Pracuje v Geologickém ústavu AV ČR, zabývá se vývojem krajiny, klimatem, životním prostředím a proměnami světa. Učí či učil na českých i zahraničních univerzitách. Publikoval desítky studií, ale i knihy pro širší veřejnost (Krajiny vnitřní a vnější, Dýchat s ptáky, Kameny domova a další). Spolupracoval na asi stovce dokumentárních filmů i řadě uměleckých výstav. Je ženatý, má dvě dcery, žije a pracuje v Praze a na cestách.
BBC nazývá svůj pořad o zahradničení vlajkovou lodí, protože v Británii se nějakou formou zahradničení zabývá kolem 27 milionů lidí a toto číslo roste překvapivě i mezi mileniály. V některých částech anglického venkova se udává, že počet lidí starajících se o zahradu vzrostl za tři roky až o 70 %. Pochopitelně k tomu v tomto roce přispěl i koronavirus. Pojďme se v obrovském zahradním sortimentu zaměřit na dva sblížené typy zahrad – na zahrady přírodní a léčivé.
Pokud člověka nebaví zprávy o koronaviru a dozvucích amerických voleb, má velmi mnoho možností, jak obohatit svůj život. Na síti se dá poslouchat obrovské množství skvělé hudby a listovat mnoha knihami. Z hudby mne osobně potěšila například Debussyho skladba o zvuku zvonů pronikajících listím a z knih jsem nalezl snad nejvíc obskurní titul, na jaký jsem kdy narazil. Jsem si vědom, že mohu být podezírán z mystifikace, ale existence knihy se dá lehce dokázat.
Před několika lety poslal Adam Kucharski, zabývající se na Londýnské škole hygieny a tropických nemocí matematickým modelováním šíření nemocí, tweet, který mohl znázorňovat drogového dealera, ale ve skutečnosti byl záběrem z dokumentárního filmu. Během velice krátké doby si jej přeposlalo 50 tisíc lidí. Napsal opravný komentář, ale jako matematika jej začalo zajímat, jak je možné, že některé zprávy (a viry) se šíří tak rychle, a zda je nějaký druh korekce skutečně zastaví, či proč nakonec samy vyzní.
Neuvažujeme o půdě ani o hladu, protože obchody jsou plné a potraviny nejlacinější za posledních mnoho století. Jenže čtvrtina globální zemědělské půdy vysychá a zhruba polovina je nějakým způsobem, nejčastěji erozí, poškozená. Přitom bychom do třiceti let měli vyrábět o 50 % víc potravin. Nemá cenu zde opakovat veškerá čísla o poškození půdního fondu a možnosti budoucích potravinových krizí. Jsou děsivá, a to pro všechny kontinenty i země, jako je Čína, Rusko, Turecko či bývalé jižní státy Sovětského svazu.
Historici novověku občas navrhovali, že naše doba začala jednou velkou cestou, tedy objevením Ameriky v roce 1492, a skončila další velkou cestou – poslední misí Apolla na Měsíc v roce 1972. Ale také by šlo říct, že novověk se zrodil z velké, vracející se morové rány černé smrti na sklonku 15. století a skončil současným dvaceti- či třicetiletým obdobím, kdy se rozvinul internet, prošli jsme sérií ekonomických krizí a koronavirus se vysmál globalizaci. Možná novověk jednou zarámujeme oběma pandemiemi. Ty totiž, jak ukazuje německý historik Klaus Bergdolt, zvýrazňují a urychlují trendy, které existovaly již před epidemiemi a v překotném tempu rychle proměňovaly společnost.
Řeku obvykle vnímáme jako mokrý tekoucí pás mezi dvěma břehy, ale řeka je také říční niva a všechny štěrky a písky pod jejím korytem. Těmi může téct srovnatelné či ještě větší množství vody než samotným říčním tokem. Je to neviditelná podzemní řeka, která pomáhá doplňovat prameny a udržovat stálou hladinu vody ve studních. Když hydrologové v suchých oblastech měřili průtok Eufratu, byli překvapeni, že jeho kapacita kolísá, a to i v dlouhých úsecích, kde řeka nemá žádný povrchový přítok. Mohou za to vlastnosti hlouběji položených říčních sedimentů. Prostředí pod dnem řeky a nad pevnými horninami v podloží říkáme hyporeál.
Nedávno byla zveřejněna padesátistránková zpráva Army War College s názvem „Význam klimatické změny pro americkou armádu“. V současné době o klimatu slýcháme hodně protichůdných zpráv, takže nebude na škodu připomenout některé závěry této studie. Můžeme přitom vycházet z toho, že každá armáda potřebuje peníze, takže se snaží na rizika spíš upozorňovat, tedy volit spíš horší scénáře, ale nemůže to zase – zejména v americkém klimaskeptickém prostředí – přehnat.
Představuji si, že budoucnost sice bude náročná, ale ne katastrofická. Když sledujeme čísla o výkonnosti německého průmyslu, na němž z velké části závisí naše ekonomika, vidíme, že propad ve výrobě automobilů je tak velký, že se blíží pokrizovému roku 2009. Ze studií, kolik pracovních míst zanikne automatizací a robotizací, rovněž vyplývá, že patříme mezi tři či v jiných statistikách pět krizí nejvíc ohrožených evropských zemí.
Docela dobře se může stát, že za tři čtyři roky budeme o energetice slýchat stejně často, jako dnes hovoříme o suchu. Zatím si to moc neuvědomujeme, protože stále ještě žijeme v přebytkovém období zděděném ze socialistického režimu. Jenže už v roce 2021 Německo uzavírá jaderné elektrárny a i my přicházíme o důležitou část kapacit výroby energie z hnědého uhlí. Na evropském trhu začínají docházet dodavatelé stabilního množství na počasí nezávislé energie.
Svět minulosti obsahoval pár brutálních, celkem jednoduchých a předvídatelných rizik, jako byly války, epidemie a hladomory. Proměnili jsme je na rizika snad menší, ale v každém případě barvitější a méně vyzkoušená podle hesla, že řešení jednoho problému vytváří zárodek problému dalšího. Jak se lidé třeba v 60. letech těšili na technický pokrok a jeho výzvy! Málokterá generace má to štěstí žít jako my v přelomové, duhové době plné krásných vynálezů a zrádných pastí. Na každé civilizační dobrodiní totiž připadá nejméně jedno nebezpečí. Je to jako plavba Star Treku – s každou novou objevenou planetou narazíme na úžasné životní formy a zároveň na transgalaktická monstra.
Počasí je stejně populární jako politika. Poslední dva tři roky se skoro každý měsíc stane s počasím něco tak nečekaného, že o tom další týdny hovoříme. Nepamatuji si, že by se kdy za nedávná desetiletí počasí stalo takovým mediálním tématem jako po roce 2017. Psychologové říkají, že rozeznání nějakého jevu má nejprve stadium nedůvěry, pak třeba inflaci nebo klimatickou změnu vezmeme na vědomí, pak ještě uplyne nějaká doba až do momentu, který významný americký klimatolog označil jako „O shit!“, což můžeme zdvořile přeložit jako „Ejhle!“. A od té chvíle, kdy nám dojde, že se skutečně něco děje, začínáme podnikat někdy trochu unáhlené kroky. V té chvíli totiž nepotřebujeme snížit emise, ale zahnat strach. Jeden z oblíbených triků politiků a některých průmyslníků je zachraňovat svět pomocí šetrných technologií a účinnějších strojů.
Posledních zhruba deset let míváme pocit, že se něco děje s ročními obdobími. Pěkné teplé počasí trvá někdy až do listopadu. Počátek jara je častěji studenější a konec teplejší a do toho přicházejí nečekané výkyvy, kdy jako letos v půlce května napadne sníh v Pošumaví, zatímco na hlubokém severu ve stejný den naměřili skoro 30 °C. Doopravdy se něco děje, anebo si jenom špatně pamatujeme minulost?
Samozřejmé věci jako kočka, voda, lišejník či kyslík většinou vůbec nejsou samozřejmé. Pochopitelně že na nich záleží víc než na volebních preferencích nebo na novém mobilu, který vás dokáže sledovat mnohem účinněji a maskuje to několika novými aplikacemi, které do měsíce zestárnou.
Vlci se šíří všude v Evropě. Ukazují na ještě závažnější fenomén, kterým je vylidňování evropského venkova. Italští ochranáři vyrážejí do Apenin, vyjí a pak poslouchají, kolik vlků jim odpoví. Je jich stále víc, protože v horách téměř přestaly existovat lesní samoty a zanikají desítky vesnic. V Srbsku či Makedonii dnes naleznete podhorské oblasti, kde jsou zbývající vesnice od sebe vzdáleny desítky kilometrů. Bývalí vesničané pak bydlí na sídlišti přerostlého města, které se potýká s nedostatkem vody a práce.
V roce 1945 měl Sovětský svaz jenom 2000 tun spočítaných zásob uranu, takže po válce představovalo poměrně malé jáchymovské ložisko a vzápětí obrovské příbramské ložisko jeden z významných klíčů k sovětské atomové bombě a tím i mocenské rovnováze světa tehdy rozděleného mezi dvě velmoci – USA a SSSR. Tato situace končí nejpozději v letech 1950–1955, kdy se surovinové zdroje Západu a Východu vyrovnávají. Významem českého uranu pro Sovětský svaz se po roce 1990 zabývalo několik autorů.
Je mnoho věcí, na které jsme si zvykli tak, že už o nich ani neuvažujeme, a přesto za sebou mívají pozoruhodnou staletou historii. Je to třeba čiré sklo, asfalt, hliník či úplně obyčejný led. Na něm v době před vynálezem ledničky záviseli řezníci, pivovarníci a vlastně všichni lidé, kteří celý rok chtěli jíst maso.
Z mnoha částí mírného pásma severní polokoule včetně USA slýcháme nářky nad tím, že les je oslabený a šíří se v něm dosud neznámé nebo málo rozšířené choroby. V Čechách jsme zatím v mediální době kůrovce, protože žije na Šumavě (cokoli se totiž odehraje na Šumavě, působí závažně až mysticky) a dokáže zlikvidovat stoletý smrk za týden.
Davu je nutné dát ty nejfantastičtější sliby. Aby protikandidát propadl, je nutné jej představit jako padoucha. Není k tomu zapotřebí žádných důkazů. Pokud bude protivník racionálně vysvětlovat, že to není pravda, místo toho, aby na pomluvu odpověděl ještě horší pomluvou, nemá šanci na úspěch.
Zkráceně řečeno tuzemské zemědělství závisí na domácím počasí, evropských dotacích a globálních trzích. Poslední roky nám ukazují, jak nejisté začíná být evropské počasí a vlastně i evropské dotace v situaci, kdy se o svůj podíl zmenšený brexitem hlásí náklady na bezpečnost či ochranu hranic. Ale jaké jsou výhledy světového potravinového trhu? Máloco na tuto otázku odpoví tak výstižně jako úroda rýže v Číně.
Před týdnem jsem uváděl některé základní teze německého sociologa Wolfganga Streecka o konci kapitalismu. Chytrých a promyšlených analýz, se kterými nemusíme souhlasit, ale měli bychom o nich vědět, není v éře zábavného žurnalismu nikdy dost, a proto se v této reflektované recenzi vracím k problematice eura. Peníze jsou totiž něco víc než prostředek, díky kterému můžeme nakupovat. Peníze představují svobodu pro ty, kteří s nimi umějí zacházet, ale třeba i základ národní identity. Umíte si představit, že by Švýcaři přešli na euro? Bylo by to ještě Švýcarsko, kdyby se vzdalo svého franku?
Po ekonomické krizi 2008 začal německý sociolog Wolfgang Streeck (71) v řadě článků a studií rozpracovávat otázku, zda ještě vůbec žijeme v kapitalismu a jak tento systém skončí. Tyto studie byly později shrnuty do anglické knižní edice s názvem uvedeným v titulu tohoto článku (How Will Capitalism End? 260 stran, Verso, London-New York). The Guardian svazek zařadil mezi pozoruhodné knihy roku a Martin Wolf z Financial Times o díle napsal, že nejde ani tak o předpověď, jako o varování.
Od vrcholu kůrovcové kalamity na Šumavě nás dělí už skoro dvacet let a od ničivého orkánu Kyrill víc jak deset let. Stále ještě máme v paměti „boj o les“. Spory o bezzásahové zóny se sice zmírnily, ale dosud neutichly.
Od roku 1953 sledoval psycholog Al Siebert v řadě prací, jež byly závěrem 20. století shrnuty do dnes již klasické knihy The Survivor Personality, povahové vlastnosti lidí, kteří přežili velké krize. Stýkal se s veterány korejské války, vystavenými těm nejhorším bojům, a všiml si, že se navzájem v něčem podobají. Přežili, protože měli nejenom štěstí, ale také potřebné vlastnosti.
V letošním roce padly už tři významné klimatické rekordy, a to z rodu těch rekordů, které něco znamenají. Většina toho, o čem se hovoří jako o „rekordu“, ve skutečnosti nemívá žádný velký význam a jde o „statistický šum“. Když totiž na jedné stanici měříte meteorologické parametry dejme tomu posledních 60 let, tak se zákonitě dostáváte do situace, že některé dny budou nejteplejší či nejstudenější, a víc to vypovídá o délce měření a místní proměnlivosti než o nějakém trendu.
Často se mi stává, že když čtu současné diskuse o suchu a klimatických změnách, říkám si: „Ale o tom jsme se přece bavili před deseti lety!“ Občas dávám různým médiím rozhovory a dochází k tomu, že redaktoři přicházejí podle jejich názoru s úplně čerstvým materiálem, ale já vím, že podobnou otázku mi pokládali již po roce 2000.
Příklad Kapského Města, kde jsou omezovány dodávky vody pro skoro čtyři miliony lidí a kde hrozí, že od příštího měsíce se voda po městě bude rozvážet cisternami, obrátil pozornost na další podobné případy.
Mnozí ekonomové a politici automaticky předpokládají, že lidé jsou nespokojeni se současným stavem, a proto chtějí změnu. Toto slovo se stává sloganem firem či politických hnutí a proniká i do volebních kampaní hlásajících „Změna, to jsme my“. Kdy a jak tento koncept vznikl? Neznamená, že touha po změně ve skutečnosti podrývá stabilitu společnosti? Nejsou to nové otázky.
Koncem února nastala taková zima, že evropské zoologické zahrady musely přesunout většinu zvířat včetně tučňáků do vyhřívaných pavilonů. Na severním pólu dokonce několik dní panovaly vyšší teploty než v Praze či Londýně, a to v prostředí polární noci, kdy slunce vyjde až v březnu. Koho by to neznepokojilo? Co to může znamenat pro budoucnost?
Většina politiků je v pasti. Voliči mají proměnlivé nápady. Političtí soupeři sídlí nejenom v ostatních stranách, ale ti nejnebezpečnější nejspíš i ve vlastním stranickém sekretariátu. Je obtížné být neustále populární, a tedy nechat se znovu zvolit. Média čekají na jejich omyly, protože čtenáři a diváci chtějí slyšet, že politici chybují.
