Česká veřejnost projevila nebývalý zájem o události v sousedním Polsku. Ve své většině vyjadřuje obavy o demokratický vývoj v zemi, varuje před nástupem autoritativního režimu, opět vytváří paralely k Viktoru Orbánovi.
Neklesající popularita hnutí, které založil miliardář Andrej Babiš, prohlubuje vrásky jeho konkurentům a také řadě expertů.
Často se ptáme, co je Evropská unie a jak funguje? Jedno možné zrcadlo tomuto fenoménu nastavuje v nedávno vyšlé, pozoruhodné knize „Řecká tragédie“ Ilona Švihlíková a Konstantinos Tsivos.
Během rutinního lékařského vyšetření se ukázalo, že senátor John McCain, jeden z nejvýraznějších představitelů „starých pušek“ v Republikánské straně, má mimořádně zhoubný nádor na mozku.
Když místopředseda Evropské komise řekne, že demokracie v Polsku je ohrožena a Komise chystá kroky, asi je to vážné, ne?
Prý když se historie opakuje, tak poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška. Ale poslední epizoda „ruských“ odhalení kolem Donalda Trumpa do tohoto schématu úplně nezapadá.
Špičky KDU-ČSL fakticky vypověděly předvolební dvoukoalici Starostům (a Nezávislým, odtud zkratka STAN). Logika k takovému řešení nutně spěla.
Při cestách po světě má řada lidí ve zvyku používat optické měřítko bohatství.
Britský problém – anebo, z britského pohledu, evropský problém – lze vyjádřit velmi snadno. Britové vždy chtěli společný trh, ne společnou vládu.
Ve všech klíčových zemích Západu je po volbách a je přinejmenším pro pár let jasné, kdo a jak tam bude udávat tón v zásadních geopolitických rozhodnutích. Jedinou výjimkou je Německo.
Klasickým příkladem schopnosti a síly státu je moc vybrat daně od hráčů, kteří na jeho území vydělávají. U technologických firem se jim to nedaří.
