Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Krev a půda ve středu Čech

Scházel jsem úvozovou cestou do Netvořic, seschlé rudé šípky vroubily blátivý žlab mezi poli, setmělé ráno dýchalo předjarním oparem, takže ničím nepřipomínalo mrazivé ledny, kdy býval tento kopcovitý kraj zasněžený po okenice. Před pár lety bych asi setřásal kocovinu, ale protože už nějakou dobu nepiju, cloumala se mnou jen únava, neboť jsem v noci skoro nezamhouřil oči. Říká se tomu výjezdní redakční zasedání a moji odolnější kolegové ho, jak se dalo čekat, přeměnili po půlnoci v heavymetalovou diskotéku, kterou ukončili nad ránem. Já jsem se dávno převaloval v posteli, zacpával si uši, proklínal je a přál si, aby zakročil František Slepička, nesvatý mstitel zdejšího kraje, selský synek z Jankovské Lhoty u Votic, který se dal na zbojnický odboj, dezertoval v březnu 1951 z pétépácké vojny se dvěma samopaly, v červnu toho roku zastřelil ve Zlatých Horách na Voticku místního funkcionáře Burdu. Pak skoro čtyři roky žil napůl jako psanec, napůl gauner ve středu kamenitých selských Čech, v Oušticích, Mlékovicích, Všeticích, kde mu občas někdo pomáhal a skrýval ho, někdo se ho bál, jiný ho nenáviděl, někdo mu přál život, někdo smrt. Zemřel po přestřelce s esenbáky 4. května 1955 v Dubně u Příbrami. Dostal to do srdce a do břicha. Tak na toho Slepičku-mstitele jsem myslel, když jsem nemohl usnout, že by tam vešel, vystřelil do vzduchu a banda by se rozprchla. A byl by zase klid, jak na venkově v noci má být.

Holocaust rozpouštěný a vypuštěný

Sedmdesát pět let po osvobození Osvětimi (KZ-Auschwitz), což připadá na dnešní den, jsou svědkové holocaustu stále vzácnější. Skvělé Ditě Krausové, kterou bylo možné obdivovat v sobotu na ČT, bylo v květnu 45, kdy ji položivou vynesli z Bergen-Belsenu, patnáct let. Události, které tu díky lidem jako ona byly ještě před takovými deseti lety (pamatujeme třeba na Arnošta Lustiga) přece jen živé, reálné, bylo do nich možné „vložit prst“, se plynule mění v historii, na kterou, jak známo, vždy padá prach.

Devětsil aneb Revoluce, která se smála

Revoluce se před sto lety odložila na neurčito. Aspoň tedy v Československu, které se z válečného kolapsu vzpamatovalo ve střední Evropě nejdřív a už začátkem 20. let startuje k hospodářské prosperitě. Ta není sice úplně pro všechny, ale rozhodující většina lidí ji přece jen pocítí, což je vždy nejdůležitější. Dobré časy skončí těžkou krizí v roce 1931, ale těch deset let bude docela příznivých a veselých: byla to, řečeno parafrází Teigeho knihy o klaunech a groteskách, „republika, která se směje“.

Podivné duše ve Vodňanech

Vodňany, sobota uprostřed ledna, lezavo a šedá obloha, čtvercové náměstí vymetené až liduprázdné, v rohu gotický kostel s věží, v druhém olepená škatule nákupního střediska ze 70. let, uprostřed kašna s ženskou postavou z první republiky. Je to česká verze Marianny, v jedné ruce lipové listy, v druhé pavéza s českým lvem, na hlavě čapka, která se říkalo frygická a Francouzi z ní za revoluce udělali symbol svobody, což nějakým způsobem splynulo s terorem. Ale taky by ta čepice mohla připomínat hornickou kutnu, kterou má na hlavě horník-štítonoš vodňanského znaku, který se tam dostal tak, že kdysi, za Jana Lucemburského a nejpozději ve 20. letech minulého století, se v okolí Vodňan nacházeli nejen kapři, ale i zlato, dokonce v jednom kameni u Křepic celé kilo, které je teď v Národním muzeu v Praze.

Návrat ředitele Anděla Neumanna

V pražské Státní opeře se po třech letech rekonstrukce od minulého týdne už zase hraje. Tedy zpívá a hraje. Jako první je nasazen Beethovenův Fidelio, což byla osudová opera prvního ředitele scény, Angela Neumanna, neboť se během kontroly její zkoušky v prosinci 1910 tady v divadle nachladil a pak rychle ještě do Vánoc zemřel.

O přátelství Havla s Michnikem

Kniha Podivná doba / Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem je artefakt dvojího druhu. Zaprvé je dokumentem vztahu dvou mužů, kteří se spřátelili v jisté době a v jiné době v tom pokračovali. Poprvé se viděli jednoho dne v létě 1978 na hřebenu Krkonoš, kde došlo ke známému setkání disidentů z obou zemí – věděli o sobě, hvězdách disentu, samozřejmě už předtím. Setkání mělo pro oba zvláštní význam, o němž se dozvídáme právě z této knihy. Totiž že právě tam o deset let mladší Adam Michnik vyzval, snad aby zkrátil hovor o poměrech a došlo i na příjemnější věci, Václava Havla, aby sepsal pro jím redigovaný samizdatový časopis Krytyka esej o „mechanismech fungování systému“. Za tři měsíce, v listopadu 1978, doručil tajný kurýr z Prahy Michnikovi do bytu Moc bezmocných.

Fatální mlýn Zdenky Braunerové

Známý a kdysi docela čtený román Františka Kožíka o osudech malířky Zdenky Braunerové Na křídle větrného mlýna (poprvé vyšel v roce 1977) by se spíš měl jmenovat Na křídle vodního mlýna, jenomže vodní mlýn nemá křídla, ale lopatky, takže by to znělo divně: Na lopatě vodního mlýna… Jde však opravdu o vodní mlýn, byť je to v knize míněno metaforicky, asi jako životní vír či rej, jejž roztáčí proud či van citů a vášní milostných i tvůrčích, čehož byl ten mlýn svědkem.

Scrutonův oheň v katakombách

„Naše kultura je kulturou katakomb, ve kterých nezdolní mniši uchovávají věčný oheň,“ napsal v závěru knihy Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře Roger Scruton. Po jeho odchodu se plamen toho ohně zachvěl a řady oněch „nezdolných mnichů“ ztratily svého opata.

Vyprávění začíná u ohňů a nikdy neskončilo

Literatura je v mnohém podobná botanice, třeba v tom, jak některé její nejzajímavější nebo nejkypivější výhonky vyraší na nečekaném místě a projeví mnohem víc životaschopnosti než výpěstky z centrálních skleníků. To je případ Aleny Mornštajnové, o které před sedmi lety vědělo jen její okolí ve Valašském Meziříčí, ale nyní je to již, jak se říká, fenomén.

Udělejte něco s tím nábytkem

Jindřich Vybíral je historik architektury se zaměřením na 19. století a klasickou modernu. Vyrůstal v Opavě, kde chodil do obchodního domu Breda a z pokojíku hleděl na věž kostela sv. Hedviky, díla klasika moderny Leopolda Bauera, o kterém napsal největší monografii, která kdy o něm byla a bude napsána. V Praze od konce 90. let zasvěcuje studenty Vysoké školy uměleckoprůmyslové do souvislostí hmoty a ducha, tradice architektury a stylu života. Je respektovanou osobností bez výstřelků, dobrým společníkem a citlivým vzdělancem. Od loňska je rektorem, takže jsme se sešli v rektorské místnosti na Palachově náměstí. Venku bylo mrazivo a za okny se stmívalo nad Pražským hradem.

Státu spadl statek

Hospodaření je nadále socialistické. Lukrativní objekty, třeba Český Krumlov, který ročně vydělá 70 milionů korun, odvádějí všechno zpět státu, který pak prostřednictvím NPÚ přerozděluje prostředky jinam.

Mandle, rozinky a mák ve Zwickau

V saském městě Zwickau je hned u nádraží takový velmi staromódní hotel, který tam zůstal skoro v nezměněném stavu od roku 1912, kdy se otevíral. Jmenuje se Merkur, což naznačuje, že byl pro cestující obchodníky. Vím o něm asi deset let, protože jsem v něm jednou přespal, když mi ujel večerní vlak do Kraslic, které jsou hned za hranicemi a jezdí tam každé dvě hodiny vlak z toho Cvikova, prvního velkého města v téhle části Krušnohoří.

V některých zemích je násilí doma, třeba v Persii

V populární, což neznamená, že triviální, knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšá jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let, kdy se politická korektnost nenosila (on by ji asi nerespektoval), píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti.

Vznešený architekt reakční doby

Západočeská galerie v Plzni pokračuje v řadě zajímavých exkurzů do 19. století, které sice náš věk podceňuje, ale po kterém zde zbylo nejvíc hodnotných věcí duchovních i hmotných. Aktuální výstava je věnována rodákovi z Ticina, té italsky mluvící části Švýcarska, která od baroka zásobovala Evropu vynikajícími architekty a stavebníky. Jmenuje se Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou.

Bude to ještě všechno hodně zajímavé

Představuju si někdy, co by asi člověk dělal, kdyby znal budoucnost. Ale ne teď, nýbrž kdyby ji znal v minulosti. Třeba kdyby za mnou tak na jaře 1990, kdy mně bylo dvacet čtyři, byl jsem nadšený ze svobody a vše se jevilo tak krásně a nadějně, přišel nějaký kouzelník a ukázal mi v kouli (nebo asi spíš na displeji smartphonu, neboť by byl z budoucnosti) Českou republiku našich dní.

Klenot v čase snesitelném

Do Českého Krumlova trochu rozumný člověk může přijet jenom v listopadu nebo v únoru. Ve zbytku roku se stane svědkem a obětí nejhorší masové turistické industrie, globálního procesu přemísťování lidstva. Ten nacpe zakřivené uličky toho krásného města jako jitrnice lidským prejtem, zašpuntuje je a zahltí, že se v nich nedá pohnout. Kdo je jen trochu normální, do nich proto nikdy nevleze, smíří se s tím, že prostě Krumlov nepozná, mine se s ním, nechá si ho ujít. Pokud je starší, zachová si ho ve vzpomínkách, kdy to bylo zpustlé a ošuntělé, Romy obydlené, ale přece jenom průchozí město, rozpadající se klenot, se kterým si novoosídlenci nevěděli rady. Prostě vymaže Krumlov ze svých tužeb, přenechá ho těm dobyvatelům se smartphony, ať si ho sežerou a roznesou na značkových kopytech, stejně už je to město jen kulisou, prázdnou formou, normální lidé tam dávno nežijí, domy patří Rusům nebo nějakým mafiánům, všude trdelníky, cingrlátka a jiný šunt a lapače pro blbé turisty, kteří jako kobylky ničí všechnu krásu světa.

V kůži Alfonse Muchy

Nekonečné peripetie s umístěním Slovanské epopeje Alfonse Muchy mají také svou osobní rovinu. Je to též souboj a pře různých přístupů a postojů k rodinnému odkazu. Zvlášť silný důvod hlásit se k dílu velkého Alfonse má jeho vnučka Jarmila Mucha Plocková, která se o tom, že je dcera Muchova syna Jiřího, dozvěděla ve dvaceti letech.

Naši milí bačové

Čech má svou představu o Slovensku, která záleží na tom, jak je starý, zda má slovenské známé a jestli byl někde jinde než v Blavě či v Tatrách na lyžích. Řekněme, že trochu lepší představu má Moravan, který si často myslí, že se Slováky by si rozuměl lépe než s Čížky. Zajímavější je, jakou představu má o Slovensku sám Slovák, pokud má znalost Slovenska v popisu práce, jež je mu zároveň posedlostí i jistým prokletím.

Pohled z opavského pokojíku

Kromě Dalibora Balšínka, který vlastně úplně Opavan není, znám ještě dva, kteří jimi zcela jsou. Tomáše Němečka a Jindřicha Vybírala. To jsou muži, na které může být jejich rodné město hrdé a v jeho zájmu by mělo být přilákat je z pražského vandru zpět.

Chvíli běžím sama, pak se někdo přidá

Teď je právě se svým souborem ve Francii, kde hrají skoro víc než u sebe doma, v Divadle Archa na Poříčí. Inscenace Obyčejní lidé je typická režie této energické ženy. Vypráví opravdu o obyčejných lidech, přitom neobyčejnou formou. Divadlo tady rozpouští své hranice a stává se setkáváním člověka s člověkem, herce s publikem, jedné kultury s druhou. Jana Svobodová je takovou ženou a umělkyní mimo hranice, do kterých se odmítá zařadit. Je koneckonců Svobodová…

Hajzlové spíš úpadkoví

Počínaje novelou Snaživky (2009) stojí za to sledovat brněnského prozaika Jiřího Šimáčka (1967), dříve televizního dramaturga a spolu s loni zesnulým Zdeňkem Plachým vůdčího ducha Střeženého Parnasu, což byla taková brněnská intelektuální zajímavost, kterou plně chápali nejspíš jen oni dva. Jeho romány se vyznačovaly dobře zvládnutým vypravěčstvím, ostře podanými lidskými typy, mezi nimiž vynikaly zvláště ty odporné, a pevným zasazením do sociálního prostředí, ve všech případech do současného Brna.

Novější články Starší články