Ve sporu o Koněvův pomník v pražských Dejvicích zaznělo mnoho ostrých slov, která na jeho počátku asi nikdo nečekal. Pro toho, komu připadá, že horší už to být nemůže, bude užitečné se seznámit se sporem o jinou historickou památku, který probíhal posledního půl roku v kalifornském San Franciscu. Předmětem sváru byly nástěnné malby z 30. let minulého století v jedné střední škole, jejichž autorem byl levicový umělec, ruský imigrant Victor Arnautoff.
Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.
Nějak si nemůžu pomoct. Zase se mi sem připletl Andrej Babiš. Na druhou stranu na tom není nic k divení. Šéf ANO a sociální sítě jedno jsou, aspoň v jistém smyslu. Babiš je pro uživatele velké téma, spolehlivá záminka k nekonečným debatám. Premiér a jeho tým jsou zároveň ve vzácném souladu s duchem virtuálního světa, orientují se v něm velmi zkušeně. Mimo jiné velmi dobře zvládají umění trollingu.
Na Ottovi M. Urbanovi bylo vždy vidět, že je kunsthistorik vybraného typu. Miloval od mládí dekadenci, symbolismus, umění a způsoby konce 19. století, ale i všechny jemné podivíny, kteří přišli potom. On sám byl a je muž vybraných způsobů a nenucené elegance. Je vlastně logické, že po dvou letech na významném místě v pražské Národní galerii z této instituce odchází. Je to jeho osobní protest proti způsobu, jakým je do ní ze strany státu zasahováno. S Ottou jsme chodili do ročníku na FF UK a společně trpěli na vojenské katedře. Proto to tykání.
Jednoho podzimního večera roku 1959 se odehrál důležitý okamžik moderního umění. Mark Rothko, tehdy už slavný tvůrce abstraktních obrazů, šel se svou ženou Mell na večeři do nově otevřené luxusní restaurace Four Seasons na Manhattanu. Rothko často restaurace nenavštěvoval a drahé už vůbec ne, i když by na to už měl. Jeho životopisci píší o celoživotně špatné životosprávě, kromě toho že hodně pil a kouřil, stravoval se prý nejčastěji v laciných bufetech. Tady však nešlo jen o večeři: Rothko se šel do restaurace podívat na své obrazy.
Úřad městské části Praha 6 obdržel petici proti postavení pomníku habsburské panovnice Marie Terezie. Socha ze sklobetonu má stát v Morávkově parku jižně od třídy Milady Horákové. Autoři petice v tiskové zprávě zaslané redakci argumentují, že si Marie Terezie coby „cizí utlačovatelka národa“ pomník u Prašného mostu nezaslouží, naopak by si na stejném místě představovali spíše sochu věnovanou právě jednomu ze „Tří králů“, členovi protinacistického odboje Václavu Morávkovi.
Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli.
Když začal Georges Keller s darováním obrazů Uměleckému muzeu v Bernu, nikdo o jeho pověsti nepochyboval. Respektovaný obchodník s uměním daroval muzeu od 50. let do své smrti v roce 1981 celkem 116 děl takových mistrů, jako byl Henri Matisse nebo Salvador Dalí. Před několika měsíci však pracovník muzea pověřený ověřováním původu uměleckých děl narazil na dokument spojující Kellera s Etiennem Bignouem, Francouzem, který je dnes považován za obchodníka s "horkým" uměním a který za okupace Paříže obchodoval s Němci.
Dvě poschodí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze hostí po čtyři měsíce velkorysou kolekci obrazů českých (a také francouzských) malířů. Vybraným dílům je společné místo vzniku, respektive místo, jež posloužilo jako zdroj inspirace: Bretaň, západní výspa Francie, poloostrov o rozloze 27 tisíc kilometrů (to je zhruba jako výměra Jihočeského, Plzeňského a Středočeského kraje), kde dnes žije 3,3 milionu obyvatel.
Pablo Picasso se v lednu 1927 zamiloval do sedmnáctileté blondýnky Marie-Thérèse Walterové, kterou potkal před Galerie Lafayette na Haussmannově bulváru a byl okamžitě okouzlen jejím krásným řeckým profilem. Ten se potom bude objevovat dalších devět let na jeho ženských portrétech, dokud se v roce 1936 neobjeví další objekt a oběť, fotografka Dora Maarová.
Obraz českého malíře Zdenka Jandy s názvem Vizionáři a žháři předal v sobotu francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi český premiér Andrej Babiš. V Paříži se ode dneška účastní stého výročí oslav konce první světové války. Obraz s námětem hořící babylónské věže je osobním Babišovým darem Macronovi; Janda je premiérovým přítelem. Babiš s Macronem při jeho návštěvě Prahy v předvečer stého výročí založení Československa navštívil Národní galerii.
Dalo by se říct, že T. G. Masaryk byl sám výtvarným artefaktem. Není sice úplně správné a demokratické instalovat po náměstích sochy politiků už za jejich života, ale u TGM se to dalo omluvit, že objekt vypadal tak dobře. Do pozdního věku působila jeho figura svižně a štíhle a na dobových filmových záběrech je vidět, že se tak i pohybovala: měla prostě švih. Následující prezidenti, i když budou mladší, budou po něm už vypadat často utahaně a unaveně a žádný se nebude umět tak vyšvihnout na koně nebo dát nonšalantně oholínkovanou nohu přes nohu.
Jeden z nejoriginálnějších umělců současnosti Banksy překvapil účastníky aukce v londýnské galerii Sotheby´s – především kupce svého díla – nevídaným kouskem. Graffiti vydražené za více než milion liber (přes 29 milionů korun) se vzápětí po posledním úderu aukčního kladívka samo zničilo.
Ve Valdštejnské jízdárně byla v minulých dnech otevřena retrospektivní výstava František Kupka 1871–1957. V pařížském Grand Palais na ni před půl rokem přišlo skoro čtvrt milionu návštěvníků.
Maluje velké expresivní abstraktní obrazy a někdy je na přání zákazníků pokrývá plátkovým zlatem. Říká o sobě, že přišla z lesa, ale úplný naturščik to není. Na rukou má kaligrafii a sama ji na kůžích zájemců vytváří. Bude jí tento týden třicet a na třech místech Prahy otevírá výstavu: ve Vnitroblocku v Holešovicích, v hotelu The Emerald na Staroměstském náměstí a galerii pojmenované jménem, z něhož touží udělat značku: Julia Chochola.
Ve Valdštejnské jízdárně byla před týdnem otevřena retrospektivní výstava František Kupka 1871–1957. V pařížském Grand Palais na ni před půl rokem přišlo skoro čtvrt milionu diváků, tak se chodí opravdu na crème de la crème světového umění. Výstava, ta pařížská i pražská, prostě dokládá, že Kupka je klasik moderny, jeden z těch zakladatelů a pilířů, vedle Kandinského a Mondriana „objevitel“ abstrakce, prorok a průkopník.
Už celých dvě stě let hledí poutník na slavném obraze Caspara Davida Friedricha do údolí plného mlh, nad nimiž se zvedají dvě krajinné dominanty: prý to má nalevo být kopec Růžák (Rosenberg) u Děčína, napravo skála Zirkelstein hned za hranicemi v Saském Švýcarsku. Identita toho muže, ikony všech romantiků, známá není, existuje ale mnoho interpretací. V onom roce 1818 bylo Friedrichovi třiačtyřicet let.
Markéta Hlinovská je vycházející hvězda zdejší výtvarné scény. Je to bravurní umělkyně, která svede namalovat třeba opici nebo plameňáka, že by z toho byli nadšeni i oni. Ale zároveň je to přemýšlivá osoba, která jejich portrétům dodává rozměr tajemnosti a uhrančivosti.
V roce 1968 bylo Jiřímu Kolářovi 54 let. Postavy byl shrbené, obličej podlouhlý, nevýrazný, bezvousý, vlasy tmavé, prošedivělé a prořídlé. Nos ostrý. Ústa nemodelovaná, trpká. Brada polcená, hruď úzká. Nohy s uzly strhaných žil… Smích prudký, povaha výbušná.
Marek Škubal je na české výtvarné scéně výjimečná postava. Jeho nesmírně precizní, fantaskní, magická a přiznejme i morbidní tvorba ale možná naznačuje, kam se bude ubírat umění. Možná jde směrem k hledání nečekané krásy ve věcech strašlivých, ba odporných.
Místopředseda hnutí ANO Jaroslav Faltýnek na úterní dražbě v pražské Hauch Gallery udal celkem tři obrazy v celkové hodnotě přesahující 1,4 milionu. Cenu abstraktních výtvorů deníku Echo24 potvrdil majitel galerie Jan Třeštík. Výtěžek Faltýnek věnuje prostějovské škole Jistota, která učí handicapované děti. Jedním z kupců je i spolumajitel skupiny Penta Marek Dospiva.
Obraz české malířky Toyen nazvaný A teď, když přijde čas byl v neděli na aukci v Praze vydražen za 19,4 milionu korun včetně aukční přirážky. Za 9,7 milionu korun změnil majitele také obraz Koupání v Oravě od Josefa Čapka. Celkem se na nedělní aukci prodala díla za téměř 200 milionů, sdělila mluvčí pořádají Galerie Kodl Terezie Kaslová. Část výtěžku dražby jde na dobročinné účely.
V roce 1959 mu v Praze zahajoval výstavu Milan Kundera, který o něm řekl, že „prožil naši dobu, na kterou se jen nedíval, ale poznal ji jako velké dobrodružství plné kouzla a strádání“. To měl Pravoslav Sovák ještě mnohé před sebou: „zlatá šedesátá“ v Praze, „přesun“ po sovětské okupaci, léta v Německu, úspěchy v Americe, výstavy v nejdůležitějších západních galeriích. Nyní žije ve Švýcarsku a do Čech se vrátil zkontrolovat svou velkou retrospektivu, která v těchto dnech končí na Kampě.
Byla to jistota školních tříd – a autistických dětí. Obraz opuštěných lodí, které se jako skořápky houpou ve smutně modrozelené barvě v jakémsi přístavu, kde vymřeli všichni na mořskou nemoc. Nebo posmutnělých žen klopících oči v nějaké snové, světelným prachem posypané cukrárně, kde se právě oběsila paní cukrářka. Nebo – a to už bylo na druhém stupni – podivná červená nahá žena, která si zkrouceně lehla mezi pyramidy a teď na vás civí jak nějaká učitelka pohřební výchovy.
Kolik českých umělců dosáhlo ve dvacátém století skutečně světové proslulosti? Ve výtvarném umění to byli snad jen tři muži: Alfons Mucha, František Kupka a Jiří Kolář.
Výstava obrazů českého malíře Alfonse Muchy Slovanská epopej v japonské metropoli Tokiu byla v loňském roce třetí nejnavštěvovanější výstavou výtvarného umění na světě. Uvedl to časopis The Art Newspaper, který sestavil žebříček nejpopulárnějších expozic podle průměrného denního počtu návštěvníků.
Ono to je docela hezké, mít svůj obraz v nějakém cizím prostředí, do kterého obraz vysílá vaše vlny, říká Ivana Lomová a je fakt, že její obrazy jsou takovým tichým a jemným vysílačem vln.
Kdo postupuje ve světových galeriích chronologicky, sál po sále, to zná. Po 17. století, století barokních gigantů typu Caravaggia, Velázqueze, Rembrandta nebo Rubensových billboardech, se najednou ocitne v sálech malých, až titěrných obrázků. Nejdříve vstoupí k těm nespočetným holandským malým mistrům výjevů ze života hokynářů, vesničanů, kupců či žebráků.
Česky nejen bez chyb píše, dokonce i bez přízvuku mluví. Je moudrý i vtipný, zůstává v něm stále hodně anglického, současně je však už zcela náš.
Za 450,3 milionu dolarů (9,8 miliardy korun) se ve středu na aukci v New Yorku vydražil obraz italského renesančního malíře Leonarda Da Vinciho. Dílo zobrazující Ježíše Krista pojmenované Salvator Mundi (Spasitel světa) se tak podle aukční síně Christie's stalo nejdražším obrazem, který se kdy na světě prodal v dražbě. Předaukční odhady udávaly hodnotu díla 100 milionů dolarů (2,2 miliardy korun).
