžička. S velkým úspěchem, tři jeho články byly hojně klikané, sdílené a diskutované.
Rusko je země mnoha možností, většinou nepochopitelných a často zákeřných. Čerstvě to připomíná výstava inspirovaná druhým soudním procesem s miliardářem Michailem Chodorkovským a jeho společníkem Platonem Lebeděvem, který probíhal v letech 2009 a 2010 a byl veden kvůli údajné zpronevěře a daňovým únikům.
Deset let od brutálního zásahu policie na CzechTeku u Mlýnce na Tachovsku. Obrousil čas hrany? K diskusnímu Salonu Týdeníku Echo se sešli senátor a tehdejší ministr vnitra František Bublan, PR specialista, jeden z tehdejších mluvčích a zakladatel webu Antiparoubek.cz Štěpán Dlouhý a politický komentátor a tehdejší „děcko“ Jakub Janda ze think tanku Evropské hodnoty.
Recenzovat knížku Hanse Joachima Schädlicha Veličenstvo, chvátám je bezpečná práce. Novela totiž patří k literárním úspěchům, jimž není co vytýkat a za nimiž sebelepší kritický ohlas zůstane očividně kulhat.
V laboratořích Cambridge ukázala před několika týdny Zuzana Holubcová světu, co se děje v ženském vajíčku před umělým oplodněním.
Na česko-polských hranicích v obci Neratov, vyhlášené rekonstruovaným kostelem Nanebevzetí Panny Marie s prosklenou střechou, se vprostřed prázdnin už čtyři roky koná workshop někdejších studentů DAMU a lidí s mentálním postižením. Každý rok spolu nazkoušeli inscenaci, nasnadě byli třeba Romeo a Julie, letos bude mj. Vinnetou.
V polovině roku se to téma přihlásilo samo, skoro jako krátkodobá bilance. Právě proto, že jeho střípky se za sebe skládaly postupně a jejich celek už nešlo přehlédnout. Jednak vyšel komiks Legendy o Magorovi, jednak v rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem bylo přiznáno, že se nedostalo na jeho původní téma, totiž autorovu novinku – knižní rozhovor s Johnem Bokem Život mimo kategorie.
Komiks Franka Tashlina Svět, který není v originále vyšel v roce 1951, v češtině jako poslední chybějící číslo ze samostatných Tashlinových knih letos. Jelikož autor tvořil nejen jako kreslíř, ale i jako filmový scenárista a režisér v době květu klasické grotesky (vymýšlel scénky Laurelu a Hardymu), jsou jeho knížky takové.
Je ve snímku Domácí péče scéna, která dobře ilustruje pozici, v níž se ocitl a přežívá český film. Hlavní hrdinka, zdravotní sestra Vlasta, která kdesi na Zlínsku dochází za nemohoucími pacienty domů, a byť se k ní chovají všelijak a hrozně, jim tam pomáhá, přichází po skonu jednoho z nich na jeho pohřeb. Ve dveřích krematoria však dostává závrať, a tak raději odchází na hřbitov k připravenému hrobu.
Prozaik a esejista Taras Prochasko se vloni v hodnocení časopisu Forbes umístil na třetím místě mezi nejvlivnějšími ukrajinskými spisovateli.
Knihy regionálních pověstí jsou vděčným poznáním historie, jazyka a života vůbec. Zklamat mohou jedině odbytou ediční prací, což naštěstí není případ Čertovy kuchyně, „pověstí a vyprávění z Jičína a okolí“ vydaných pro jistotu v Brně.
Hynek Jůn, zakladatel zmíněné organizace, je v tuzemsku patrně nejlepší terapeut, který se věnuje práci s problémovými dospělými lidmi s autismem a s pobytovými programy pro takové klienty.
Zdejší film dal světu minimálně jednoho autora, jemuž se v dějinách média nelze vyhnout: je to Karel Zeman. Jeho poetika spojovala hraný a animovaný film, a přitom nebyla táž, vyvíjela se a proměňovala, takže Pan Potlouk se liší od Cesty do pravěku, ta od Barona Prášila, ten od Čarodějova učně a to vše od Vynálezu zkázy.
Už podle poloprázdných parkovišť ve městech se lze domnívat, že dovolené jsou v plném proudu. Co doporučit na čtení? Pro děti by se snad hodil Můj prázdninový deník Evy Chupíkové, kam si lze znamenat zážitky z prázdninových dobrodružství, jenže zkraje prázdnin je kniha vyprodána a dotisk bude k mání, považte, 31. srpna.
Viděno s pohodlným odstupem začátku dalšího měsíce se můžeme shodnout, že červnové kulturní a společenské rubriky se letos proměnily v knihy mrtvých. Účetní bilance „slavných úmrtí“ v uplynulých týdnech byla totiž neobvykle rozšafná – jako by česko-slovenský smrťák neskrýval, že letos si chtěl vzít dovolenou včas.
Snad to nebude působit jako posedlost, odvolat se ještě jednou na nedávný Sjezd spisovatelů. Zopakujme, že jeho základním sdělením je stížnost některých zdejších autorů, že si jich nikdo nevšímá. (Protože nejsou s to napsat knihy, které by za pozornost a rozrušení stály – opakuji já.)
Prázdniny za dveřmi, s nimi taky přerývka divadelní sezony – neboť divadla poklízejí, herci mají dovolenou anebo se účastní letních festivalů a produkcí ad hoc. Než to vypukne naplno, ještě pozvánka na reprízy brněnské inscenace premiérované minulý týden: na brněnském Biskupském dvoře se v posledku uvádějí hry spojené s moravskou historií a význačnými Moravany.
Americká fotografka Lee Millerová (1907–1977) je autorka pestrého díla, jehož záběr sahá od surrealistických výjevů přes módu, cestopis a portréty po válečnou reportáž. Začínala jako surrealistka v Paříži, později v době velké recese fotila portréty v Americe, následně se přestěhovala do Egypta a soustředila se na cestopisné fotky.
„Já vám ten rozhovor klidně dám, i když já v rozhovorech říkám furt to samý. Ale teď mi vyšla knížka, tak se to snad hodí. Tak jo,“ sdělil mi spisovatel Jan Novák na žádost o rozhovor.
Málo platné, zaměstnanci České televize by měli dostat nějaký diplom za vynikající práci a osvětu, protože stejně jako vloni, při stoletém výročí začátku první velké války, předvedli taky letos, při sedmdesátém výročí konce té druhé, že mají výjimečnou schopnost včas vymyslet pořady, které debatu o někdejších hrůzách načnou z dosud nevyužitého úhlu.
Stačily dva dny od úmrtí Ludvíka Vaculíka a noviny byly plné zaručených charakterizací autora a osobních vzpomínek na něj, které opakovaly jednoznačný portrét: byl to „samorost“, „skála“, „neuhýbal“, „nejslušnější“, „nejvtipnější“, „nejpřirozenější“, nejdůmyslnější“, „nejerotičtější“, „Moravan“, „Valach“, „indián“.
