Nynější zmatek Západu je nadějnější než předešlá pýcha
Seriál České televize České století je hit. Diváci se o něm dohadují, rozebírají příčiny historických událostí a představují si, co všecko by mohlo být jinak, kdyby.
Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
Seriál České televize České století je hit. Diváci se o něm dohadují, rozebírají příčiny historických událostí a představují si, co všecko by mohlo být jinak, kdyby.
Česko je festivalová velmoc; svou přehlídku tu má kdeco, takže novinky překvapují. Mile teď první ročník festivalu australského filmu, neboť mimo Down Under Berlin podobný ve střední Evropě není. Navíc tento pražský navazuje na projekce českého a slovenského filmu, jejichž druhá várka proběhla v září v Melbourne a Sydney.
Hrůza oslav letošního stoletého výročí začátku první světové války je v jistotě, že v 21. století odteď každá větší událost bude mít právě „stoleté výročí“. Dál totiž pohodlí paměti nesahá, takže zůstáváme v očekávání permanentního, paradoxně právě takřka stoletého večírku, umožňujícího jen malou šanci vysmeknout se povinnému, nadosobnímu a víc než míň organizovanému dojetí.
O oblíbených příbězích kterékoli generace rozhodují samozřejmě nálady trhu, zásoby rodinných knihoven, politika a jistě náhoda. Já měl štěstí, že ve věku lačném dobrodružných vzorů jsem některé knihy už číst nemusel a jiné mohl, protože se znovu začaly vydávat a překládat. A tak jsem se dojímal Vinnetouovou smrtí, smál Boříkovým nápadům, vztekal nad nedorozuměním Červenáčka se zbytkem party a hlavně propadal kličkám fantastických ság.
Divadelní biografie vynálezců už není jen Cimrman nebo Zelenkův Teremin, aktuálně se k nim přiřazuje dokument o Nikolu Teslovi. Kombinuje postupy obou zmíněných kolegů: je to scénické čtení i přehlídka géniových úspěchů, doplněná odbornou přednáškou.
Vzhledem k datu asi nepůjde o překvapení, ale spojnicí kulturních tipů tohoto čísla je historie 20. století: na divadle roky 1989 a 2013 a 2014, v televizi rok 1968, na výstavě roky 1945–1951.
Nepřehlédnutelná mediální aktivita obou českých prezidentů, předešlého i současného, těsně před pětadvacátým výročím sametové revoluce našla v společnosti velký ohlas a patrně málokdo se k ní nevyjádřil. Vzhledem k sebestřednosti obou mužů ji lze vnímat také jako snahu zviditelnit se těsně před tím, než novinový prostor naplní komentáře jiných jmen a vzpomínky na pozapomenuté figury spojené právě s děním v závěru roku 1989.
Tentokrát mix premiér: debutových muzikantů na pražském koncertu, filmových okének na putovním festivalu, druhé nebo první pražské divadelní inscenace, vystavených obrázků v Plzni a básní amerického poety a šprýmaře.
Anglický spisovatel nizozemského původu Michel Faber je autor, jehož tvorbu si soudný čtenář musí zamilovat. Je plná propracovaných příběhů i postav, a přitom bezohledná k očekáváním trhu, který od tvůrců často žádá opakování jejich úspěšných modelů. Raději vždy vypadá jinak.
Nemá cenu s hodnocením otálet: překlad románu Pavla Vilikovského Příběh opravdického člověka je jednou z důležitých knih, jež tu v poslední době vyšly. Je to smyšlený nepravidelný deník, který si po tři čtvrtě roku od ledna do září někdy zkraje 70. let píše bezejmenný kontrolor v jakémsi univerzálním slovenském národním podniku. Jeho zápisky začínají jako odhodlaný pokus o vlastní portrét, kterým by jednou rád podaroval syna oplátkou za to, že od něj obdržel nesrozumitelný dar – poznámkový blok.
Dnešní tipy jsou pestré a rozlítané: za výstavou do Ostravy, za divadlem do Brna a Prahy, za filmem k televizi, na koncert zase do Prahy a kdekoli přitom s knížkou v ruce.
Čínský spisovatel Jen Lien-Kche v Praze převzal Cenu Franze Kafky. Tři hodiny před ceremoniálem v Praze zalité hustým deštěm ještě seděl na obědě a vychutnával si gulášovou polévku. Jídlo má opravdu rád a nestydí se za to.
Epizodou o Petru Pithartovi Česká televize začala vysílat „cyklus dokumentů studentů FAMU“ Expremiéři. Dle názvu celku lze snadno odvodit, kdo je jeho hrdiny, i se dohadovat, že bez ohledu na kvalitu výsledku seriál nejspíš bude hit (tedy v míře, jakou lze předpokládat u diváckého zázemí vysílání druhého veřejnoprávního programu).
Uplynulý týden přinesl úmrtí známých či důležitých lidí. Zemřel autor Maxipsa Fíka spisovatel Rudolf Čechura, překladatel Jiří Reynek (pouhé tři týdny po svém o rok starším bratrovi Danielovi; a tak slavná Reynkovic usedlost v Petrkově přestala existovat ve své živé podmanivosti) a herec Jan Schánilec, jehož si leckdo pamatuje jako dabéra Buda Spencera.
Jednou se to nejspíš stát muselo, ač zvyk z toho dělat nebudeme: dnešní kulturní tipy pojí Praha, zůstaneme v ní. Literární čtení opomíjeného klasika, divadelní premiéra, filmový festival. I když ten se ve své druhé půli přesouvá do Brna, tak aspoň jeden výlet je zajištěn. K němu na cestu knihu anebo k poslechu soundtrack.
Kniha Evy Zábranové Flashky, v autorčiných padesáti letech její debut, je v několikerém významu toho slova zjevení. Jednak její uvedení pravděpodobně málokdo čekal, jednak je to kniha vyzývavá, protože nepohodlná.
V uplynulém týdnu se toho stalo v literatuře nebo kolem literatury dost podstatného, aby to vydalo na tři drobné komentáře. Nuže, tady jsou.
Tento týden je to prosté, vemlouvavým pojítkem a vodítkem po kulturních tipech je fauna: automobilová výstava v Praze, divadlo v Liberci, festival spisovatelů, oceňované evropské filmy a finská národní literatura. Všechno to pojí zvířátka.
Režisér a scenárista Benjamin Tuček právě premiéroval svůj nový dokumentární film Plán. Ten pojednává, jak napovídá jeho název, o územním plánu hlavního města.
Tento týden tvrdě prozaicky i něžně poeticky: festival alternativní kultury, výstava největšího z básníků, divadelní premiéra podle kdysi slavné knihy, akční film i zásadní báseň modernistické poezie. Až na jeden tip spojuje ostatní účast výjimečných mužů.
„Havel byl jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě a dal mi hrozně moc,“ říká v rozhovoru pro Týdeník ECHO někdejší Havlův mluvčí, dnes český velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský.
Jméno dramatika a scenáristy Petra Kolečka se v posledních dvou letech stalo všudypřítomným; minout se s ním dá práci. Příkladně když nyní zkraje září začala novinkami naditá podzimní televizní sezona, měl tento autor hned v první dva její vysílací dny své příspěvky v primetime dvou stanic: na Primě seriál Vinaři, v České televizi Zrádce – úvodní příspěvek nové řady celovečerních filmů Nevinné lži.
Kulturní tipy tohoto čísla mimoděk pojí motiv cesty, či přesněji pouti. Čím by to mohlo být? Každopádně tentokrát kupodivu bez divadla, zato festivalověji: literární přehlídka v Praze, tamtéž staroseverská a navrch jedna filmová v Ostravě. Závěrem film v televizi a nová kniha Milana Kundery.
Poslední kniha Bohumily Grögerové se jmenuje Můj labyrint a vyšla zhruba před třemi týdny, v den autorčina úmrtí. Může spisovatel na odchodu za sebou zavřít dveře hlučněji? Jsou to důvtipně koncipované lyrické vzpomínky na tři výseky z autorčina života – tedy další příspěvek Grögerové k žánru, kterému se v průběhu svého života věnovala opakovaně a který zkoušela zatížit různými kreativními finesami, zvědava zjistit, kam lze při podvolování paměti zajít, aby nedošlo k jejímu pokřivení, a přitom její svědectví bylo odvyprávěno docela nově.
Tentokrát barevněji, neboť od každého trochu: premiéra klasické hry ve velkém měšťanském divadle, rodinný výlet za krásami designu, přehlídka neznámých animovaných filmů, v televizi československý western a na čtení literární časopis.
Režisér Filip Nuckolls býval uměleckým vedoucím Činoherního studia v Ústí nad Labem. To bývalo symbolem dobrého mimopražského divadla, v obecném povědomí dokonce bývá zafixováno jako nejlepší regionální scéna.
Je to tak, začala škola a divadla opravdu přibývá. Dnes tedy dvě plzeňské pozvánky, muzikantská do Prahy, výstavní do Havlíčkova Brodu a jako ozdravné naředění festivalů a přehlídek intimita knížky do uší.
Vzpomínkový román Každá věc ať dospěje na své místo vydala všestranná Sylvie Richterová – prozaička, básnířka, esejistka, literární vědkyně – po dvaceti letech od edice své předešlé prózy Druhé loučení. Ne že by po ty roky mlčela úplně: vyšla jí jedna básnická sbírka a dva svazky esejů. Jenže těžko s nimi srovnávat výsostné ambice její čtyřsetstránkové novinky, v níž na propletenci osudů řady postav předkládá svou syntézu uplynulých šedesáti let českých dějin.
Prázdniny končí a škola klepe na vrata. A tak se pozvolna budou proměňovat také kulturní tipy, pravidelněji se začnou objevovat divadelní doporučení – dnes je to brněnský pouliční festival. K němu výstavy na nádraží, něco filmů, kniha a příjemné novinky na internetu.
Dnešní tipy jsou různorodý tyglík – pamatují hodně na děti a dějiny. Kromě doporučení některých, tentokrát pražských výstav, dojde na tři dětské knížky, na dudy anebo dokumentární film o srpnové okupaci v roce 1968.