Jde dost možná o vůbec nejslavnější stavbu druhé poloviny minulého století. Nestává se totiž běžně, aby se moderní architektura stala po pár dekádách globálním symbolem celého kontinentu. K realizaci této ikony, od jejíhož otevření právě uběhlo padesát let, však vedla mimořádně bolestivá cesta, během které dokonce její architekt z projektu odešel a operu na vlastní oči nikdy nespatřil.
Česko má za sebou architektonickou událost roku. V Pardubicích se veřejnosti otevřel postindustriální areál Automatických mlýnů, které se díky nasazení architekta a investora v jedné osobě proměnil na kulturně-vzdělávací komplex celostátního významu. Při diskusích o nové podobě Automatických mlýnů se superlativy zrovna nešetří. Není divu, jde o projekt, který u nás jen stěží hledá obdobu. Ne snad svým architektonickým řešením, ale způsobem, jak jeho realizace probíhala.
Na březích sečské přehrady se pod korunami vysokých stromů ukrývá několik výjimečných chat navržených v polovině minulého století slavnou architektonickou dvojicí. O jejich existenci přitom věděla jen hrstka odborníků. Kurátor a odhodlaný „lovec“ architektury Adam Štěch je však uceleně zdokumentoval a tím přinesl jedinečné svědectví o jedné vzrušující kapitole české moderní architektury. Když se vysloví jména architektů Františka Cubra (1911–1976) a Zdeňka Pokorného (1909–1984), zasvěcencům se vybaví legendární československý pavilon na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.
Letošní ročník jediného tuzemského ocenění pro jednotlivce na poli architektury žádné překvapení ani nové impulzy nepřinesl. Cenu si odnesl architekt Ivan Kroupa, který patří k téže tvůrčí generaci jako několik předchozích laureátů. Ten nebo ten Zatímco ocenění udělovaných za konkrétní projekty existuje v Česku doslova hojnost, takové, které vyzdvihuje konkrétní osobnosti, máme prakticky jen jedno. V rámci velkých soutěžních přehlídek, jako je Česká cena za architekturu nebo Grand Prix Architektů, se sice také vyhlašují kategorie za celoživotní dílo nebo mimořádné počiny, ty ale stojí ve stínu vyznamenaných staveb.
Na exkluzivní zlínské adrese se v privátním lesoparku ukrývá na první pohled vcelku nenápadná stavba. Její historie, architektura i vybavení by však vydaly na samostatné publikace. Jakmile překročíte práh domu, jako byste se ocitli v časové kapsli. Pohltí vás atmosféra naznačující, že jste na výjimečném místě. Oči vám přeskakují z jednoho sběratelského předmětu na druhý, ze kterých si tady majitel udělal soukromou galerii, začnete si všímat prostorových kvalit, úchvatného interiérového zařízení v perfektně dochovaném stavu.
Budova soukromé dánské školy není jen místem, kam studenti chodí nabírat nové vědomosti a rozvíjet svůj potenciál. Díky inovativnímu řešení je současně technologickým experimentem a solární elektrárnou, která sama o sobě slouží jako učební pomůcka. Školní budovy vždy byly specifickým architektonickým úkolem. Jejich podoba přitom pěkně ilustruje, jakým směrem se vzdělávací systém té které doby a daného státu ubíral. U nás dobře známe školy z období Rakousko-Uherska.
Po několikaletých sporech ohledně zamýšlené demolice jedné výrazné brutalistické stavby v Berlíně je konečně jasno o jejím dalším osudu. Budova, která i navzdory svému nepřívětivému zevnějšku a kontroverzní funkci získala kultovní postavení v rámci poválečné architektury, zůstane stát a dostane se jí náležité péče.
Ve čtvrtek 24. srpna si připomínáme sto let od narození největšího českého architekta druhé poloviny dvacátého století. Se jménem Karla Pragera (1923–2001) si spojujeme především výrazné solitéry vyzařující svou modernost, jeho vůbec první realizace jsou přitom ze zcela jiného soudku. „Architektura není výkres, ale postavený dům.“ To bylo jedním z kréd architekta, jehož stavby provokují i půl století po dokončení. Karel Prager neodmítl žádnou sebevětší výzvu, projekt nikdy nenechal nedodělaný a pro většinu z nich doslova dýchal.
Prostorová křivka vinoucí se krajinou. Tak popisují architekti koncept dvacátého pražského mostu přes Vltavu, díky němuž došlo takřka po čtvrtstoletí plánů a příprav k přímému propojení Karlína s Holešovicemi. Lávka vyniká svou strohou estetikou, zaujme ale i uměleckým přesahem a vyspělým konstrukčním materiálem.
Z meziválečného Československa se dochovalo hned několik krásných veřejných koupališť pod širým nebem. To architektonicky vůbec nejcennější najdeme ukryté mezi stromy a skalami nad slovenským lázeňským městečkem, kde brněnský funkcionalista Bohuslav Fuchs vytvořil jedinečnou symbiózu stavby s přírodou. Občas je potřeba zariskovat, aby mohlo vzniknout něco výjimečného. V dějinách architektury je takových příkladů mnoho – jedním z důkazů je venkovní koupaliště Zelená žába v Trenčianských Teplicích.
Zatímco v Praze se toho z velkých veřejných staveb stále moc stavět nedaří, v maďarské metropoli roste jedna moderní stavba za druhou. Budapešť je ostatně dějištěm vůbec největšího stavebně-kulturního projektu celé Evropy, který má zaplnit jeden z nejstarších parků kontinentu hned několika nákladnými budovami.
Legendární místo, kde se za první republiky setkávala pražská smetánka, se po dekádách pustnutí probouzí k životu. Ovšem k docela jinému, než za jakým sem před sto lety jezdily nejen filmové hvězdy. Už pátým rokem mohou Pražané pozorovat, jak se proměňuje proslulý ostroh nad Vltavou známý jako Barrandovské terasy. Na vrcholku tmavých skal tady od konce dvacátých let minulého století ční elegantní restaurační budova, která dodnes zvěstuje kulturní úroveň první republiky. Scházely se tu slavné osobnosti nejen filmové branže.
Na chvíli se pozastavit, usadit se společně k jednomu velkému stolu a v poklidu se bavit o udržitelné architektuře, oblíbeném jídle nebo vlastních snech. To je záměr vycházející hvězdy architektonického nebe, které byl letos svěřen prestižní úkol navrhnout v londýnských královských zahradách letní pavilon tamní galerie Serpentine.
Čtyřsetletý dům na samotě u mohutného koryta Labe změnil v průběhu staletí několikrát svůj účel a prošel mnoha většími i menšími stavebními úpravami. Na poetice mu to ale nijak neubralo. Právě naopak. Také proto bylo cílem jeho nových majitelů a architekta podtrhnout podmanivou všednost tohoto stavení, citlivě ho vyspravit a nijak přitom nezastírat zub času. Že se chátrající odlehlá stavba s dlouhou historií nedaleko Roudnice nad Labem dočkala kompletní rekonstrukce, byla náhoda.
Koncem května uběhlo padesát let od úmrtí jednoho z nejvlivnějších architektů meziválečného období u nás. Ladislav Žák se proslavil především návrhy několika funkcionalistických vil pro pražskou smetánku, intenzivně se však zajímal také o témata minimálního bydlení a vztahu člověka a krajiny.
Po dlouhém čekání se otevřela zrekonstruovaná budova Císařských lázní proti hotelu Pupp. Jeden ze symbolů karlovarského lázeňství však láká nejen na své obnovené štuky a mramory, ale především na moderní multifunkční sál v podobě jakéhosi transformera z oceli, který usedl do dvorany národní kulturní památky, kde bude sloužit koncertům vážné hudby, filmovým projekcím i konferencím.
Na nejlepším pražském panelovém sídlišti provedli loni mladí architekti inspirující rekonstrukci jednoho malého bytu. Majitelé chtěli, aby interiér nezastíral fakt, že běží o panelákový byt z šedesátých let, chtěli mít k dispozici dostatek úložných prostorů a především – toužili dosáhnout co možná nejprosluněnějších dispozic, což architekti splnili na jedničku. Mnoho lidí má stále vůči bydlení v panelácích mnoho předsudků. Pokud by však přišli na návštěvu do čerstvě zrekonstruovaného bytu na ďáblickém sídlišti, ihned po otevření vchodových dveří by museli změnit názor.
Rozlehlý areál Královských botanických zahrad v Kew v sobě ukrývá nejen největší a nejrozmanitější botanické a mykologické sbírky na světě, ale také jednu úchvatnou stavbu, která měla díky své inovativní konstrukci z litiny a skla obrovský vliv na to, jakým směrem se bude ubírat architektura průmyslové éry.
Nejvlivnější fotograf architektury dneška Iwan Baan zavítal loni do Prahy, aby pro Centrum architektury a městského plánování (CAMP) pořídil sérii fotografií nabízející jiný pohled na hlavní město, než jaký předkládají turistické prospekty. Nynější výstava vybízí k pozastavení se nad několika důležitými tématy, jež se obecně fotografování architektury dotýkají. Proč se z funkcionalistické architektury vytratily barvy?
Na místě starého ovocného sadu v západoslovenské obci Čachtice stála dřív malá cihelna, jejíž pozůstatky proměnil slovenský architekt Pavol Paňák na mimořádně charismatické víkendové bydlení vlastní rodiny. I přes své komorní měřítko i zcela civilní účel patří ateliér vzniklý přestavbou původní pece na pálení cihel i přístavba rodinného domu mezi to nejlepší, co na Slovensku v posledních dvou dekádách vzniklo.
Vůbec první registrovaná architektka v Pákistánu postavila svou kariéru na návrzích miliardových sídel vládních i finančních institucí. Skutečné důvody, proč se Yasmeen Lariová nyní dočkala udělení jednoho z největších profesních ocenění přímo z rukou krále Karla III., však leží někde docela jinde. Zajistit milion nových příbytků během následujících dvou let. To je aktuální cíl, který si Yasmeen Lariová stanovila po loňských mimořádně ničivých povodních v Pákistánu.
Šestnáctitisícové městečko jihovýchodně od Prahy si aktuálně užívá mimořádný zájem médií z celého světa. Vděčí za to nové školce, která zaujme už na první pohled svou excentrickou podobou, jež má podle jejího architekta podněcovat svobodnou hru dětí v dnešní regulacemi svázané společnosti. Z nádraží sem nevede zrovna pěkná procházka. Nejdřív se musíte vymotat z labyrintu prapodivných nadchodů a podchodů.
Organické vrstvení historických epoch a slohů se prolíná domem v jedné z nejstarších částí Starého Města pražského od sklepů až po krovy a ilustrativně současně dokládá postupný vývoj pražského jádra. K těmto historickým vrstvám nyní architekti ze studia QARTA Architektura přidali v rámci komplexní a detailní rekonstrukce zcela novou, která je však nijak nepřehlušuje. Krátkodobé ubytování, hluční turisté, trdelníky namísto pekáren, suvenýry místo drogerií i nedostatečná nabídka bydlení.
Z pohledově exponovaného místa na úpatí kopce Monte Urpinu shlíží od šedesátých let výrazná modernistická stavba, kterou mezi okolní zástavbou nepřehlédnete. V době vzniku vyvolávala u obyvatel největšího města Sardinie pobouření, je však nejen jednou z nejlepších poválečných realizací v Cagliari, ale také dokladem historického vývoje tohoto přístavního města.
Když se před pár lety začala šířit zpráva o tom, že v Roztokách u Prahy byla objevena dosud neznámá stavba jednoho z nejvlivnějších českých architektů první poloviny dvacátého století, stáli v úžasu i sami znalci díla Jana Kotěry. Raná stavba tvůrce, od jehož úmrtí nás dělí sto let, se po dekádách dřímání pod slupkou pozdějších úprav dočkala pečlivé obnovy až nedávno díky obdivuhodnému úsilí jejího nového majitele.
Nejslavnější uruguayský architekt všech dob odstartoval svou hvězdnou kariéru nebývale rychle – a v nebývalém tempu. Ve věku, kdy se architekti zpravidla teprve seznamují se svou budoucí profesí, Rafael Viñoly už pracoval na návrzích velkých obytných souborů. Díky tomu nese jeho podpis kolem šesti stovek projektů. Posledních deset let nepatřilo mezi nejpohodovější období profesního života Rafaela Viñolyho. Přestože o prestižní zakázky neměl nouzi.
Při projíždění územím nikoho kolem vlakového nádraží by vás ani nenapadlo, že právě tady v záplavě chátrajících staveb a billboardů najdete jeden z nejzajímavějších gastronomických podniků celého Liberce. V jednom ze starých nádražních skladů se totiž místní úspěšní podnikatelé rozhodli vybudovat nové útočiště své vyhlášené pražírny, které si vás získá skvělou kávou i obdivuhodně pojatým prostorem.
Napříč republikou bychom na prstech jedné ruky napočítali menší města a obce, jež dlouhodobě dbají o kvalitu architektury a veřejného prostoru. Vedle tradičně zmiňované Litomyšle, Dolních Břežan nebo Líbeznic jsou to takéTrojanovice začaly svou novou identitu stavět na kvalitní architektuře takřka před patnácti lety, během kterých se tady podařilo uskutečnit nějakých deset pozoruhodných novostaveb a rekonstrukcí. beskydské Trojanovice s necelými třemi tisíci obyvateli.
Tak konečně, chtělo by se zvolat při oznámení výsledků největšího ocenění na poli architektury. Zatímco posledních několik ročníků Pritzkerovy ceny upozorňovalo na tvůrce, kteří stojí mimo hlavní reflektory a věnují se práci na menších projektech v odlehlejších částech světa, letos ocenění putovalo do rukou architekta, který nemá potřebu navrhovat nepřehlédnutelné stavby.
Veřejnosti ne příliš známý architekt jedněch z nejavantgardnějších projektů minulého století dostal ke konci svého života příležitost zrealizovat šestici monumentálních staveb, které snadno rozpoznáte i z letadla po odletu z Ruzyně. Přestože kladenské věžáky dnes oslavujeme jako zcela unikátní architektonický soubor evropského významu, Josefa Havlíčka vyčerpaly po psychické i fyzické stránce a přispěly k jeho předčasné smrti.
