Svět se pořádně ani nerozkoukal a summit na Aljašce mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem skončil. Ruský prezident se prošel po červeném koberci kolem stíhaček F-35, nad hlavou mu proletěl bombardér B-2, tři hodiny jednal se svým americkým protějškem, oba něco řekli novinářům, aniž by odpověděli na otázky, a Putin zase odletěl. Ani pracovní oběd si nedal. Žádná konkrétní dohoda ohlášena nebyla. Přesto na první pohled může být spokojený.

Trump ho totiž přivítal jako sobě rovného. Putin již není v izolaci. Můžeme si o vládci Kremlu myslet jen to nejhorší, ale jedno je třeba mu přiznat. Není to žádný pitomec. Se svými kartami dokáže hrát skvěle. Má také um formulovat nehorázné požadavky jako celkem rozumná stanoviska. K tomu mu dopomohlo již samotné místo konání summitu.

Údajně to byli Rusové, kdo přišel s nápadem uspořádat setkání na Aljašce, nebo s tím aspoň rychle souhlasili. Putinovi to poskytlo záminku při tiskovce mluvit o společné rusko-americké historii. Nazval USA „blízkým sousedem“, připomněl, že v Beringově úžině jsou jejich území vzdálená pouhé čtyři kilometry. Taktéž se rozhovořil o společném boji proti nacismu, o tom, jak Aljaška byla důležitou zastávkou dodávek americké pomoci bojujícímu Sovětskému svazu. Zmínil, že cestou za Trumpem se zastavil ve městě Magadan, kde je památník ruským a americkým pilotům, kteří zahynuli při transportu této pomoci. Nesmíme zapomínat, že Putin tvrdí, že nynější ukrajinský režim je nacistický. Putin se tedy nesnažil jen obměkčit Američany vzpomínkami na společné tažení proti Hitlerovi, ale byla to i v podstatě pozvánka k společnému tlaku na Kyjev.

Klíčová věta Putinova projevu ale byla tato: „Jsme přesvědčeni, že aby bylo urovnání trvalé a dlouhodobé, musíme odstranit všechny primární příčiny tohoto konfliktu. A jak jsme již několikrát řekli, zohlednit všechny legitimní obavy Ruska a obnovit spravedlivou rovnováhu bezpečnosti v Evropě a ve světě jako celku.“ „Primární příčiny“ nebo „základní příčiny“ jsou ruský eufemismus pro víru, že Ukrajina nemá existovat jako suverénní stát. Řešením těchto základních příčin podle Putina je demilitarizace a „denacifikace“, rozuměj výměna vlády v Kyjevě za proruskou garnituru a zablokování západní podpory. Pod termínem „spravedlivá rovnováha bezpečnosti v Evropě“ se zase skrývá ruský požadavek na stažení NATO z východní části Evropy.

Co (ne)chápe Trump

Podobných dvojznačností byla plná celá Putinova řeč. Znalec Ruska Mark Galeotti například upozornil, že když Putin překvapivě mluvil o Ukrajincích jako „bratrech“, je to jen zopakování přesvědčení, že Ukrajinci neexistují jako samostatný národ a jsou ve skutečnosti Rusy.

Nakolik si tyto nuance uvědomuje Trump, těžko říct. Podle obsahu jeho proslovu k novinářům to tak moc nevypadalo. Trump mluvil hlavně o sobě, ale několikrát zmínil, že si s Putinem dobře rozuměli. Mimochodem Trump mluvil až jako druhý, přitom tradice velí, že při těchto příležitostech má první slovo hostitel.

Že si Trump plně neuvědomuje důsledky Putinových slov, vyplývá i z jeho postu na sociální síti Truth Social. „Všichni se shodli na tom, že nejlepším způsobem, jak ukončit tuto hrůznou válku mezi Ruskem a Ukrajinou, je uzavřít přímo mírovou dohodu, která by válku ukončila, a nikoli pouhou dohodu o příměří, která často nevydrží,“ napsal.

Právě uzavření mírové dohody, a nikoli pouhého příměří, je jeden z klíčových požadavků Moskvy. Na první pohled se to může zdát rozumné, mír je opravdu trvalejší než příměří. Ve skutečnosti se model, kdy se vyhlásí klid zbraní a konflikt se zmrazí, v minulosti osvědčil, a to i u válek s účastí Ruska. Takto funguje například Podněstří v Moldavsku či Jižní Osetie v Gruzii. Ale nejúspěšnější příměří je na Korejském poloostrově. Korejská válka skončila právě příměřím, nikoli mírem. Teoreticky tak stále trvá, i když v praxi se již dávno neválčí.

Pokud by příměří na Ukrajině kopírovalo to korejské, znamenalo by to zastavení bojů na dnešní frontové linii, vybudování nějakého demilitarizovaného pásma a uznání de facto ruské kontroly nad okupovanou Ukrajinou, ale nikoli de iure.

Představa Moskvy o mírových jednáních je taková, že nejenže se nezastaví boje, ale že využije pokračujícího vojenského tlaku k dosažení výhod u jednacího stolu. A hlavně že potvrdí naprostou změnu poměrů ve východní Evropě – tedy právní uznání ruského záboru a notné omezení ukrajinské suverenity.

Putin také zažehnal hrozbu tvrdých amerických sankcí. Ty Trump sliboval uvalit v pátek 8. srpna, místo toho se rozběhla kola mírových jednání. Od summitu o jejich uvalení nepadlo ani slovo. Dokud se Putin tváří, že vyjednává o míru, je velká šance, že se těmto sankcím vyhne, i když v reálu bude pokračovat v bombardování Ukrajiny. To v podstatě potvrdil americký ministr zahraničí Marco Rubio, když v rozhovoru pro Fox News prohlásil, že doufá, že uvalení nových sankcí nebude nutné, jelikož by to znamenalo, že „mírové rozhovory selhaly“.

V posummitovém rozhovoru s moderátorem Fox News Seanem Hannitym Trump řekl, že „Nyní je skutečně na prezidentu Zelenském, aby to dotáhl do konce“. Prý mu doporučuje, aby „uzavřel dohodu“, dodal. To působí tak, že se Putinovi podařilo přehoupnout údajnou vinu za maření míru na Zelenského, což byl jeden z jeho cílů – a toho se všichni báli.

Kouzlo detailu

Může tedy Putin odjíždět z Anchorage spokojený? Nemyslí si to Branislav Slantchev, profesor politologie na University of California San Diego. „Putin přijel Trumpa oblbnout, získat úlevy ze sankcí, zastavit pomoc Ukrajině a rozdělit USA a Evropu. Neuspěl – a žádné potřásání rukou ani červené koberce to nezakryjí. Není to dobrý dojem, když si domluvíte vysoce sledovaný summit a odjedete bez oběda a bez BLT sendviče. Pokud Trump doufal, že půjde o obdobu summitu Reagan–Gorbačov v Reykjavíku, byl velmi zklamaný. Spíš to připomínalo schůzku Kennedy–Chruščov v Ženevě,“ napsal ve své analýze na síti X. Summit v Reykjavíku proslul tím, že se sice neuzavřela žádná dohoda, ale mezi Reaganem a Gorbačovem se prolomily ledy. V případě setkání Kennedy–Chruščov měl Slantchev nejspíše na mysli summit ve Vídni, který skončil naprostou katastrofou a prohloubením nedůvěry mezi velmocemi.

Ve skutečnosti dělat nějaké závěry ohledně aljašského summitu je předčasné. Jeho význam ukážou následující dny a také interpretace nejrůznějších detailů. Jako příklad důležitosti detailů si vezměme poslední dohody mezi Ruskem a Ukrajinou, takzvaný Minsk I a Minsk II, které měly ukončit válku na Donbase, jež začala v roce 2014. Tu Rusko prezentovalo jako občanskou válku na Ukrajině, ve skutečnosti masivně podporovalo separatisty a zapojilo se do bojů přímo, když to vypadalo, že by mohli prohrát. První dohoda, vyjednaná v běloruském hlavním městě, selhala v podstatě okamžitě. Podle Minsku II měl Kyjev garantovat dvěma separatistickým republikám velkou míru autonomie, což znovu vypadá rozumně. Háček byl v tom, že tyto oblasti byly pod kontrolou Ruska. Ukrajina je považovala za trojské koně, skrze které by Moskva ovlivňovala její vnitřní politiku. Nebyla tak například shoda, zda nejdříve uspořádat místní volby, jak požadoval Kreml, či zda nejdříve má Ukrajina převzít kontrolu nad hranicemi republik, jak požadoval Kyjev. Rusko se navíc tvářilo, že není válčící stranou, ale mediátorem, a odmítalo tak cokoli dělat pro vynucení podmínek příměří. Výsledkem bylo, že ani jedna strana Minsk II neratifikovala, a i když velké boje ustaly, občasné potyčky a ostřelování nikdy neskončily.

Právě detaily byly předmětem pondělního jednání, kdy za Trumpem přijel ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a suita evropských lídrů: generální tajemník NATO Mark Rutte, šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, britský premiér Keir Starmer, francouzský prezident Emmanuel Macron, italská premiérka Giorgia Meloniová, německý kancléř Friedrich Merz a finský premiér Alexander Stubb.

Nejdříve jednal Zelenskyj s Trumpem v Oválné pracovně, kde se vyhnul opakování fiaska ze začátku roku, a dokonce s Trumpem vtipkoval. Po jednání za zavřenými dveřmi prohlásil, že šlo o jejich nejlepší společný rozhovor. Po „rodinném fotu“ začalo jednání za účasti ostatních lídrů.

Finále ve třech

Řešili především dvě velké otázky. První je ruský požadavek na zabrání i zbytku Donbasu, který zatím neovládají. Ukrajinci toto pochopitelně nechtějí přijmout, nejen protože prolili příliš mnoho krve při obraně tohoto území a nachází se tam stále zhruba 200 tisíc Ukrajinců, ale i proto, že by to znamenalo odevzdání pásu pevností Rusku. Není jasné, jestli Američané tento požadavek akceptovali. Některé úniky do médií tomu nasvědčovaly, ale Rubio prohlásil, že nikoli. Taktéž dodal, že USA se nehodlají zabývat „prvotními příčinami“, což jsou dobré zprávy pro Ukrajinu.

Druhou velkou otázkou jsou bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, na kterých Kyjev trvá především. Putin s nimi údajně souhlasil a Trump naznačuje, že je ochotný vyslat americké mírotvorce. Pokud by tomu tak opravdu bylo, nastal by průlom neuvěřitelných rozměrů, možná by dokonce Zelenskyj byl ochoten akceptovat Donbas jako cenu za tyto garance.

Nikdo ale neví, s čím Rusové údajně souhlasili. Garance navrhli již v roce 2022 při jednáních v Istanbulu. Tehdy ale byly navrženy tak, že mohly být spuštěny pouze se souhlasem skupiny zemí, jejíž součástí bylo Rusko. Moskva tak chtěla právo veta na spuštění odvetných opatření proti sobě. A pokud nemá Kreml na mysli schéma z Istanbulu, stále je několik úrovní možných garancí – od rozmístění vojáků NATO na linii kontaktu, což Rusko stále odmítá, přes slib přijít napadené Ukrajině v případě potřeby vojensky na pomoc až po diplomatickou podporu, která se projeví protestními nótami.

Dohoda o postupu z Washingtonu, během níž se volalo i Putinovi, nebyla do uzávěrky tohoto vydání známa. Jisté je, že Trump toto setkání vnímal jako druhou část třífázového mírového procesu. Tou poslední má být trilaterální summit mezi ním, Zelenským a Putinem. Za ideálních podmínek by ho chtěl uspořádat již v pátek. Teprve tam by se rozhodlo, zda je to celé triumf, zrada, či porážka vládce Kremlu. Stále se hraje o hodně.