Obrazy, plastiky, fotografie, listiny, přírodniny, lyže, motocykl, nábytek a ještě mnoho dalších hmatatelných i nehmatatelných (projekce, hologram) věcí, celkem na pět set exponátů, je k vidění od 18. listopadu v hlavním městě Ústeckého kraje v dlouho připravované, odkládané, ale nakonec přece jen slavnostně otevřené (labutí píseň sociálnědemokratického ministra kultury Zaorálka) expozici nazvané lakonicky Naši Němci.
Byli jsme zvyklí slýchat písně Š + S, tedy to hlavní z odkazu proslulé (a možná už opravdu, jak rádi píší čeští žurnalisté, legendární) pražské scény, v té podobě, jakou jim zpěváci a hudebníci dali až při studiových nahrávkách, ať už jsme měli to štěstí, že jsme na jevišti mohli vidět Suchého ještě společně se Šlitrem a s nimi všechny (zpívající) herce od Filipovské a Matušky (Člověk z půdy, 1959) po Černockou a Křesadlovou (Jonáš a dr. Matrace, 1969), anebo neměli.
Užitečných příruček pro uživatele češtiny, v nichž čtenáři, většinou již odrostlí povinné i nepovinné školní docházce, nacházejí poučení, jak správně zacházet s mateřským jazykem (jistěže se mohou dovzdělat i cizinci), vychází u nás poměrně dost. Člověk se jich po pročtení většinou nezbaví, naopak je zařadí do své knihovny na místo snadno a rychle dostupné, protože ví, že se k nim bude vracet. Zhusta ke svému prospěchu, občas i k zlosti, to když v nich nenachází, co právě hledá.
Téma souboru deseti próz Všechny za jednu (osm z nich napsaly ženy) je velkoryse široké: přátelství. Takže chlapecké i dívčí, celoživotní, předčasně ukončené a už nikdy neobnovené, nečekané setkání po letech atd. Obrázek současné české (ženské) prózy je tristní jako ten azylový dům. Domácí úkoly z kurzu tvůrčího psaní v Kocourkově? Ne, ty by byly aspoň zábavné.
Anna Böhm, Franz Böhm, Anna Richter, Anton Skudel, Ferdinand Tröster, Emilia Tröster… Jména, jména, jména. Nejsou to, řečeno s Ivanem Blatným, „jména skutečná a jména vymyšlená“, pseudonymy tady nehledejme. Jde o jména na náhrobcích sudetských Němců, kteří vlastně měli štěstí: zemřeli dřív, než mohli být českými spoluobčany ze svých domovů po skončení druhé světové války vyhnáni; mnozí čeští historici, učitelé a žurnalisté stále ještě eufemisticky říkají „odsunuti“.
Ulice uprostřed Prahy, která se postupně jmenovala Tandléřská či Tandlířská (tandléř, tandlíř = vetešník), Nová Pasířská, Pasířská, Palackého, zase Pasířská (1942–1945; to už je teď asi jen k smíchu, i Havlíčkově ulici bylo v letech 1940–1945 protektorátními úřady pošetile vráceno jméno Jezdecká) a znovu Palackého, byla nazvána po svém nejslavnějším obyvateli, a to pohotově hned v roce jeho smrti. Ta dostihla autora Dějin národu českého v Čechách a v Moravě na poměrně krátké posteli, stojící v přístěnku-pracovně v prvním patře nenápadného paláce.
Autobiografie Rudyho Linky (nar. 1960) byla ohlášena na loňský rok ke kytaristovým šedesátinám, nakonec měla zpoždění, vyšla až letos, úkaz v pandemické době běžný. Dohromady nic se nestalo. Fotografiemi velmi bohatě vybavený svazek je tady, a jaké čteme vročení v tiráži, nám koneckonců může být jedno. Snad si tím neokázalým vzpomínáním chtěl Rudy Linka postavit pomníček, jako každý, kdo takto rekapituluje svůj životaběh,
Jiří Rejzek (56), autor Českého etymologického slovníku (1. vyd. 2001), příručky průlomové tím, že je v ní vykládán i původ vulgarismů, v ústech lidu, především mužské populace, běžných bez ohledu na společenské vrstvy (viz veřejně pronášené sprostoty třetího prezidenta ČR), avšak předtím v pracích tohoto typu spíš ignorovaných, přichází s výkladem „pro odbornou veřejnost i laické čtenáře se zájmem o počátky českého národa a jeho jazyka“.
Nedávno uvažovala Lenka Zlámalová o tom, proč „si hledáme vzory stále víc v cizině a v historii“. Její článek Kdo nás nejvíc ovlivňuje (viz Týdeník Echo č. 5/2021) vyzněl poněkud skepticky: vzorů ubývá, přinejmenším těch současných. Nyní vydaná Encyklopedie olympioniků / Čeští a českoslovenští sportovci na olympijských hrách, kolektivní dílo vzniklé pod vedením zkušeného Františka Koláře (69), může posloužit jako vhodná pomůcka pro hledače vzorů: formou biografických hesel, výběrově ilustrovaných černobílými i barevnými fotografiemi, přináší příběhy sedmi stovek „sportovců".
O tom, že má doma rukopis údajně erotického románu Stará postel, věděli lidé kolem Ludvíka Vaculíka (1926–2015) už dávno. Jenže text se pořád nevynořoval, takže to s ním bylo trochu jako s lochneskou: myšlenka na něj přestávala vzrušovat. Teď je ta próza na cestě ke čtenářům. A než k nim na podzim dorazí v úplnosti, je tu jakási ochutnávka, přesněji řečeno bibliofilie (i náklad je bibliofilský: 200 číslovaných výtisků), nazvaná bez přívlastku prostě Postel.
Když se novinářka Gillian Oliverová „přestěhovala do městečka na severozápadním pobřeží Anglie“, zjistila, že ve vedlejším domě žije Eva Graham Romanová, polovina věhlasného sourozeneckého páru, který v letech 1962–1965 získal čtyřikrát za sebou (čeští sportovní žurnalisté by dnes napsali „v řadě“) titul mistrů světa v tancích na ledě. Zrodil se „nápad na knihu“, společným úsilím vznikl anglický text The Memoir of Eva Roman a poté jeho česká podoba.
Když se Karel Engliš (1880–1961), komunisty sesazený rektor Univerzity Karlovy, pustil v březnu 1948 do sepisování Vzpomínek na T. G. Masaryka, mínil je jako „druhý oddíl svých pamětí“, nikoli jako samostatný spisek. Přesto jejich rozsah parametrům tenké knížky ještě odpovídá, a snad proto je Masarykova univerzita, v jejímž čele Engliš stanul hned v roce 1919, nyní vydala jako úvodní svazek plánované ediční řady Dílo Karla Engliše. Je to pěkné čtení k jednomu šálku kávy. Možná ke dvěma.
O tom, že básník, překladatel a esejista Josef Palivec (1886–1975) uměl „psát formálně pěkné a literárně cenné dopisy“, jsme věděli z memoárů Jaroslava Seiferta, jenž na něho vzpomínal jako na jednoho ze svých tří životních přátel (vedle nich měl „hromadu dobrých známých“ a „dost kamarádů“). Avšak teprve teď, dávno po vydání Všech krás světa, se o Palivcově epistolografickém umění můžeme přesvědčit. Konečně je tu objemný svazek odeslané i přijaté korespondence, kompletující slovesný odkaz tohoto muže pohnutého osudu.
Naposled jsme se potkali krátce před pandemií poblíž redakce Echa. Měl na sobě světlý baloňák, ten už k němu jaksi patřil, důstojně jako starý parník plul ulicí, zastavili jsme se na kus řeči, mluvil o tom, kam se s manželkou chystají v létě.
