Druhá porce patnácti CD připomíná Semafor v éře Jiřího Šlitra

Z druhohor

Druhá porce patnácti CD připomíná Semafor v éře Jiřího Šlitra
Z druhohor

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na konci opulentního bookletu doprovázejícího soubor patnácti kompaktních disků nazvaný Semafor / Jiří Suchý a Jiří Šlitr / Zuzana, Jonáš a spol. / Komplet 9 her z let 1959–1964 (Supraphon 2019) píše editor Lukáš Berný v souvislosti se zájezdem divadla do západního Německa v roce 1965: „Semafor zatím čekaly další velké události: jazzová opera (Dobře placená procházka), premiéra nejznámějšího filmu (Kdyby tisíc klarinetů), pokus o surrealistickou hříčku (Sekta), další, již čtvrtá Zuzana, to ovšem okořeněno o zaviněné i nezaviněné maléry některých členů souboru (Gotta, Jelínka, Pilarové či Sedláčka), a nakonec znovu hledání skoro celého nového souboru po dalším velkém útěku hvězd do nově vzniklého divadla Apollo (Gott, Filipovská, Kahovcová, Přenosilová, bratři Štaidlovi – sic). Ale o tom zase v dalším semaforském boxu.“

Ona krabička byla přiznaně vydána k 60. výročí založení Semaforu. Kdo z posluchačů tehdy myslel, že avizovaný „další semaforský box“ bude hned následovat, mýlil se. Je tady až teď, s dvouletým odstupem, přichystaný zjevně k jinému jubileu, totiž k říjnovým devadesátinám Jiřího Suchého.

Byli jsme zvyklí slýchat písně Š + S, tedy to hlavní z odkazu proslulé (a možná už opravdu, jak rádi píší čeští žurnalisté, legendární) pražské scény, v té podobě, jakou jim zpěváci a hudebníci dali až při studiových nahrávkách, ať už jsme měli to štěstí, že jsme na jevišti mohli vidět Suchého ještě společně se Šlitrem a s nimi všechny (zpívající) herce od Filipovské a Matušky (Člověk z půdy, 1959) po Černockou a Křesadlovou (Jonáš a dr. Matrace, 1969), anebo neměli – buď jsme se do permanentně vyprodaného divadlíčka v dobách jeho největší slávy prostě nedostali, anebo nám v jeho návštěvě bránil příliš útlý věk. Pravda, mohli jsme číst knižně vydaná libreta, nicméně až zvukové záznamy pořízené přímo na jevišti nám prostředkují atmosféru té úžasné, jedinečné rezonance mezi účinkujícími a diváky.

Teprve živé nahrávky potvrzují to, o čem jsme už tolikrát slyšeli a četli: jak v nesvobodných dobách publikum lačně lapalo každou (i domnělou) narážku „na režim“ a z bezpečí ztemnělého sálu dávalo najevo mohutným aplausem svůj vděk za plnění této společenské objednávky. Třeba když v připomenutém pásmu Jonáš a dr. Matrace vytkne Suchý Šlitrovi: „Co jste dělal tenkrát, když se tady u nás deformoval socialismus? To jste mlčel, viďte, to jste mlčel!“ A Šlitr na to „bezelstně“: „Copak já věděl, že se něco deformuje? Dyk já myslel, že to tak má bejt.“ A na druhou stranu slyšíme i frenetické ovace, jichž se v témže kusu dostalo písni Jó, to jsem ještě žil (v „kanonické“ Encyklopedii Jiřího Suchého bez interpunkce i diakritiky: Jo to jsem ještě žil), možná – říct se to už asi musí, i když to leckoho zabolí – největšímu kýči, jaký ze společné „tvůrčí dílny“ Šlitra a Suchého kdy vyšel. Je snadné přišpendlit na příběh padlého vojáka zpívajícího ze záhrobí, v němž se rýmuje i kleklo, řeklo a přesně, děsně, těsně, aforismus Josefa Čapka „Kýč mluví k davu, umění k jedincům“, ale kam už jinam?

Jinak soubor patnácti desek ještě potvrzuje to, co taky dávno víme: že mluvené slovo, jemuž se dostane zvukového záznamu, stárne na nosičích rychleji než písničky, což jistě není výlučnost Semaforu, stalo se to i Voskovcovi a Werichovi, zrovna tak Vodňanskému a Skoumalovi. Natož těm horším. Příkladem zde budiž Miroslav Horníček, uvádějící v roce 1965 jen devětkrát hrané náhražkové pásmo Zavinil to bubínek. Podle editora Berného tam hovoří „nezaměnitelným“ způsobem; to je sice pravda, avšak jeden poslech stačí.

„Sbohem / Už musím jít,“ zpívá Jiří Suchý na konci známé písně Margareta (takto na deskách i v bookletech, v Encyklopedii Jiřího Suchého však Hallo má krásná Margareto!). Do dějin? Copak v nich ještě není? Stopa, kterou zanechal v české kultuře 20. století, je nesmazatelná.

Semafor / Jiří Suchý a Jiří Šlitr / Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad / Komplet 9 her z let 1965–1970. Vybral a sestavil Lukáš Berný. 15 CD. Celkový čas 15:39:47. Supraphon 2021.

29. října 2021