Číst si v amerických mainstreamových médiích shrnutí projevů Donalda Trumpa znamená leccos se dozvídat o těch projevech, ale taky o kategoriích, v nichž uvažují autoři těch shrnutí. V jednom takovém shrnutí Trumpova projevu na republikánském konventu se uvádělo, že projev „byl charakterizován ještě temnějším jazykem než při kampaňových mítincích“.
Připomínáme si první výročí „uprchlické krize“, čili rok od léta plného pochopitelného strachu, ale i překvapivé hysterie. Snad tedy je vhodný čas ohlédnout se za loňskem v klidu.
Deportace neúspěšných žadatelů o azyl zpět do zemí jejich původu bývá mnohdy nejen složitou právní a úřední záležitostí, ale může vyjít i hodně draho. Odsun tří afrických mužů, uprchlíků, přišel letos na jaře vládu německé spolkové země Severní Porýní-Westfálsko (NRW, Nordrhein-Westfalen) na přesně 124 607 eur a 49 centů (zhruba 3,36 mil. Kč). Afričany bylo nutno přepravit do Guineje v pronajatém malém letounu.
Stačilo málo, a do titulků novin v Evropě se dostaly výrazy jako zemětřesení a katastrofa. Radikálně pravicový kandidát Norbert Hofer v boji o křeslo rakouského prezidenta těsně podlehl kandidátovi Strany zelených Alexanderu Van der Bellenovi.
Večer 7. října prosadila většina zemí EU na sílu proti dost tvrdému odporu menšiny včetně České republiky kvóty na přerozdělení migrantů.
Spisovatel David Zábranský o (ne)dění v české literatuře.
Trampoty iráckých křesťanů v České republice a jejich českých pomocníků s (některými) iráckými křesťany jsou měřeno čísly drobnost.
Na pěší zóně v centru bavorského Hofu křupe ráno napadaný sníh. Směrem od katolického kostela Marienkirche přichází skupina asi dvou tuctů snědých mužů, kteří na místní rodáky příliš nevypadají. Město ležící pouhých deset kilometrů od českých hranic má sice nejméně třítisícovou tureckou menšinu žijící zde už v několikáté generaci, ale tihle mladíci jsou žadatelé o azyl ze Sýrie a spěchají na kurz němčiny do nedalekého Domu evangelické mládeže.
Silvestrovské útoky v Kolíně nad Rýnem otevřely širokou diskusi, zda jde o jednotlivý exces opilých mladíků, či zda takové chování není migrantům z arabských zemí vlastní.
Letos v únoru vyhlásil známý institut European Council on Foreign Relations, v jehož správní radě zasedá hned několik evropských exministrů zahraničí a významných diplomatů, žebříček nejvlivnějších zemí Evropy v zahraniční politice. Jedničkou se stalo Německo. O druhé místo se podělila Británie se Švédskem. Pozice Londýna asi nikoho nepřekvapí.
Třetí týden teplého listopadu a na rozbouřené moře z Turecka vyplouvají další tisíce uprchlíků – převážně Syřanů, ale mezi nimi se nacházejí Iráčané, Libyjci, Afghánci i běženci z kruté eritrejské diktatury, ze Súdánu a také ze severní Nigérie, kde řádily bojůvky islamistického hnutí Boko Haram. V Afghánistánu, Africe a na Blízkém východě postihla destabilizace zhruba 60 milionů lidí.
Britský intelektuál, znalec islámu, „skeptický muslim,“ spisovatel a vydavatel Ziauddin Sardar jde při rozplétání kořenů mnohem dál.
„Domů jeďte,“ říká žena dvojici syrských uprchlíků s dítětem, kteří ji žádají o pomoc či radu. V jiném záběru jednoho z nejsledovanějších videí posledních týdnů na otázku běženců, jaká je tedy Česko pro uprchlíky vlastně země, další žena prohodí: „No good. Bad.“ A poradí, kam by jejich kroky měly směřovat: „Deutschland!“
Dojít pěšky z bavorského Wegscheidu na Lipenskou přehradu se stihne za čtyři hodiny, většina jeho současných návštěvníků ovšem míří jiným směrem. Chtějí se dostat dál do bavorského a německého vnitrozemí. Jedná se totiž o uprchlíky, kteří právě u Wegscheidu překračují rakousko-německou hranici.
Černobílý příběh o xenofobní, ustrašené postkomunistické střední Evropě a vůči přistěhovalcům otevřeném Západě, který dominuje domácí veřejné debatě, bledne hned při pohledu za západní hranici Německa. Vítací atmosféra, do níž koncem léta zhruba na dva měsíce sklouzli Němci, není žádným západním standardem.
Přijetím migrantů teprve začíná dlouhý proces vzájemného přizpůsobování se, jehož cílem má být fungující a alespoň v základních věcech soudržná společnost. Integrace nějaké menšiny obvykle znamená tři věci – nově příchozí se naučí jazyk, ctí místní právo a sdílí část historie a kultury nové společnosti.
Často utečou z první vycházky nebo prostě přelezou plot dětského domova. „V útěku jim těžko můžeme zabránit a také se o to nesnažíme. Vychovatelé mají zakázán fyzický kontakt s klienty,“ podotýká Patrik Matoušů, ředitel výchovného ústavu v Praze-Proseku. Policie sem přiváží děti běženců, které byly na českém území zadrženy bez doprovodu rodičů či jiných příbuzných.
V rozhovoru odpovídá Erhard Busek, veterán rakouské politiky a intelektuálního života. Byť dlouhá léta významný člen Rakouské lidové strany, udržuje si pověst nezávisle uvažujícího člověka.
Zralost a usazenost některých společenských témat se pozná podle toho, že z rubrik zpravodajských a názorových se přesunou do rubrik kulturních. To je i případ uprchlické krize, která kromě jiných potíží stvořila jednu zdánlivě drobnou a nenápadnou, o to ovšem záludnější: angažovanou poezii českých básníků.
Ve srovnání s minulostí je strana zdaleka nejmocnější a možná už nikdy v budoucnosti tak mocná nebude. Obsadila místo premiéra, šéfa sněmovny i Senátu, jejím bývalým členem je prezident. Drží deset míst hejtmanů a ve většině krajských a okresních metropolí místa radních. Přesto se dostala do nejhlubší vnitřní krize v historii posledního čtvrtstoletí.
Všichni byli překvapeni, když televize hlásila první výsledky. Zemské volby ve Vídni vyhrála minulou neděli sociální demokracie (SPÖ) s osmiprocentním náskokem přes Svobodnými (FPÖ).
Hotelový manažer Paul Rusesabagina, protagonista známého filmu Hotel Rwanda, dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí.
Východní svět je víc metafyzický, duchovní a taky krutý. Lidé na Balkáně, ale ještě víc v severní Africe a na Blízkém východě mnohem intenzivněji prožívají své vlastní dějiny. Srbové dodnes želí bitvy na Kosově poli, kde roku 1389 došlo k oslabení křesťanských sil. Šíité prožívají smrt Aliho, jako by se stala před pár lety a ne v roce 661.
Někdy před třemi lety jsem dostal od egyptologa Miroslava Bárty krátkou zprávu ve smyslu: „Procházím ulicemi Káhiry, jsem deprimovaný, že je tady tolik lidí a všichni budou chtít odejít do Evropy“. V té době jsme již několik let uvažovali o vztahu mezi suchými klimatickými výkyvy, cenami potravin, sociálními bouřemi a migracemi.
V úterý 22. září zažila Evropská unie zlomový moment. Vůbec poprvé se odhodlala ke skutečně silovému řešení u nesmírně citlivého tématu zasahujícího do suverenity členských zemí.
S Milanem Chovancem se Týdeník Echo sešel několik dní po radě ministrů vnitra EU, kde byl spolu se svým slovenským, maďarským a rumunským kolegou poražen ve sporu o povinné kvóty na přerozdělení uprchlíků.
Migrační tsunami valící se do Evropy z Blízkého a Středního východu a severní Afriky vyvolává vzrušené debaty nejen o tom, jak se k tomuto stěhování národů a jeho důsledkům postavit, ale také o jeho příčinách. Lze dokonce říci, že čím je Evropa bezradnější v hledání racionální odpovědi na otázku „co dělat“, tím víc odpovědí nabízejí diskutující na otázku, „kdo“ nebo „co za to může“.
Kde na to ti lidé berou? Tahle otázka je jednou z těch, jež člověka nad letošní migrační krizí napadají a zároveň ho hned hrozí pasovat na sobce bez špetky soucitu. Když jsem letos v dubnu při diskusním Salonu Týdeníku Echo o migraci položil s jistým ostychem tuto otázku, reakce přítomných expertů mě překvapila.
Kontrast nemůže být větší. Před dvaadvaceti lety, v květnu 1993, spolková republika prudce zpřísnila azylovou politiku. Novinkou bylo hlavně zavedení kategorie tzv. třetích bezpečných států, odkud když uprchlík přišel do Německa, automaticky ztrácel právo na udělení azylu. A protože do kategorie bezpečný stát spadali všichni sousedi Německa, úspěšný azylant se tu musel buď vylodit, nebo snést letadlem.
Je div, že uplynulá vlna veder nakonec nevedla k žádné vraždě. Zatím tu máme „jen“ takovou hysterii z imigrační vlny, že zpanikaření lidé hlásí policii domnělý výskyt migrantů, a člověk, který na Facebooku mluvil o koncentračních táborech pro muslimy, ohlásil kroky k vytvoření politické strany a záměr vyhrát volby.
