V kinech jsou to návraty. Teď zrovna J. K. Rowlingové ke kouzelnickému světu, tentokrát přesunutému z britských souřadnic na americké. Film Fantastická zvířata a kde je najít jistě bude hit, sycený nostalgickou vzpomínkou jedné generace na dětství.
Tuzemská literatura má taky své unikáty, to se nedá nic dělat: třeba Ladislava Klímu. Takový zjev pořád láká, fascinuje, vybízí k vyrovnání. Aktuálně výstavou vztaženou k jeho pobytům v Modřanech v letech 1896–1909, v jejichž průběhu – inspirován klidem zdejší vsi a okolní krajinou – napsal velkou část svého díla.
Ve Vsetíně začíná výstava dvou výtvarníků, kteří k regionu patří jako málokdo jiný: expozice maleb a dřevorytů k sedmdesátinám Jany Dočkalové-Kobzáňové bude doplněna výstavou jejího otce Jana. Žák Maxe Švabinského byl od dětství ovlivněn rodným krajem – jeho krajinou, životem a zvyky Valachů.
Největší tuzemská přehlídka designu a módy Designblok letos 27.–31. října proběhne už celkem poosmnácté. Podruhé na pražském Výstavišti. Minulý rok se o místě konání rozhodlo poměrně krátce před vypuknutím akce a nebyl dostatek času na práci s konkrétním prostorem.
Dodneška je to jedna z nejdůležitějších a nejpřitažlivějších knih o filmu. Lze se z ní dozvědět takřka vše o tom, jak se stane, že film je magické přitažlivé a dráždivé médium: totiž kniha rozhovorů mezi režiséry Françoisem Truffautem a Alfredem Hitchcockem.
Končí výstava Josef Hoffmann – Josef Frank. Od „nekonečné garnitury“ k otevřenému systému, která jistěže porovnává díla obou autorů, členů Svazu rakouských umělců neboli Kunstschau. Ta Hoffmannova reprezentují volný, individuální a otevřený systém ztvárnění ideje komplexního pojetí zařizování prostoru (Garniturdenken).
Praha pokračuje s postupným oživováním Malostranského náměstí, byť zatím s rozpačitými výsledky. Po odstranění parkoviště a instalování posezení se na dolní části náměstí objevily podivné monumenty. Přibližně dvacet metrů od sebe stojí nízký kruhový monument a socha ženského těla bez rukou a bez hlavy.
Zhruba v půli je výstava Smích a zapomnění. Název samozřejmě evokuje své pozadí, mohl by odkazovat ke kdekterému světovému dílu, leč vybral si Knihu smíchu a zapomnění Milana Kundery. Na jejím pozadí zkoumá tvárnost paměti, bolest smíchu, vzájemný vztah mezi soukromým a veřejným životem a zrádnost lidských vztahů.
Když se skrze film U moře pokusila coby autorka i režisérka vystihnout své rodinné, přesněji partnerské rozpoložení Angelina Jolie, byl z toho do roka rozvod s Bradem Pittem (jenž v tomto filmu své manželce hrál). Maďarský scenárista a režisér Szabolcs Hajdu je odvážnější, do svého filmu Rodinné štěstí zapojil nejen svou ženu, ale i děti.
Lenka Lindaurová je fatální žena českého vizuálního umění. Kdyby žila v New Yorku šedesátých let, patřila by jistě do suity kolem Andyho Warhola.
Tak dlouhou frontu člověk vidí málokdy. Táhla se kolem dlouhé budovy galerie Prado v Madridu až za roh, ve stínu stromů lemujících chodník, dopředu se hýbala pomalu, zůstávala ale ukázněná a klidná. Taky v ní stáli samí kulturní lidé, turisté z ciziny i místní, kteří se vypravili na končící výstavu obrazů Hieronyma Bosche.
Polská scéna Těšínského divadla letos slaví pětašedesát let své existence, což se rozhodla připomenout premiérou inscenace Rajską jabłonką. Sága o historii Těšínského Slezska od první světové války do 80. let minulého století získala v roce 1985 hlavní cenu divadelního měsíčníku Dialog, přesto dosud nebyla inscenována.
Bývá slyšet a číst o nutnosti opečovávat a uchovávat tradice. Byť není jasné, proč ani jak tradice vzniká. Přemítat o tom možno na výstavě hornolužických krojů – oděvů, které svou složitou propracovaností a důrazem na původ po staletí pomáhaly slovanskému národu Lužických Srbů přežít v obklopení německým živlem
Praha ve čtvrtek otevírá historicky první výstavu francouzského malíře Henriho Rousseaua zvaného Celník. Malíř se proslavil především výjevy z džungle, aniž by opustil Paříž. Expozice je k zhlédnutí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí od 15. září až do 15. ledna.
Plakát z roku 1906 znázorňuje pozoruhodný výjev. Z lesa vychází zvláštní mužík v krátkém kabátě s kapucí, z níž trčí ryšavá bradka. Nohy má holé, je nazutý do hrubých ponožek a dřeváků. V ruce drží kyj. Tato pohádková bytost shlíží z kopce na město, kde se rozkládá soustava bělostných staveb trochu připomínající Tádž Mahal.
Děje se čtyřiadvacátý ročník plzeňského festivalu Divadlo. Je to přehlídka přivážející pozoruhodné zahraniční kousky, které tu tak díky ní jsou k vidění aspoň jedinkrát. Přitom není omezena jazykem ani žánrem. Divadelní rámec samozřejmě dávno přerostl k jiným médiím.
Brněnský hrad Špilberk je kouzelné místo, které nepřestává fascinovat vztahem minulosti, jež je známá svou tvrdostí těžko dobytného žaláře, a přítomnosti, která s tímto hnusným dědictvím kalkuluje. A zároveň se jej snaží odčinit doklady, že dokonce i tento kamenný dům svede být i něžný a romantický. Je tu vlastně pořád cítit touha po úniku do jiných světů i odhodlání zůstat přikovaný právě sem.
Kdo byl François Kollar, neví nejspíš ani člověk, který jistý přehled o dějinách fotografie má. O to větší může být jeho překvapení. Jeho fotografie „pracující Francie“ ze třicátých let jsou úžasným dokladem už zaniklého světa dřiny a tvrdé práce, na nichž ovšem byla evropská civilizace, spojená s důmyslem, založena.
Architekt Alfred Neumann (1900–1968) by se možná už dávno stal nejproslulejším českým tvůrcem a teoretikem moderní architektury, kdyby nebylo složitosti doby, v níž žil a tvořil a která tak často a překotně měnila jeho osud. Jeho teorie, vize a profesní úspěchy překryly nánosy zapomnění.
Aj Wej-wej je jedním z těch umělců, o kterých kdekdo slyšel, aniž by nutně musel vědět, co přesně dělají. Tak jako Van Gogh evokuje slunečnici, Aj Wej-wej mnohem spíš evokuje písmena „známý čínský umělec a disident“. Stojí za to o něm vědět víc? A není třeba tím případem, kdy kvalitu jeho umění trochu upozaďuje fakt, že je disident?
Má ještě smysl malovat obrazy? Tak se ptala Milena Slavická v úvodu katalogu výstavy Poslední obraz, která proběhla v Galerii Rudolfinum v roce 1997 pod jejím kurátorským vedením a představila několik umělců, již se věnují malování obrazů v celkem realistické podobě.
Když se Marcel Duchamp v roce 1917 pokusil vystavit svůj ready-made Fontána, netušil, že stvořil nejméně na sto let zlomovou ikonu v dějinách výtvarného umění. Objekt Fontána byl obyčejný pisoár pověšený vzhůru nohama a celé jeho mimovýtvarné poselství radikálně vypovídalo o předchozím Duchampově uvažování o umění.
Otázku položenou v titulku si možná kladli malířka a fotografka Barbora Šlapetová a sochař Lukáš Rittstein, když se poprvé vydali do džungle Papuy-Nové Guiney za místními domorodými kmeny. V zapadlých částech ostrova objevili zapomenutý a civilizací nedotčený svět pravěké éry.
