Plynovod Molotov-Ribbentrop podruhé
Když si stoupnou nejvyšší představitelé zemí visegrádské čtyřky společně před televizní kamery, je na místě začít pátrat, v čem se jim zase nepodařilo dohodnout společnou pozici.
Když si stoupnou nejvyšší představitelé zemí visegrádské čtyřky společně před televizní kamery, je na místě začít pátrat, v čem se jim zase nepodařilo dohodnout společnou pozici.
„V Česku převládá pocit, že uprchlíci jsou nebezpečná masa, která nemá tváře ani jména, a bezejmenné mase se nepomáhá,“ prohlašuje Šimon Pánek, ředitel organizace Člověk v tísni.
Ruský historik Andrej Zubov se u nás stal již jakousi mediální hvězdou – vždy, když se v České republice objeví, vycházejí tu s ním série rozhovorů, jeho názory tisknou v novinách a časopisech, mluví v televizi.
Prozaik a esejista Taras Prochasko se vloni v hodnocení časopisu Forbes umístil na třetím místě mezi nejvlivnějšími ukrajinskými spisovateli.
Byla to jediná ambasáda EU, která fungovala,“ vysvětluje syrský student práv Anás, proč se ocitl v Česku. Když v roce 2012 začal v zemi zmítané válkou zavírat svá velvyslanectví jeden západní stát za druhým, ale česká vláda se své zastoupení rozhodla udržet v chodu, bylo Česko pro místní jednou z mála evropských destinací, kam se zdálo být možné legálně prchnout. Samozřejmě pokud dostali víza.
Už v letech 1995 a 2005 se předpokládalo, že to je naposledy, co se výročí konce druhé světové války tak masivně připomíná. Ale přitažlivost této přelomové historické události – v českém případě hlavně otázka: šli jsme v roce 1945 z deště pod okap, tedy rovnou k únoru 1948 – je zřejmě nekonečná.
Bylo mu lehce přes třicet, když se stal dva roky po listopadu 1989 ministrem zodpovědným za privatizaci na Slovensku, tehdy ještě součásti federace.
Svět kolem nás se změnil. Současně jsme konfrontováni s válkou na rusko-ukrajinském pomezí a s Islámským státem na Blízkém východě. Je česká armáda připravena na nové úkoly? Co přesně umí, jak platná by byla v případě útoku Ruska na některý z pobaltských členů NATO?
Dva týdny stará zpráva evropského výboru Sněmovny lordů vzbudila i u nás jistý rozruch (titulky typu „Unie i Londýn ohledně Ukrajiny katastrofálně selhaly“), nikoliv ale soustavnější pozornost.
Velký rozruch vzbudila na sklonku roku 2014 tzv. výzva šedesáti, která apelovala na vládu i média, aby se pokoušely o usmíření s Ruskem.
Nedávno měl Serhij Prytula, třiatřicetiletá hvězda ukrajinského showbyznysu, nehodu. Z převráceného auta vylezl bez zranění, prý za ni mohlo počasí a hlavně únava
Klíčová otázka nad ostře sledovanými dohodami v běloruském Minsku zní: Podařilo se ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi jen úspěšně smluvně zakotvit „zamrzlý konflikt“ na Ukrajině, anebo budou důsledky daleko, daleko horší?
Pozvání do diskusního Salonu Týdeníku Echo přijali bývalý ministr Zemanovy vlády a pozdější velvyslanec České republiky v Rusku Jaroslav Bašta, politolog Michael Romancov a diplomat Štefan Füle, který měl v Evropské komisi na starosti jednání s Ukrajinou o asociační dohodě, než jednání v listopadu 2013 zkrachovala a následoval Majdan. (O Fülem se spekuluje jako o budoucím členu týmu evropského prezidenta Donalda Tuska.) Bouřlivá byla i diskuse v Salonu a nevyhnutelně došlo i ke sporu o příčinách a dosavadním průběhu krize na Ukrajině.
Nejkomentovanějším momentem výroční mnichovské bezpečnostní konference bylo, že když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlašoval z pódia, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci, publikum se smálo. Ale co je tu vlastně k smíchu? Kdyby o tom někdo chtěl psát esej, mohl by jí dát titulek „Smích bezmocných“. Ten smích byl brán za důkaz toho, že Lavrov neuspěl, že nemá důvěru lidí v oboru.
Jaká je předběžná bilance Majdanu na Ukrajině, vyšel Vladimir Putin z této konfrontace vítězně, nebo oslabený? A co Rusko, zvětšilo se v očích Západu v nafouknutého strašáka, nebo je to stát na pokraji zhroucení?
Evropa i Amerika oslavily klidný průběh ukrajinských voleb, jak se sluší a patří. Přesto vzbuzují oficiální reakce i komentáře předních médií dojem, že jsou publikovány z povinnosti a značně ledabyle. Vítězství proevropských stran se nakonec čekalo a o větší prostor si ve veřejné diskusi říkají ozbrojené konflikty na Blízkém východě, miliony uprchlíků ze Sýrie nebo armádní represe proti islámské opozici v Egyptě.
Minulý týden přijal končící ukrajinský parlament po tlaku veřejnosti široký lustrační zákon, který má vyčistit státní správu nejen od bývalých spolupracovníků KGB, ale i od obrovské korupce nebo lidí z éry svrženého prezidenta Viktora Janukovyče. Do diskusí o zákonu se zapojili i odborníci ze zemí střední Evropy – včetně Čechů. Ti radili Ukrajině s lustracemi v době, kdy v jejich vlastní zemi končí povinnost lustrovat ministry.
Rusko stále tvrdošíjně popírá, že na Ukrajině bojují jeho vojáci. Někteří tam sice prý náhodou „zabloudili“ a ti, co se vracejí domů v rakvích, zase zahynuli „na cvičení“ kdesi na ruském území. Začít válku klamem a podvodem není však nic neobvyklého. Historie zná příkladů dost.
K výrokům prezidenta Miloše Zemana se stojí za to vracet kvůli poněkud překvapivému zjištění: jsou to vlastně na domácí scéně jediné komentáře k situaci na Ukrajině, které vykazují stopu strategického uvažování. Ostatní politici se omezují na konstatování (svého) stavu, a to vlastně platí bez ohledu na to, komu fandí: jsou pobouření, znechucení, šokovaní, litují, varují, připomínají to či ono.
Rusko a Ukrajina, respektive ozbrojený konflikt, který Rusko na Ukrajině vyvolalo, byly zásadním způsobem ovlivněny katastrofou malajsijského letadla. Teprve tato otřesná událost, de facto vražda až tří set nevinných a s konfliktem nic společného nemajících cizinců, způsobila, že se Moskva konečně ocitla pod intenzivním tlakem nejenom USA, ale i řady dalších států a snad i dosud váhající EU.
Ve 12.25 se Boeing 777-200 společnosti Malaysia Airlines odlepil od ranveje letiště holandského Schipholu. Čekala ho dlouhá cesta do Kuala Lumpuru, kde měl přistát v 6.10 ráno druhého dne malajsijského času. Mezi cestujícími bylo 154 Nizozemců, 27 Australanů, 23 Malajsijců, 11 Indonésanů, 6 Britů, 4 Němci, 4 Belgičani, 3 Filipínci, 1 Kanaďan a další lidé. Někdo letěl na dovolenou, někdo se vracel domů, někdo měl v Asii povinnosti.