Téma souboru deseti próz Všechny za jednu (osm z nich napsaly ženy) je velkoryse široké: přátelství. Takže chlapecké i dívčí, celoživotní, předčasně ukončené a už nikdy neobnovené, nečekané setkání po letech atd. Ale popořadě.

V příběhu Petry Soukupové se v restauraci sejdou dvě kamarádky; pětatřicetiletá Eva, matka malého chlapce, si po rozvodu našla nového partnera („je o sedm let mladší než ony“), v průběhu večeře vychází najevo, že se pod jeho vlivem stala vegetariánkou a vůbec mění staré zvyky (když „nepřijdu kolem desátý, tak bude mít hrozný kecy“), soužití s ním je obtížné („úplnej teror“), Eva nakonec dospěje k rozhodnutí, že se rozejdou. Autorka sice svede věrohodné dialogy, ale na dobrou povídku je to málo.

Nejslabší je vyprávění Petry Dvořákové, odehrává se v minulé epoše, dva chlapci, kteří si chtějí opatřit „opravdové rifle“, poněkud dětinsky touží po (hudební) slávě, jeden z nich i po modré knížce, tu nakonec získá.

Aňa Geislerová vyfabulovala historku o dvou dívkách, jedna je z rodiny spořádané, druhá z rozvrácené, ta „lepší“ překvapivě pozve tu „horší“ na svou svatbu, dokonce jako svědkyni, ač přátelství mezitím uchřadlo, kamarádka z dětství se dostaví opilá a ohrozí obřad, protože nevěstě zničí, ach, krásné svatební šaty („gejzír rudých zvratků letících a dopadajících na krejčovskou figurínu“). A do toho „dorazil ženich i se svou rodinou“. Těbůh. Konec.

Sociální bariéra nebrání ani přátelství dvou chlapců v povídce Anny Bolavé. Ten, který žil s otcem a sestrou („Matka prý už dávno bydlela s jiným“, o stránku dál pro nepozorné: „Máma už dávno bydlela jinde“), možná zapálil stoh, v němž uhořeli tři výrostci, kteří ústřední dvojici (a nejen ji) šikanovali. Nic se nevyšetřilo, hoch se odstěhoval („vedli kočovný život“), přátelství skončilo. Autorčin jazykový cit: „Čurák, moje tenisky byly úplně nové!“

Podobnou dvojici líčí i Bianca Bellová, také toto chlapecké přátelství skončilo v pubertě („Po základce šel David na učňák, kam jinam?“), ti dva se potkají až po letech, avšak dělají, že se neznají („on věděl, že já vím, a já věděl, že on ví“).

Následuje vzpomínka Josefa Moníka na spisovatele Petra Šabacha (1951–2017). Vyšla někde jako nekrolog, když Šabach zemřel? Ne-li, je to škoda, její čas minul. „Petr byl vypravěč. Psal, jak to cítil. Na nic si nehrál.“ No vida. A „ovínění synové“. Au.

Markéta Pilátová líčí příběh ženy, která po únoru 1948 emigrovala do Německa a pak do Argentiny. S ní i dva Češi, kamarádi, asi aby bylo veselo, tak tedy „Francin a Pepin“. Během měsíční plavby patřila střídavě oběma, pak šli každý svou cestou, po listopadu 1989 se shledají při návštěvě „českýho prezidenta v našem spolku“ a vypravěčka, neprovdaná, bezdětná, se rozhodne pro návrat do staré vlasti.

Marek Epstein nás přesvědčuje o tom, že čtyři senioři skoro osmdesátiletí, někdejší spolužáci, jdou v noci ztrestat ničemného manžela vnučky jednoho z nich. Podaří se jim to. V onom čtyřlístku, jaká šťastná náhoda, je totiž bývalý boxer. Ještě při síle.

Čtyři hrdinky Ireny Hejdové zajdou takhle večer na pánský striptýz v rámci „rozlučky“ se svobodou: Lenka má před svatbou. Striptýz je však i dámský a budoucí nevěsta se zapojí do pódiové akce. Striptérky jí řeknou, „že byla dobrá a ať se k nim přidá“.

Povídka Pavly Koucké Všechny za jednu líčí smutné prostředí azylového domu: šest mladých žen brání sedmou před jejím navrátivším se druhem. Nikoli vypravěčka, nýbrž prostá Monika dospěje k moudrosti: „Nikol, ty jsi máma. Máš dítě, nemůžeš bejt s mužským, co tě ničí. Chlap tvýho života, kvůli kterýmu musíš všechno, není Petr. To je Erik, zlatíčko.“ Monolog hodný jeviště.

Obrázek současné české (ženské) prózy je tristní jako ten azylový dům. Domácí úkoly z kurzu tvůrčího psaní v Kocourkově? Ne, ty by byly aspoň zábavné.

Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Aňa Geislerová, Anna Bolavá, Bianca Bellová, Josef Moník, Markéta Pilátová, Marek Epstein, Irena Hejdová, Pavla Koucká: Všechny za jednu. Euromedia Group, a. s., 174 str.