Většina Země byla zničena, ale civilizaci se podařilo přežít a přizpůsobit se novému životu. Obrovská pojízdná města se toulají světem a kvůli zdrojům pronásledují menší městečka. Obyvatel putujícího Londýna narazí na uprchlici Shawovou a začíná boj o holý život. Znepřátelené strany jsou nuceny kooperovat, aby přežily.
Přežily zatím všechno, a že těch útoků už bylo požehnaně. Děda Mráz i Santa Claus, SMS zprávy i nástup internetu, chytré telefony, sociální sítě i posunutý kalendář supermarketů, který blížící se advent ohlašuje v době, kdy ze stromů ještě ani nezačalo padat listí. České Vánoce už více než sto let vždy v prosinci odtroubí ponocný v huňatém kožichu na návsi pod kostelem Hrusicích.
Je tady ticho a klid. Zatím. Zdeněk Ingr má před sebou kupičku tabáku, ze kterého si mlčky balí cigarety. Přes zaprášená okna se do jeho vetešnictví moc světla nedostane, a tak si u svého pracovního stolu celý den pomáhá rozsvícenou lampičkou. Za rok to tady už může před Vánocemi vypadat jinak. „Lidi už pomalu krásu starých věcí objevují a přicházejí jim na chuť. Zjistili, že tady mohou totiž nakoupit zajímavé dárky, které jsou vždy zaručeně originální. I kdyby to byl stejný výrobek, tak nikdy dvě věci nejsou opotřebované stejně, v tom je jejich půvab. Takže sem ke mně chodí lidi pro dárky k narozeninám a také už i k Vánocům. A přibývá jich,“ vypráví majitel krámku prosyceného vůní tabáku a kouřem z cigaret.
Když si Evropa v minulých dnech připomínala sté výročí konce první světové války (11. listopadu 1918), mohla snad v bezelstném pozorovateli vzniknout iluze, že pak už zavládl spravedlivý mír, který potom vydržel až do 1. září 1939. Tímto datem, přepadením Polska, končí meziválečné období, které sice bylo plné neklidu a napětí, ale bylo to přece jen období „inter bellum“, mezi válkami, tedy období míru.
Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.
Ve snaze (o níž se jistě domnívá, že je bohulibá) přiblížit a otevřít Nový zákon těm, kteří ho snad neznají, sepsal evangelický teolog a kazatel Alexandr Flek (nar. 1968) apokryfní příběhy, v nichž Ježíše Krista přemístil do České republiky našich časů. Riskuje jistě víc než například Josef Lada, když vytvořil obraz Ježíšova narození v pitoreskních reáliích českého venkova.
Výstava ke 100. výročí oficiálního uznání československých legií představí život a dílo sochaře Rudolfa Březy. Jako legionář se účastnil bojů o Slovensko, vytvořil znak československých legií, pamětní medaile vojenských pluků a pomníky významných osobností. Sňal posmrtnou masku M. R. Štefánika, s nímž se osobně znal.
Historie údajného únosu premiérova syna Andreje Babiše mladšího hodně lidí vyprovokovala k reakci typu „něco tak šíleného jsem v životě v porevolučním Česku nezažil a ani si nemyslel, že zažiju“. Docela pochopitelná reakce, sám příběh i některé jeho postavy vykazují příbuznost s postavami devadesátkových thrillerů o matláckých zločincích. Zároveň tak reakce i její četnost dokládá, v jak rozumném světě v posledních desetiletích žijeme. Předkové byli uvyklí šílenějším storkám.
Dvě poschodí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze hostí po čtyři měsíce velkorysou kolekci obrazů českých (a také francouzských) malířů. Vybraným dílům je společné místo vzniku, respektive místo, jež posloužilo jako zdroj inspirace: Bretaň, západní výspa Francie, poloostrov o rozloze 27 tisíc kilometrů (to je zhruba jako výměra Jihočeského, Plzeňského a Středočeského kraje), kde dnes žije 3,3 milionu obyvatel.
Ke svým dvěma avizovaným koncertům v O₂ areně přidala kapela Lucie ještě jeden. V první polovině listopadu totiž skupina po dlouhých letech vydala nové album EVOLUCIE, které na koncertech představí. Kromě novinek zahraje v nejslavnější sestavě i všechny zásadní hity – průřez celou kariérou.
Vždycky je dobré znova se ptát, kdo a co je to spisovatel, vždyť jeho identita a role se v proměnách doby pořád mění. Jenže to je právě základní omyl. Mění se pouze identita a role spisovatelstva co pomyslného celku.
Pablo Picasso se v lednu 1927 zamiloval do sedmnáctileté blondýnky Marie-Thérèse Walterové, kterou potkal před Galerie Lafayette na Haussmannově bulváru a byl okamžitě okouzlen jejím krásným řeckým profilem. Ten se potom bude objevovat dalších devět let na jeho ženských portrétech, dokud se v roce 1936 neobjeví další objekt a oběť, fotografka Dora Maarová.
Laře je šestnáct. Chce se stát baletkou a – ženou, narodila se totiž jako muž. Podstupuje léčbu, zapisuje se na baletní školu. Všichni jí pomáhají, jak ve škole, tak doma. Síla filmu z velké části vychází z drsné pravdy: veškerá podpora Laře tuto proměnu neulehčuje. Jen brání tomu, aby byla horší, než je.
Streamovací společnosti, které uživatelům umožňují dívat se přes internet na filmy a seriály, svět kinematografie rychle dost možná nenávratně mění – nejenom jeho zákulisí, ale i produkty, obsah. Nejvýraznějším tahounem téhle revoluce je firma Netflix, která se velice rychle stala dominantní silou audiovize – od jednoduchých záznamů vystoupení stand up komiků po velkofilmy za stamiliony dolarů. Jako všechny jiné revoluce bude mít i tahle svoje oběti: kina a vůbec film v tradičním slova smyslu, možná se k těm „padlým“ nakonec zařadí i Netflix samotný. Obchodní a distribuční model, s nímž ta firma přišla, ale pravděpodobně přežije. V tom ohledu budou dalekosáhlé výsledky „revoluce“ trvalé.
Umělcům prý prospívá utrpení, přinejmenším se tak domnívá část publika, která má ráda „umění s příběhem“, pokud možno tragickým, jenž v jejich očích dodává vnímanému dílu tu správnou „autenticitu“, váhu. V populární hudbě může být tenhle druh poptávky docela bohatě uspokojen – tragédií nebo aspoň velkých průšvihů se v životních historiích jejích osobností najde dostatek. Takovou „hudbu s příběhem“ hraje také Američanka Chan Marshallová, která vystupuje pod jménem Cat Power.
U příležitosti stého výročí založení Československa připravilo Národní technické muzeum výstavu, která se zabývá technickým a průmyslovým vývojem samostatného československého státu po celou dobu jeho existence, tedy od roku 1918 do roku 1992. Zjistíte, co všechno se podařilo vymyslet a vyrobit.
Po Věře Čáslavské, Heleně Třeštíkové, Madle Vaculíkové, Pavlu Kohoutovi, Ferdinandu Peroutkovi či Emilu Zátopkovi se amatérský historik Pavel Kosatík (56) zaměřil na Tomáše Garrigua Masaryka, a to hned několikrát. V loňském roce vydal soubor komentovaných citátů 100x Masaryk, letos se představil nejen jako autor scénáře (pohotově vydaného knižně) hraného filmu režiséra Jakuba Červenky Hovory s TGM, nýbrž i jako Masarykův monografista. Čtenářům nabídl svazek Jiný TGM.
Před třemi roky měla premiéru první sezona norského seriálu Okupace (Okkupert), dílo přitáhlo mezinárodní pozornost především svou v tehdy aktuální politické situaci explozivní zápletkou. Byla to spekulativní fikce, zachycovala dění v Norsku potom, co část země je okupována ruskou armádou. Moskva se tehdy proti seriálu diplomaticky ohradila, možná trochu zbytečně. Po odvysílání druhé řady, již během podzimu uvedla ČT, už žádné diplomatické protesty nezazněly, nebyl k tomu totiž nejmenší důvod, skoro naopak – ze zmateného děje seriálu vycházejí Rusové skoro nejlíp. Nevím, jestli to byl autorský záměr, ten seriál od začátku a v druhé sérii zvlášť působí dojmem, že jeho autoři žádný jasnější záměr ani neměli, prostě se těch osm dílů snažili nějak, jakkoli, dotlačit k finále.
V pražské výstavní síni Czech Photo Centre (u stanice metra Nové Butovice) vystavuje Karel Cudlín fotografie ze zaslíbené země, tedy z Erec Jisra’el, s odskoky do Gazy a na Západní břeh Jordánu čili Judey a Samaří. Jde o dosavadní největší monotematickou Cudlínovu výstavu a zřejmě o nejlepší fotografie z oné země, viděné českým okem, Josef Koudelka promine. Jeho fotografie Izraele znají například čtenáři díla Isaaka Bashevise Singera, neboť v nakladatelství Argo se velmi vhodně rozhodli jeho sebrané dílo ozdobit na obálce Cudlínovou černobílou fotografií.
Parta kamarádů se schází ve staré sauně za městem. Nemají jména, jen indiánské přezdívky, debatují o životě, jsou zde těmi, kterými opravdu jsou. Jejich svět je sebestředný a tragikomický… Audioknihu přesvědčivě namluvil Petr Čtvrtníček a vychází zároveň s novelou Jaroslava Rudiše.
Sérii článků k stoletému výročí republiky uzavírá deset filmu z výběru Ondřeje Štindla
Série článku připomínající sto let od vzniku Československa pokračuje profily deseti lidí z okolí prvního prezidenta.
Sto let republiky v designu a architektuře. Josip Plečnik: úpravy Pražského hradu, 1921–1934 Roku 1920 byl slovinský architekt vládou ČSR ustanoven architektem Pražského hradu. Až do roku 1934 pak spolu se svým žákem Ottou Rothmayerem intenzivně pracoval na úpravách Pražského hradu. Na raných Plečnikových pracích je zřetelný vliv vídeňské Wagnerovy školy. Secesní tvarosloví však brzy opustil a začal využívat jednoduché monumentalizující výrazové prostředky ovlivněné antikou a ranou italskou renesancí.
U příležitosti stoletého výročí založení Československa pokračujeme v pokračujeme v představování nejdůležitějších událostí a osobností v naší moderní historii, tentokrát na poli sportu.
V matné vzpomínce vykuleného mladého redaktora, tedy mé, je jeden zvláštní večer roku 1993 na Barrandovských terasách. Vítalo se tam vydání pamětí Václava M. Havla Mé vzpomínky, které tehdy vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Byl jsem na Barrandově poprvé a naposled, kdysi slavný komplex existoval ještě ve stavu jaksi provozuschopném. Zbývalo z něj už tehdy jen torzo, i bar Trilobit byl od roku 1986 zavřený, ale zbytkový provoz bylo možné využít k oslavě.
Svět po Velké válce Více než dvě stě archivních i multimediálních materiálů – fotografií, map a filmů spolu s individuálními příběhy lidí – představí ucelený a souvislý obraz nové Evropy založené ve středovýchodní části kontinentu po první světové válce. Avizovaná výstava je venkovní. Po Velké válce (Nová Evropa 1918–1923), Park I. Gándhíové, Praha 6, 15. 10. – 12. 11. 2018.
Zvuk desky, která se jmenuje C’est La Vie, může být docela snadné si představit. Asi bude trochu nostalgická, nějaký světa a života znalý pán na ní bude trousit posmutnělá moudra, dobře si vědomý toho, že by tak mohl získat pozornost dámy v blízkosti kavárenského stolku, u nějž právě znalecky vychutnává sklenku červeného. Nebo tak něco. Čtyřicetiletý americký hudebník Matthew Houck, který vystupuje pod jménem Phosphorescent, může působit jako typ v mnohém opačný.
Představa letů do kosmu dnes často evokuje pocity spíš nostalgické, posmutnělou vzpomínku na cosi, co pominulo. Přesvědčení, že lidstvo stojí na prahu nějakého objevitelského příběhu, díky němuž taky dospěje, vyroste, odejde z pozemského domova, aby si ohledalo ten širý vesmír kolem, a jistě při tom ledacos dobrodružného zažije.
Stylový Halloween v Aeru Inscenace National Theatre vzbudila rozruch nejdříve v Londýně, pak díky NT Live i po světě, v kinech ji vidělo téměř půl milionu diváků, přenos vznikl v roce 2011. Do Aera se Fankenstein vrátí, aby připomněl dvě stě let od prvního vydání románu Mary Shelleyové o vědci a jeho šíleném díle.
Vypadá to jako luxusní katalog nějaké cestovní kanceláře, avšak údaje o cenách hotelů, letenek, jízdenek, šerpů atd. tady nenajdeme. Co je to tedy? Soubor tipů na takzvanou zážitkovou turistiku, nazvaný 1 000 míst, která musíte vidět, než zemřete. Hlavní autorka sice všechna ta místa zatím neviděla, ale třeba má ještě dost času. „Tvůrci knihy (...) procestovali Zemi křížem krážem a na základě svých zážitků vytvořili jedinečný soubor velkých i malých dobrodružství.“ Je ta věta napsaná (či přeložená) poněkud neobratně, tušíme však, co se tu chce říct.
