Nick Cave v jednom rozhovoru prohlásil, že abyste dneska lidem doopravdy zvedli mandle, musíte začít chodit do kostela a zastávat konzervativní postoje. Ale i bez ambic tohoto typu (vyprovokovat většinové okolí lze snadněji a bez nutnosti v neděli ráno vstávat) se v člověku, natož v předvánočním čase, může vzedmout touha po přesahu. Anebo naopak: dostaví se pocit chybějící vertikály. A ne a ne se ho zbavit.

V ateistickém Česku věříme, že nevěřit je normální, jenomže stav nevíry je historicky i globálně naopak zcela ojedinělý. Drtivé většině glóbu (by) nikdy nepřišlo na mysl, že člověk se svou omezeností může a má být měřítkem a zároveň úběžníkem našeho světa zmatených štěňátek, a naprosto přirozeně se vztahuje k něčemu výš.

V Evropě jsme si už tak zvykli na standardní antikřesťanské postoje, kterými vlastně jakoby měříme stupeň pokroku vlastní civilizace, anebo její demontáže, že nás může překvapit, že celosvětově počet katolíků roste. Dobře, neroste nijak závratně. Ale převedeno na reálné počty jsou i jednotky procent miliony.

V roce 2023 přibylo katolíků asi o jedno procento na 1,4 miliardy a nějaké drobné, zejména díky životaschopnějším populacím v Africe, ale i v Americe a v Asii. Evropa se samozřejmě ani na tomto růstu nijak nepodílí, zde naopak díky „novým Evropanům“ čile obrůstá ladem ležící úhor víry nábožensko-politicko-represivní systém zcela jiného kalibru. (Terminus technicus noví Evropané představil National Geographic v roce 2016 v návaznosti na otevření Německa všem, kdo projeví zájem; titulka, na níž známá žlutá lišta rámuje rodinu migrantů, která jako by si zrovna odskočila rovnou ze středověku, působí rok od roku ponuřeji.)

Paradoxně to vyvolává protipohyb. V Británii již katolíci v generaci Z převyšují anglikány v poměru 2 : 1, tendence je pozorována víceméně napříč všemi věkovými skupinami. Mladí Britové chodí také po lidech nad 65 let nejčastěji do kostela, byť „často“ znamená 16, respektive 19 procent. Není to bez příčiny, vykládá se to jako reakce. Ono sledovat muslimského primátora Londýna, jak se na vánočním vystoupení celý opocený kroutí u mikrofonu, neboť v koledě, kterou má z titulu své funkce zazpívat, následuje verš „Kristus je král“, má grády ty původní Brity, co to ještě nevzdali, štandopéde teleportovat do nejbližšího kostela. Také Francouzská biskupská konference uvádí největší nárůst zájemců o křest za dvacet let existence statistiky, meziročně víc než poloviční.

A protože se to tedy očividně stává i lepším lidem, stalo se to i mně. Po delším, ne však přechozeném randění s křesťanskou myšlenkou jsem se rozhodla nechat se pokřtít. Netušila jsem, jak zábavné situace konverze dospělého z nekřesťanské rodiny v ateistickém Česku přinese.

Předně mě zcela odzbrojila délka procesu. Ke knězi jsem přikvačila s tím, že – obdobně jako nám již známá muslimská rodina z National Geographic – projevím zájem a budu bez dlouhých cavyků přivinuta na katolickou hruď, stejně promptně jako oni na tu německou. To jsem se přepočítala. S přijetím se nespěchá. Katechumenát trvá rok a čtvrt. Ecclesia catolica je prostě zvyklá termíny nahlížet sub specie aeternitatis. Kdybych si chtěla změnit pohlaví, bude to rychlejší.

Zcela pozoruhodným jevem jsou reakce okolí. To zasluhuje sociologickou diplomku. Deklarovaná katolická ambice v zásadě generuje odezvy dvou typů. „Co tě to napadlo?“ Spontánní typy vyhrknou i: „Proboha!“ Alternativní je snaha ošemetné téma co nejrychleji přejít, jako by nikdy nebylo na stole. Radši se v tom nerýpat, jako by tím na sebe člověk odkopal třeba ne vyloženě úchylku, ale rozhodně něco divného a podezřelého, co na veřejnost nepatří. Asi jako Cimrmanova blána mezi prsty u nohou. Vyloženě to neškodí, ale ty boty si radši nechte. Začít provozovat jakutský šamanismus nebo neworleánské vúdú oproti tomu by bylo mnohem přijatelnější, ne-li vyloženě cool. Čímž se obloukem vracíme k tomu Caveovi. Jít do kostela se dnes zdá radikálnější než jít na demonstraci. Ve skutečnost to zas takové drama není.