Bylo to v říjnu 1981, krátce po jeho devětadvacátých narozeninách. Jiří Gruntorád měl za sebou přijímací proceduru ve věznici v Minkovicích u Liberce. Dostal čtyři roky za podvracení republiky: za opisování a šíření zakázané literatury. Za mřížemi se neocitl poprvé, už jednou ho odsoudili za nedovolené ozbrojování a odseděl si také deset měsíců ve vazbě.
„Shodil jsem ze sebe padák, zamaskoval ho a vypravil se pátrat po členech skupiny,“ napsal do hlášení agent Michal Komissarov, krycí jméno Vladimirov, který seskočil v noci 1. dubna 1945 z letadla Douglas C-47 do lesů pět kilometrů severovýchodně od středočeské Dobříše. Do čtyřiceti minut se ve tmě dokázal najít s ostatními parašutisty.
Na začátku září 1968 nasedli Jiří a Eva Horovi se svým jedenapůlročním synem do vlaku a odjeli do Rakouska. Zařadili se do uprchlické řeky proudící z okupovaného Československa, která zaplavila západní Evropu. V letech 1968 a 1969 opustilo svou vlast přibližně sedmdesát tisíc Čechoslováků.
Málokdy se stane, že by se nějaká skupina hlásící se k pozůstalosti někdejší postindustriální scény dostala až do hlavních světových médií jediným, a ještě navíc poměrně ospalým koncertem.
Na Ctirada Mašína mělo mnoho lidí v téhle zemi velmi silný názor a svědčí o tom i další kolo diskusí, které se roztočilo při nedávném čtvrtém výročí jeho úmrtí (zemřel 13. srpna 2011).
V roce 1969, v době rozbíhající se normalizace, ještě proklouzlo pár knih od autorů, o jejichž vydání by o pár měsíců později již vůbec nebylo možné uvažovat. Třeba překlad od Hedy Margoliové Kovályové, jež již tehdy mířila do exilu za oceán.
V polovině roku se to téma přihlásilo samo, skoro jako krátkodobá bilance. Právě proto, že jeho střípky se za sebe skládaly postupně a jejich celek už nešlo přehlédnout. Jednak vyšel komiks Legendy o Magorovi, jednak v rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem bylo přiznáno, že se nedostalo na jeho původní téma, totiž autorovu novinku – knižní rozhovor s Johnem Bokem Život mimo kategorie.
Už v letech 1995 a 2005 se předpokládalo, že to je naposledy, co se výročí konce druhé světové války tak masivně připomíná. Ale přitažlivost této přelomové historické události – v českém případě hlavně otázka: šli jsme v roce 1945 z deště pod okap, tedy rovnou k únoru 1948 – je zřejmě nekonečná.
Je to už čtyřicet let, co se na československých obrazovkách poprvé rozsvítila ta jistým způsobem ikonická znělka. Po silnici vinoucí se malebnou českou krajinou kráčí uniformovaná postava s kufrem.
Poslední dva roky nicméně Marta Kubišová zažívá něco jako druhý comeback – což je ten pravý čas na bilanční rozhovor o zvratech a nepravidelnostech v jednom životě. Rozhovor byl veden proti proudu času.
Jiřině Prekopové je 86 roků, loni v květnu utrpěla mozkovou mrtvici a zpočátku nemohla mluvit. Od té doby se zotavila a opět vede psychologické kurzy.
„Když mohl zradit Gorbačov, proč já, diplomatický pěšák, bych nemohl udělat něco podobného?“ Tato slova pronesl Milan Švec, když se svou emigraci snažil vysvětlit několik let poté svému příteli. Zástupce československého velvyslance ve Washingtonu, absolvent moskevského institutu mezinárodních vztahů MGIMO a přesvědčený marxista Milan Švec ovšem obyčejným pěšákem nebyl. Přesto přeběhl na „druhou stranu“. Stalo se tak v květnu 1985, dva měsíce po nástupu Michaila Gorbačova k moci. Ve vedení československé komunistické strany tím způsobil poprask.
Od nového roku se rodiny mají lépe. Z daní mohou odepsat za druhé, třetí i další dítě ještě víc než dosud, na jedno dítě konkrétně o 2400 nebo 3600 korun navíc. Kromě toho mohou požádat o 8500 korun za poplatky, které loni zaplatili ve školkách. Zmíněné částky se budou zvyšovat v dalších letech.
Osudy lidí popravených a umlácených komunisty byly po jejich smrti často podobně dramatické a pohnuté jako za jejich života. Jako by se vrazi báli i mrtvých, a proto se jejich těl snažili zbavit. Jako by chtěli vyvolat dojem, že ti lidé nikdy neexistovali. Různé emoce ale vzbuzují oběti totality i dnes.
„Lidi dobře vědí o velkopanském způsobu života naší rudé šlechty v luxusu a nadbytku všeho, jak se přepychově léčí v extra sanatoriích, na něž se musí dřít dělníci, kteří se musí mačkat ve střediscích a ve frontách čekat na vše,“ napsal Miloši Jakešovi, tehdy ještě předsedovi revizní komise ÚV KSČ, v roce 1970 autor anonymu, který se podepsal jako „Žena z lidu“.
Před čtvrt stoletím, v noci z 30. září na 1. října 1989, nastupovali šťastní východoněmečtí uprchlíci do prvního z „vlaků svobody“, které je z nádraží v Praze-Libni odvážely na Západ. Do té doby se uprchlíci z Honeckerova poddanství tísnili na pražském velvyslanectví Německé spolkové republiky. Méně známé než příběhy šťastlivců jsou tragické osudy občanů NDR, kterým pokus o cestu ke svobodě nevyšel.
Advokát Bohumil J. Studýnka, který 7. září napsal do přílohy Lidových novin oslavný článek „Andrej Babiš – varianta vůdce?“, byl spolupracovníkem StB, který za totality šířil dezinformace přímo na zakázku sovětské KGB. Dokládá to jeho osobní svazek v archivu bezpečnostních složek.
Za normalizace drtil Libor Široký nepřátele socialismu coby kapitán StB. Na začátku listopadu 1989 nastoupil do analytického útvaru. Sbíhaly se u něj všechny později zničené informace, které by pro toho, kdo by chtěl ovládat druhé, mohly mít cenu zlata. V roce 1996 přišel do Agrofertu, kde sedí na klíčové pozici předsedy dozorčí rady. Jeho kolega, špion Jozef Kubů, strávil konec roku 1989 na školení KGB v Moskvě.
Na československý konzulát v Západním Berlíně přišel onoho dne roku 1972 muž s černou bradkou. Předložil svůj německý pas a žádal o vízum pro průjezd Československem. „Musíte se oholit, protože na fotce žádné fousy nemáte, pane Baumanne,“ prohodil konzulární úředník. Muž s bradkou strnul. Skutečně se jmenoval Michael Baumann, ale v jeho falešném pase bylo úplně jiné jméno. Baumann byl totiž členem Hnutí 2. června, německé teroristické skupiny, která se později spojila se známější Frakcí Rudé armády (RAF).
Ministerstvo vnitra vede v současnosti osmnáct lustračních sporů, v nichž žalující tvrdí, že je StB evidovala jako agenty komunistické tajné policie neoprávněně. Na základě předchozích rozsudků mají žalující asi sedmdesátiprocentní šanci, že jim soud skutečně vyhoví a oni budou ze seznamu spolupracovníků vymazáni. Proč stát tolik soudních pří s údajnými udavači prohrává?
Obávaná východoněmecká Stasi měla za totality své filiálky v Praze, Bratislavě a Karlových Varech. Rok 1989 byl i pro ni obzvláště rušný. Před vlnou emigrací občanů NDR na Západ tajná policie řešila třeba případ východních Němců, kteří byli v Praze na Václavském náměstí zatčeni během demonstrace k výročí sovětské invaze. Tajný agent Stasi dodával navíc překvapivé informace přímo z ÚV KSČ. Archivy někdejší východoněmecké tajné policie poprvé prozkoumali čeští historici.
Vždycky ve druhé půli srpna v 70. a 80. letech, během normalizace, pořádala Státní bezpečnost bezmála manévry. Zaměřila se zejména na známé disidenty. Ve dnech zvláště ostře sledovaného desátého výročí sovětské okupace, v roce 1978, estébákům spadla brada, když zjistili, že protistátní letáky šíří kronikář a nástěnkář Brigády socialistické práce z mladoboleslavské Škodovky, a dělá to dokonce už dlouhých deset let. Jan Frič si pak za svůj protest odseděl 18 měsíců.
