Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Naši milí bačové

Čech má svou představu o Slovensku, která záleží na tom, jak je starý, zda má slovenské známé a jestli byl někde jinde než v Blavě či v Tatrách na lyžích. Řekněme, že trochu lepší představu má Moravan, který si často myslí, že se Slováky by si rozuměl lépe než s Čížky. Zajímavější je, jakou představu má o Slovensku sám Slovák, pokud má znalost Slovenska v popisu práce, jež je mu zároveň posedlostí i jistým prokletím.

Pohled z opavského pokojíku

Kromě Dalibora Balšínka, který vlastně úplně Opavan není, znám ještě dva, kteří jimi zcela jsou. Tomáše Němečka a Jindřicha Vybírala. To jsou muži, na které může být jejich rodné město hrdé a v jeho zájmu by mělo být přilákat je z pražského vandru zpět.

Chvíli běžím sama, pak se někdo přidá

Teď je právě se svým souborem ve Francii, kde hrají skoro víc než u sebe doma, v Divadle Archa na Poříčí. Inscenace Obyčejní lidé je typická režie této energické ženy. Vypráví opravdu o obyčejných lidech, přitom neobyčejnou formou. Divadlo tady rozpouští své hranice a stává se setkáváním člověka s člověkem, herce s publikem, jedné kultury s druhou. Jana Svobodová je takovou ženou a umělkyní mimo hranice, do kterých se odmítá zařadit. Je koneckonců Svobodová…

Hajzlové spíš úpadkoví

Počínaje novelou Snaživky (2009) stojí za to sledovat brněnského prozaika Jiřího Šimáčka (1967), dříve televizního dramaturga a spolu s loni zesnulým Zdeňkem Plachým vůdčího ducha Střeženého Parnasu, což byla taková brněnská intelektuální zajímavost, kterou plně chápali nejspíš jen oni dva. Jeho romány se vyznačovaly dobře zvládnutým vypravěčstvím, ostře podanými lidskými typy, mezi nimiž vynikaly zvláště ty odporné, a pevným zasazením do sociálního prostředí, ve všech případech do současného Brna.

Trnová koruna ze zlata

Motorový vlak projížděl listopadovou krajinou, která se z podmáčené měnila v podhorskou. Vyjel z Českých Budějovic v jedenáct a za necelou hodinu, když jsem vystupoval ve Zlaté Koruně, se už pomalu stmívalo. Před pěkným nádražím stál chlapík, na hlavě čepici, pevně mi stiskl ruku a řekl, vítám vás ve Zlaté Koruně, pane redaktore. Já mu chtěl říct, ať mi neříká pane redaktore, ale k tomu jsem se dostal až večer, když už byla úplná tma a my seděli v hospodě v Českém Krumlově.

Ušlechtile bečící ovce

Jsem rozhodný odpůrce trestu smrti, léta jsem přispíval stokorunou měsíčně Amnesty International (a taky Greenpeace), vždy jsem byl pro humanizaci vězeňství a hájil smysl ombudsmana. Není mi vzdálené učení Gándhího a Tolstého a rozumím snad i tomu, jak to myslel Ježíš s tou druhou tváří, a vůbec mám o sobě zbytkovou představu jako humanisty a mírného člověka.

Soláry pro uály

Prvním předmětem, na který divák narazí na brněnské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou blikající krabice, ze kterých vede po stěně a stropu spleť kabelů. Ty jsou napojeny na několik solárních panelů, jež jsou rozmístěny na staveništní ploše budoucího Janáčkova centra. Zvídavý divák si pak přečte, že výstava představuje „fotovoltaický ostrov zelené energie“, který se vydělil z moře závislého na fosilních palivech.

Řeporyjský kozák píše do Cařihradu

Žijeme v ojedinělé a vzácné době, kdy je možné přijet před velvyslanectví jaderné mocnosti v multikáře, vystoupit z ní a za účasti fotografů vhodit do kastlíku té mocnosti dopis, při jehož psaní se jeho autor musel docela smát, asi podobně jako ti záporožští kozáci, když psali svůj slavně urážlivý dopis tureckému sultánovi. Mocností je tentokrát Ruská federace, sultánem by mohl být Putin a tím záporožským kozákem starosta Řeporyjí Pavel Novotný. Když se člověk podívá na Rjepinův obraz, skoro ho tam vidí.

Volání opavské divočiny

Opava a ten pruh země, do níž je zasazena, tedy naše milé Slezsko, je nejexotičtější částí České republiky, aspoň pro mě. Nikoli tak asi pro lidi, kteří tam žijí a mohou mít naopak pocit exotismu při pohledu na nějakého blbého Pražáka, když tam náhodou přijede. Je to země, jež je fragmentem velkého Slezska, které je nyní ze čtyř pětin v Polsku, kam se dostalo až roku 1945.

Obluda v Jablonci zvítězila

V Jablonci nad Nisou, v tom městě, které se kdysi proslavilo bižuterií, jeden takový klenot bijou právě rozežraly sbíječky a rozjezdily buldozery. Jedna z několika nejzajímavějších a nejcennějších staveb města, bývalý zámeček Schlaraffia, byl s heroickým barbarstvím srovnán se zemí. Majitel pozemku se tolik snažil, aby ho zachránil, že léta usiloval o jeho demolici, až se mu to podařilo.

Podzimní hovory s Rusalkou

Je mokvavo a podzimně šero, chlad proniká ke kostem, spadané listí vylučuje jakousi látku způsobující melancholii a tesknotu. Nad zemí se převalují chuchvalce mlhy, staleté kmeny obrostlé choroši vydechují vůni zániku, jež uvolňuje hlen v nose poutníka. Ten vytahuje kapesník a počne do něj usilovně smrkat.

Chtěli se mít líp

Z listopadu 1989 zůstaly desítky obrazů zachycených fotografiemi nebo filmem. Jsou na nich často docela veselé výjevy lidí, kteří někam hledí, někoho poslouchají, něco volají. Tváří se většinou nadějně, někdy až dychtivě, jsou, dalo by se říct, v očekávání, že věci se dějí správně a jdou tak, jak jít mají.

Beatnici a hodní chlapci v Mníšku pod Brdy

Když se nějaké náměstí jmenuje Svobody, není to nic neobvyklého, a možná že někde ještě zůstalo nějaké náměstí Ludvíka Svobody, ale zaručeně jediné náměstí F. X. Svobody mají v Mníšku pod Brdy. Je to náměstí hlavní, svažující se docela ostře dolů od kostela sv. Václava k autobusové zastávce, takže Mníšek lze zařadit do naší unie šikmých měst (Tachov, Štíty, Žlutice, Jáchymov etc.).

Na Vltavě s Bobem Dylanem

Kapitán s doktorátem, biolog, který před kormorány dal přednost lodím a člunům a ve své sněhobílé uniformě poskytuje služby třeba rockovým hvězdám. Poslední dobou o něm bylo slyšet zejména s projektem plovoucí lavičky Václava Havla, která se stala předmětem sporu mezi památkáři. Jak se stal profesionálním plavcem a jak vidí Vltavu v Praze ze svého pohledu?

Česká chalupa v časech přelomu

Byly doby, kdy lidé jen tak nevyhazovali staré časopisy, ale odváželi je na chalupu, kde ještě mohly posloužit. Jednak na podpal do kamen, ale ještě předtím, že si v nich třeba bude člověk listovat, zkrátka škoda je vyhodit. Když pak ty časopisy přečkaly nějakou dobu, třeba zapomenuty na půdě, získaly patinu a začaly se jevit jako historický dokument. Stejně jako staré fotky, plakáty, obaly od LP desek nebo třeba od sušenek. Staly se z nich artefakty, které tzv. zobrazují dobu. Nebo ještě lépe a jaksi „odborněji“: vytvářejí její „vizualitu“.

Slaná šťáva ve Slaném

My starší a pokročilí dosud víme, jak to chutná, když se přiloží špička jazyka ke kontaktům ploché baterie, což se dělalo proto, aby se zkusilo, jestli ještě bude fungovat. Nebo prostě jen tak, z rozkoše a slasti. Chutnalo to jaksi slaně, jakoby po krvi, ta je taky slaná, stejně jako slzy a tělo vůbec, neboť je vlastně ze slané vody.

Temná hvězda v Komedii

Nad vchodem do Pasáže Vlasty Buriana z Jungmannovy ulice visí billboard s tváří Davida Bowieho a s textem „Muzikál v komedii Lazarus“. Tou „komedií“ se samozřejmě myslí pražské divadlo Komedie, které uvádí Bowieho muzikál Lazarus, ale i tak to trochu pobaví: Bowie a komedie, a ještě k tomu Lazarus!? Veselohra Davida Bowieho o vzkříšení Lazarově a jaká u toho byla legrace…

Navštivte Čáslav – město Žižkovo

Čáslav proslavila Věra Čáslavská, Karel Čáslavský a Miloš Forman, který se tam jediný z nich opravdu narodil a prožil tam kus dětství. Slávu města šířily rychlonohé amazonky Jarmila Kratochvílová a Ludmila Formanová, jejichž pot je vsáklý do tartanu místního stadionu. No a nejpamátnějším předmětem čáslavským je kus lebky, odborně kalva, ukrutného válečníka Jana Žižky, kterou tam přechovávají ve skleněné skřínce, do níž lze pohlédnout.

Okno Friedricha Weinwurma

V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.

Novější články Starší články