Antisemitismus je někdy nazýván nejstarší světovou nenávistí a první konspirační teorií. Je tu s námi tisíce let, během staletí se ale měnilo jeho odůvodnění. Ve středověku byli Židé považováni za Kristovy vrahy, se sekularizací během osvícenství a s nástupem vědy se náboženská perzekuce změnila v rasovou. Přes nepochybnou emancipaci mnoha evropských Židů a jejich postupné zrovnoprávnění s většinovým obyvatelstvem větší i menší kauzy – například hilsneriáda v českých zemích či Dreyfusova aféra ve Francii – neustále připomínaly, že antisemitismus často najdeme hned pod fasádou lecjaké slušné společnosti. Tragickým vyvrcholením se stal holocaust, genocida šesti milionů Židů spáchaná převážně Němci, považovanými za nejkulturnější národ v Evropě. Po druhé světové válce se antisemitismus stal na Západě totálním tabu. Jakékoli náznaky tímto směrem byly považovány za zcela nepřípustné a byly široce postihovány, ať společenskou ostrakizací, nebo právně. V posledních pár letech ale zažíváme návrat antisemitismu v plné síle.

Ať jde o masivní demonstrace na podporu Palestiny v evropských městech, kde se otevřeně skandují hesla vyzývající k likvidaci jediného židovského státu na světě, infiltraci levicových antisemitů na západní univerzity (to jsme mohli vidět nedávno i na pražských vysokých školách), nebo o šokující vyjádření čelních světových politiků.

Catherine Connollyová, levicová politička, jež před pár dny zvítězila v irských prezidentských volbách, prohlásila: „Západní země by neměly mít co mluvit do záležitostí Hamásu. Měly by zastavit genocidu. Hamás je součástí struktury palestinského lidu. Izrael se chová jako teroristický stát, úplně se vymkl kontrole.“ Nemine snad dne, aby socialistický premiér Španělska Pedro Sánchez slovně nezaútočil na Izrael.

Kde končí antisionismus

Samozřejmě tito politici, jejich podporovatelé a další aktivisté budou tvrdit, že nejde o antisemitismus, pouze o oprávněnou kritiku Izraele. Antisionismus podle nich není antisemitismus. Jenže často o problematice nevědí zhola nic. Když skandují populární heslo „od řeky k moři Palestina bude svobodná“, často nevědí, o jakou řeku a o které moře se jedná. Poučeně budou tvrdit, že nynější konflikt nezačal 7. října, ale o kořenech celé problematiky, o opakovaných nabídkách na vytvoření palestinského státu, uzavřených mírových dohodách mezi Izraelem a Egyptem a Jordánskem a dalším milionu podrobností nebudou mít ani zdání. Budou tvrdit, že Izrael páchá v Gaze genocidu – bez znalosti její definice, bez ponětí o tom, jak vypadá moderní válka. Nedokážou odpovědět, proč se soustředí zrovna na dění na Blízkém východě, když jinde ve světě se dějí mnohem větší hrůzy.

Tito lidé se jistě za antisemity nepovažují a jistě by jim nepřišlo na mysl zapálit třeba synagogu. Svoje předsudky totiž nezakládají ani na pochybné interpretaci Bible či rasistických pavědeckých teoriích, ale na naivních akademických pracích.

V centru všeho je teorie intersekcionalismu. Ta tvrdí, že všechny útlaky jsou propojené a ti více utlačovaní se musí spojit proti těm méně. To ale také implikuje hierarchii útlaku. Nejméně utlačovaní jsou bohatí západní běloši. Jelikož Izraelci jsou bohatí a v myslích levice bílí a západní, je jasné, že Palestinci musí být ti utlačovaní. Přidejme k tomu odpor ke kolonialismu, který sice téměř nikde na světě ve své klasické podobě již neexistuje, ale levice považuje židovský stát za příklad „osadnického kolonialismu“, který nemá v moderním světě co dělat. Utápí se tak v nereálných představách, že Židé z Izraele prostě odejdou, tak jako Britové z Indie, nebo budou vyhnáni, jako třeba Francouzi z Alžírska, či že dojde k utopistickému spojení Židů a Arabů v jeden národ, který bude žít v míru a harmonii.

Jenže tyto akademické teorie narážejí na reálný svět. Proto to končí zpochybňováním vazeb židovského národa na Svatou zemi, popíráním ukrutností spáchaných Hamásem a vede to k vyjádřením, že „Hamás je součástí palestinské společnosti“. Když levicovým aktivistům někdo oponuje či oni musí čelit následkům svých nenávistných projevů, musí to být vliv „izraelské lobby“, židovských miliardářů a „hasbary“, tedy izraelské propagandy. Začíná to tedy „oprávněnou kritikou Izraele“ a končí to popíráním práva na existenci jediného židovského státu a šířením konspirací o židovském spiknutí.

Zároveň poskytují krytí islamistickým antisemitům. Muslimové jsou v rámci intersekcionalismu považováni za utlačované, a aktivistická levice tak má tendenci chránit je před „islamofobií“. Islamističtí antisemité využívají této skutečnosti a také svého vzrůstajícího politického vlivu – s tím, jak počet muslimů narůstá – k šíření protiizraelských a protižidovských nálad.

Dobrým příkladem propojení všech těchto vlivů je pravděpodobný příští starosta New Yorku Zohran Mamdani. Ten je členem levicové organizace Democratic Socialists of America (DSA), tedy Američtí sociální demokraté, jejímž hlavním cílem je nakolejit Demokratickou stranu více doleva – a její členové kandidují převážně na demokratických kandidátkách. Mamdani je také muslim, i když dost vlažný. Newyorčany si získal slibem udělat něco se stále rostoucími životními náklady. Zároveň ale má na kontě dost problematických výroků ohledně Izraele. Sám přiznal, že do DSA vstoupil hlavně díky jejich podpoře bojkotu židovského státu. Odmítl odsoudit slogan „globalizujte intifádu“, dlouho odmítal vyzvat Hamás k odzbrojení, nakonec apeloval, aby se odzbrojil Hamás i izraelská armáda. V roce 2023 prohlásil, že „musíme dát jasně najevo, že pokud vám na krk šlape bota newyorské policie, je to bota, kterou zavázala izraelská armáda“. Odmítnutí odsoudit globální intifádu, tedy globální teror proti Židům, již překračuje hranici prosté kritiky Izraele k antisemitismu. A blouznění o newyorské policii a izraelské armádě zase zabrušuje do konspiračního myšlení.

Není jasné, jestli Mamdani má tyto názory, jelikož je levičák, z muslimské rodiny, nebo prostě nemá rád Židy. Ale v určitou chvíli to vše splývá dohromady a je to vlastně jedno.

Útoky i zprava

Antisemitismus ale není na vzestupu jen na levici. Nepochybně narůstá i na americké pravici. Rozdíl je, že zatímco levicový antisemitismus je již rozšířený v Evropě, i v České republice, jak ukázaly palestinské vlajky 7. října, ten pravicový je zatím omezený na USA.

Má trochu jiné prameny než ten na levici, odkazuje se na starší zdroje této nenávisti. Zvláště mezi mladými pravičáky sílí křesťanský nacionalismus, doprovázený návratem náboženských předsudků vůči Židům. A kdokoli strávil delší dobu na Twitteru, nemůže pochybovat o rostoucím rasově podmíněném antisemitismu.

Někteří tito lidé vystoupali celkem vysoko v Republikánské straně. Například Kingsley Wilsonová, nyní mluvčí Pentagonu, tweetovala, že Leo Frank zabil třináctiletou dívku. Frank byl americký Žid, kterého v roce 1915 zlynčoval dav kvůli podezření z vraždy. Většina historiků věří, že byl nevinný. Paul Ingrassia, nominovaný na zvláštního státního zástupce, svou kandidaturu stáhl, když média publikovala jeho soukromé zprávy, včetně přiznání, že „má občas nacistické sklony“. Kongresmanka Marjorie Taylorová Greeneová se zase zdržela hlasování o rezoluci odsuzující antisemitské útoky.

Nicméně Trumpova administrativa sama stojí pevně za Izraelem a donutila vysoké školy zakročit proti antisemitským excesům. Hlavním zdrojem antisemitismu na pravici jsou tak nejrůznější podcasteři a influenceři. Počítá se mezi ně například Candace Owensová, jež běžně ve svém podcastu rozjíždí nejrůznější otevřeně antisemitské konspirační teorie. Například o judaismu tvrdila, že jde o „pedofilní náboženství, které věří v démony“.

Nejdůležitějším a nejvlivnějším influencerem v tomto prostoru je Tucker Carlson. Bývalý moderátor televize Fox News, který si po vyhazovu založil vlastní show – momentálně druhý nejpopulárnější podcast na Spotify –, je inteligentnější než Owensová, takže se nepouští do tak primitivního antisemitismu. Neustále ale naznačuje, že americkým Židům se nedá věřit, jelikož slouží cizí zemi. Hlavně je tu ale celá galerie pochybných hostů v jeho talkshow. Zpovídal například pastora z Betléma, který 8. října v kázání chválil „sílu“ palestinského lidu. Carlson dumal nad tím, proč Izrael „vyhazuje do vzduchu kostely a zabíjí křesťany“, a ptal se, proč ti, co se považují za křesťany, posílají „peníze na utlačování křesťanů na Blízkém východě“. Hostil „historika“ Daryla Coopera, který označil Winstona Churchilla za „hlavního zloducha“ druhé světové války, holocaust podle něj nebyl plánovaný, ale výsledkem logistických problémů Německa. A před pár dny jeho hostem byl Nick Fuentes, zcela otevřený antisemita zpochybňující holocaust. Ve všech případech se jednalo o přátelské rozhovory s minimálním odporem ze strany Carlsona. V rozhovoru s Fuentesem (podrobněji ho rozebírá Ondřej Štindl v komentáři na str. 14) dokonce prohlásil, že ze všeho nejvíce nenávidí „křesťanské sionisty“. Jejich podpora Izraele je podle něj „virus“ a „křesťanská hereze“ a jako křesťana ho to uráží.

Přitom Carlson umí vést interview i tvrdě, jak ukázal při hádce s republikánským senátorem Tedem Cruzem. O co se mimo jiné pohádali? O Izrael, jelikož Cruz ho podporuje.

Carlson samozřejmě tvrdí, že nejde o antisemitismus, ale o legitimní kritiku Izraele a prosazování politiky „Amerika na prvním místě“. Proč USA podporují bohatou a vyspělou demokracii v klíčovém regionu? Nemůže to být kvůli americkým zájmům, ale kvůli židovské lobby. Pravicový antisemitismus tak dospěl tam, kam levicový.

Nelze si nevšimnout i jiných podobností. Carlson je velkým kritikem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Podle budoucí prezidentky Connollyové je NATO organizací válečných štváčů. Oficiální postoj DSA k válce na Ukrajině je neutrální.

Návrat této prastaré nenávisti je signálem, že je v západní společnosti něco zkaženého. Antisemitismus je protizápadní ideologie podrývající základy židovsko-křesťanské civilizace. Pokud Putinův expanzionismus a islamistický terorismus jsou nepřátelé před branami, antisemité jsou jejich spojenci uvnitř. Chtějí smést současný Západ a nahradit ho něčím jiným. Ideálně bez Židů.