Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
Se začátkem adventu asi dává smysl, že divadelní premiéry jsou jako z pohádky. Ale najde se vzdor: například cyklus scénických čtení „8@8“, kterým se Divadlo Letí rozhodlo oslavit svoje desetiny (pro pořádek: cyklus tohoto jména je pořádán celých těch uplynulých deset let a pro letošek je spojen s oněmi kulatinami proto, že prezentované kusy jsou dárek divadlu).
Když někdo pochází z Izraele, žije v Americe a potlouká se jí, jelikož je to džezmen jaksepatří, asi mu těžko vyčítat, že má pochopení i cit pro mísení kultur, ba že v něm má zalíbení a používá ho jako zdroj své tvorby. To je případ Telavivana Itamara Borochova, trumpetisty světového kalibru, který umně mísí židovské, arabské, křesťanské, neřkuli africké tradice.
Vzpomínky ostravské Židovky Suzanne Fall, která přes dva roky svého života strávila v Terezíně a jež vyšly poprvé česky pod názvem Terezín, ráj mezi lágry, začínají přiznáním, které neodpovídá obvyklému vnímání osudu Židů za poslední světové války: „Jsme v transportu! (…) já se těším.“ Podobným šokům a provokacím v zacházení se známým obrazem je čtenář vystaven celou knihu.
Hle nový festival, nadto výjimečné koncepce: ostravskou Normu, která spojí autorské divadlo s výtvarným uměním. Chce totiž reflektovat „teatralizaci současného umění a konceptualizaci divadelních inscenací“. Zároveň propojí české a polské tvůrce (v dalších ročnících aspiruje na totéž se Slováky, Maďary, Rakušany atd.).
Chorvatský režisér Lordan Zafranović spojil významnou část svého života s Českem. V 60. letech tu studoval FAMU a zažil sovětskou okupaci.
Další z ambiciózních pokusů tuzemského divadla intenzivně a zhuštěně nahlédnout nedávnou zdejší minulost. Tentokrát z létě 1945, kdy se Beskydy ještě potulovali banderovci a střílelo se, kdy se v Sudetech ještě zrovna tak vraždilo, se na pražské Pankráci setkává v jedné cele pětice žen různých válečných osudů: slavné herečky Adina Mandlová a Lída Baarová, odbojářka pomáhající parašutistům z výsadku Silver A, Židovka Julie, donedávna vězněná v Osvětimi, a neznámá žena.
Edice Delfín nakladatelství Triáda dlouhodobě patří k řadám, v nichž poezie vychází v takové ediční péči a přinejmenším v takové kvalitě, aby stálo za to se o výsledky dohadovat. Už to je skóre úctyhodné, naštěstí se ho daří i vylepšit výtečnými sbírkami, kde vlastní pochybnosti znamenají rozkoš na konci čtení. To je případ titulu Jiřího Tomáška Na písku.
František Štorm je typograf a muzikant, designér a cestovatel, výtvarník a buddhista, a navíc ovšem výborný esejista (jeho Eseje o typografii by si měl přečíst každý, kdo to s čtením myslí vážně). Že při takovém záběru za ním jeho vykladači i fanoušci klopýtají, nevadí. Tedy dostane-li se na radost z díla. Jedna šance ještě je na výstavě nazvané (H)Různé věci.
Aktuální situace v televizi je taková, že sotva jeden detektivní seriál skončí, tři jiné začnou. V literatuře vychází mnoho detektivních překladů, zároveň se zvedá počet původních českých detektivek. Příčina vzedmutého zájmu o tento žánr je pořád dána úspěchem severských detektivek a nejspíš i amerických televizních kriminálek. Ostatně česká produkce už po vzoru právě americkém a německém taky začíná detektivní příběhy regionalizovat. O tom, co se to děje, přišli do Salonu Týdeníku Echo diskutovat spisovatel Jiří Walker Procházka, scenárista seriálu Doktor Martin a thrilleru Mamon Štefan Titka, překladatelka Kateřina Vinšová a nakladatelský redaktor Richard Klíčník. Ten se kvůli nenadálé pracovní povinnosti k rozhovoru připojil až v jeho průběhu.
Zralost a usazenost některých společenských témat se pozná podle toho, že z rubrik zpravodajských a názorových se přesunou do rubrik kulturních. To je i případ uprchlické krize, která kromě jiných potíží stvořila jednu zdánlivě drobnou a nenápadnou, o to ovšem záludnější: angažovanou poezii českých básníků.
Když vloni Eva Zábranová vydala vzpomínky na svou rodinu a zejména otce, básníka a překladatele Jana Zábranu, bylo to překvapení. Zároveň pro razanci, s jakou byly napsány, a nesmířlivost s mnoha víc nebo míň známými jmény zdejší literatury druhé půle dvacátého století se Flashky staly vděčným impulzem k novému čtení dosavadních zábranovských interpretací.
Na poslední chvíli ještě lze stihnout retrospektivní výstavu české horské a horolezecké fotografie, nazvanou cudně Mezi nebem a zemí. Je pořádána u příležitosti padesátého výročí první oficiální československé horolezecké expedice do asijských velehor a představuje fotky devatenácti autorů, kteří je pořídili v rozmezí let 1930 a 2015.
Nový film má Petr Zelenka v kinech po sedmi letech. Jmenuje se Ztraceni v Mnichově a je to komediální esej.
Pro někoho je nepředstavitelné na dítě vůbec sáhnout, jiný z facky nebo rány přes zadek neštěstí nedělá. V Salonu Týdeníku Echo diskutují šéfredaktor serveru pro základní a střední školy Česká škola a tvůrce školské politiky pirátské strany Jan Wagner, školní psycholožka Olga Kučerová, vychovatel Výchovného ústavu Klíčov Kryštof Velčovský a vysokoškolský pedagog a literární kritik a editor Petr Šrámek. Všichni hosté Salonu jsou rodiči.
Filip Nuckolls patří k divadelním režisérům, kteří mají cit pro literární předobraz, jejž se rozhodnou adaptovat pro jeviště. To zároveň znamená, že patří k autorům, kteří umějí číst, a ještě navíc si o přečteném něco svedou myslet a s vymyšleným dále umně pracovat.
Nobelova cena za literaturu byla tento rok udělena běloruské novinářce a esejistce Světlaně Alexijevičové, což je fakt, který snad nikdo nepřehlédl. V oficiálním prohlášení porota sdělila, že takto se rozhodla pro autorčino „polyfonní psaní, které je obrazem utrpení a odvahy naší doby“. Už v takovém sloganu se odráží nedostatečnost slovníku, kterým se cena běžně ohání.
Hrůza tvorby Milana Kundery je v její očividnosti. S výjimkou esejů, které se důvtipem a náročností zbytku autorovy tvorby vymykají, je Kunderovo psaní snadno interpretovatelné a opakuje se. Není tedy problém vykládat jej pořád dokola třeba jako žert, nevázanost nebo v obzvlášť silném okouzlení autorovým přístupem k věci dokonce jako filozofii.
O slovenské kinematografii se říká, že nezná jiná témata než Jánošíka, druhou světovou válku a především její vyvrcholení, Slovenské národní povstání. Je to nadnesené hodnocení, ale je fakt, že k paradoxům zdejšího komunistického režimu patřila ochota natáčet nákladné vojenské filmy; jindy by na ně peníze nebyly.
S podzimem začíná zával knižními přehlídkami. První na řadě je festival pro „opravdové booklovery“ Belles Lettres (oddanost knihám zjevně nebrání práskání češtiny přes jazyk). Je to vlastně osvěta, zaměřená na tržní zázemí a podmínky zdejšího písemnictví.
K trendům české televizní a filmové produkce patří potvrzovat tuzemskou existenci samozřejmou a nijak motivovanou přítomností slovenských postav. Tato česko-slovenská nespornost ale realitu de facto karikuje: ačkoli Slováci tvoří v českých zemích nejpočetnější menšinu a zároveň v nich zastávají viditelné posty, není to tak, že kam Čech šlápne, tam zavadí o někdejšího federálního soudruha.
Michal Hvorecký neustále promýšlí a prožívá vztah intelektuála a politiky, vystupuje na obranu demokracie a vzrušeně glosuje pohyby i zatuchlost společnosti.
Divadelní pouť na Střeleckém ostrově – po třiceti letech se připomene akce, která patřila k tomu nejlepšímu, co nabídla druhá polovina osmdesátých let. První Divadelní pouť se konala roku 1985 v Praze, rychle však začala okruh svého působení rozšiřovat a propracovala se až k účinkování na prestižním hudebním festivalu v Roskilde.
Diskusní Salon Týdeníku Echo tentokrát kondici a příčiny stavu tuzemské operní scény rozebíral s divadelním dramaturgem České televize Ondřejem Šrámkem, ředitelem plzeňského Divadla J. K. Tyla Martinem Otavou, hudební pedagožkou a sopranistkou, která léta působila v Berlíně, Magdalénou Hajóssyovou a zpěvákem a zároveň ekonomem Jiřím Poláčkem.
Se začátkem září tradičně nezačala sezona pouze školákům, nýbrž také televizním dramaturgům, kteří uveřejnili výsledky své dlouhodobé práce a předvedli se s nejedním novým seriálem. (Naopak léto je vždy poznamenáno opakováním známého, vždyť kdo by se v hicech zdržoval studiem nových zápletek a figur.
Také letošní kniha Petra Šabacha, novela Rothschildova flaška, se stejně jako ty předešlé dočkala mnoha recenzí, jejichž úhrn bez ohledu na jejich argumenty sám značí, že je co dělat s dílem a tvorbou, které stojí za velkou pozornost.
Ještě pár týdnů lze ve vídeňské Albertině zhlédnout naráz dvě výstavy, jež se týkají kresby a jejichž exponáty od sebe dělí sto let. Dřív skončí výstava Drawing now – ta se věnuje současným pozicím v grafické tvorbě. Představuje 36 mezinárodních uměleckých pozic, v nichž ukazuje, jaká témata dnes umělci kresbou vyjadřují, a „prezentuje grafickou tvorbu v jejích pozoruhodných polohách a vyjádřeních“.
V evropském městě kultury to frčí a o nápady, zdá se, není nouze: aktuálně v Plzni začala první evropská výstava paravánových kaligrafií Shōko Kanazawové. Ta je v současnosti nejvystavovanější žijící japonskou kaligrafkou – její práci například samostatně vystavují tři galerie, ztvárňuje taky císařovy básně i titulky k populárním seriálům.
„A kupuje si to hodně lidí?“ zeptal jsem se knihkupkyně, sotva jsem rozpačitě zaplatil za čtvrtý, čerstvý díl známé švédské detektivní série Milénium. „Dost, lidé jsou zvědaví,“ odpověděla. Samozřejmě, bodejť by nebyli. Milénium výrazně napomohlo nastartovat bláznění do skandinávských detektivek, navíc má dodnes kolem sebe správný reklamní příběh: jeho autor Stieg Larsson zemřel dřív, než první díl jeho trilogie vůbec vyšel.
K napjatým vztahům, na které ovšem pro jejich vzdálenost nepohlížíme, patří ty japonsko-čínské. Film Anga Leeho Touha, opatrnost jejich takt připomíná už názvem, každopádně ukazuje jejich podobu za druhé světové války, kdy Japonci Čínu okupovali.
Titul románu Vedlejší pokoje ve spojení s jménem jeho autora Radovana Menšíka evokuje, nemůžu si pomoct, sled tří stereotypů a zálib zdejšího publika: smích Vladimíra Menšíka, sošnost Radovana Lukavského a patos Michala Horáčka v textu písně Smích z vedlejšího pokoje.
