Tereza Matějčková rozvíjí v eseji Chybí demokracii Bůh? (Echo č. 22/2025) tuto myšlenku: „Demokracii a církev – téměř protipóly – v posledních dvou stoletích spojuje to, že ani jedna z nich nemá pro své základy data. Skutečně se Bůh stal člověkem? (…) věříme, (…) jako věříme třeba i tomu, že lidé si jsou rovni a každému náleží důstojnost. Kde jsou pro taková tvrzení data? Nemáme data, jen příběh. A ten samý příběh, z něhož žije církev, byl po staletí i tichým základem demokracie.“ 

A toto je úryvek z nástupní řeči JFK, pronesené 20. ledna 1961 a vnímané jako výraz energie nových amerických generací: „Člověk má ve svých rukou smrtelné bytosti moc překonat všechny formy lidské bídy, ale také moc zničit všechny formy lidského života na zemi. A přece, stejné revoluční ideje, za které bojovali naši otcové, tedy za přesvědčení, že lidská práva nezaručuje dobrotivý stát, ale dala nám je ruka boží, jsou stále ještě odmítána v různých částech světa.“

Vezměme ta Kennedyho známá slova jako doklad tvrzení, že demokracie a náboženství „žijí z toho samého příběhu“. Ani pojem svoboda není nic, co by se dalo potvrdit empiricky, opřít o fakta, dodává autorka. Věříme, že jsme svobodni, i když nás vláčejí všemi směry komplexy, geny, vlivy, touhy. Na první pohled ten pojem „působí jednoduše: dělat si, co chci. Ale jak vlastně vím, co chci? Když následuji své pudy – je to svoboda“? Více než populismus ohrožuje demokracii to, že nepřežije „smrt svého dvojčete – náboženství“, a občanské svobody a práva se ocitnou ve vzduchoprázdnu.

Rovnost lidí a nedotknutelnost práv občanů jsou kulturní předpoklady demokracie, které ale demokratický stát neumí sám vytvořit: nestačí na to učitelé, je k tomu třeba spasitelů, demokratický stát si ale zakázal vyhlásit učení nějakého spasitele za „své“. Vsadil na neutralitu vůči spasitelům, Sázka na nejistotu – nazval Jiří Přibáň svou knihu úvah o demokracii.

Všechny cesty vedou zpět k Böckenfördově diktu: nezbytné předpoklady pro fungování demokracie vyrůstají z kultury, kterou demokratický stát vytvořit neumí, a kdyby se o to pokusil, stal by se státem totalitním. Claude Lefort pak považuje za definiens demokracie to, že moc v ní nemá žádné pevné místo, je pravidelně „sázkou ve (volební) hře“: vyhrát ji může kdokoli.

Etika pohádek

Demokracie je postavena na víře v pohádky, třeba o rovnosti „dětí božích“, o důstojnosti i toho nejchudšího člověka, o tom, že „věčné nemůže věčného vykořisťovat, věčné věčnému nemůže být lhostejné – to je podstata demokratické metafyziky“ (Masaryk), o „bratrské otevřenosti a sociálním přátelství, které zahrnuje každého člověka bez ohledu na místo, kde se narodil nebo kde bydlí“ (papež František).

Chesterton nazval jednu svou „typicky chestertonovskou“ úvahu Etika pohádek. Říká v ní, že inventář věcí, které Robinson zachránil z moře po ztroskotání, je krásnou básní: obyčejný kuchyňský nástroj je vzácným pokladem, mohlo ho pohltit moře, ale jako zachráněný před utopením je oporou Robinsonova přežití na skalnatém ostrůvku. „Je dobrým cvičením ve chvílích prázdnoty či deprese dívat se na cokoli… a uvažovat, jak šťastný by byl člověk, kdyby to mohl vynést z potápějící se lodi na pustý ostrov… Ještě lepším cvičením však je připomínat si, že všechny bytosti i věci takto unikly o vlásek nicotě, v níž se vše potápí, kdokoli z nás a cokoli kolem nás mohlo navždy nebýt.“

Toto zhodnocení „malých věcí“, které unikly nicotě „jen o vlásek“, je etikou pohádek, obsahuje v sobě vstřícnou lásku k světu, k bytostem i věcem v něm, které by mohly také navždy nebýt; je to pevná půda, na níž mohou demokracii budovat její hlasatelé.

Zakládající pohádkou liberální demokracie je příběh o společenské smlouvě. Skeptický skotský filozof David Hume vypráví ve svých esejích se shovívavou ironií o straně stoupenců pohádky o společenské smlouvě, kteří věří, že existuje jakási „prvotní smlouva“, na jejímž základě se svobodní lidé „dobrovolně“ rozhodli postoupit vladaři svá „původní věčná práva“, stát se jeho poddanými, ale za podmínky, že zajistí občanský mír a dodržování jejich práv. Listina svobod, které lidé dobrovolně přenesli na panovníka, předchází používání písma, neexistují proto o této prvotní smlouvě žádné dokumenty. Víra, že lidé „se rodí rovní“ a nejsou povinni být poslušni žádnému vladaři, pokud neplní sliby, kterými svobodní lidé postoupení „svých věčných práv“ podmínili, je vepsána do srdce a mysli každého člověka jako jakási archi-écriture – prapůvodní nezrušitelný vpis do lidské mysli. Krásná pohádka!

Pravda proti morálce: nihilismus

Moderní doba má svůj neodbytný stín – nihilismus, který je ve svém jádru nenávistí k pohádkám. V Nietzschově proslulém výkladu je vtržení nihilismu do naší doby důsledkem pojetí pravdy jako morální kategorie – rozum „prohlédá založení morálky na pohádkách“ a odmítá ji jako „život ve lži“. Nihilismus je důsledkem agresivity „života v pravdě“, tohoto kategorického imperativu „věku rozumu“.

Nihilismus je tedy vzpourou pravdy jako morálního příkazu proti pohádkám, které si lidé vyprávějí, aby unesli tíhu života. Morální povinnost „hledat pravdu a žít v pravdě“ se nakonec obrací i proti demokracii, odmítá ji jako závislou na nepravdě. „Rozpor, že toho, co poznáváme, si neceníme a toho, co bychom si chtěli nalhávat, jsme si cenit zakázali – to vyvolává rozkladný proces nihilismu.“

Pokusme se otázku Terezy Matějčkové tápavě přeformulovat: Když vím, že věřím, je to ještě víra? – ptali jsme se v nedávné úvaze. V podobném smyslu řekněme, že když vím, že to, co jsem si zvolil jako svou víru, je jen pohádka, pak už to není ponižující závislost na nepravdě; naopak je to svobodně zvolená víra, etické přesvědčení, na němž lze založit demokratické pojetí života.

Věk interpretace má tedy svou etiku: zvolené hodnoty jsou závazné i přesto, že vím, že to jsou jen interpretace sdělení, zkušeností a vzkazů druhých lidí, jejich pohádek. Závaznost takových interpretací je ale jiného druhu než neoblomné výnosy zjevených pravd, o fakta (empirické důkazy) opřených či logických argumentů, které nepřipouští další diskuse. Plyne z vědomí, že bez naší oživující interpretace sdílených pohádek se řád našeho světa zhroutí.

Větu Neexistují fakta, jen interpretace se pokusme proto vnímat ne jako bránu otevřenou libovůli, ale naopak jako cestu k prohloubenému vědomí odpovědnosti za společenský řád, který nemá jiný fundament než „dobrou vůlí“ jednotlivců interpretovat pohádku, ze které řád našich životů odvozuje svou legitimnost. Dobrá vůle interpretujících tu znamená kantovské „erweiterte Denkungsart“, bezpředsudečnou snahu o myšlení z hlediska druhých, potenciálně všech lidí na Zemi.

Bez dobré vůle interpretujících se smysl našich činů ponoří do tmy.

Suspenze etiky

Věk interpretace dovršuje proces sekularizace, jsou v něm zakódovány bázeň a chvění, probouzené zkušeností o křehkosti našich rozhodnutí, která se dějí „před tváří druhého“, ne před strukturami, které tvář nemají. Co se stane s hrdinstvím, strachem, zradou třeba, které jsou v nich obsaženy, když nějaká kritická síla odhalí účelovou zaslepenost interpretací, o něž se opíraly? Změní se v těžké provinění? Někdy ano. Ve věku interpretace naši odpovědnost nelze „odbřemenit“, přenést ji na instanci, která jediná ví, jak se věci opravdu mají, a nepřipouští další diskuse.

Líbí se mi tato variace na Kierkegaardovu úvahu z Bázně a chvění o Izákově oběti: Bůh žádá, aby mu Abraham obětoval syna Izáka, ten ho svázal do kozelce, položil na oltář a sáhl poslušně po obětním noži, aby ho zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame! Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě Hospodin poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mu neodepřel svého jediného syna.“ Představme si ale, že se posel z nebe nezjevil; Abraham syna Izáka zabije a vzápětí se začne šířit zpráva, že Bůh je už několik dní mrtev, k Abrahamovi ale se nedostala včas.

Mrtvý Bůh posly nevysílá, bohabojnost z Abrahama udělala vraha.

Izákovu oběť Kierkegaard považuje za modelovou „suspenzi etiky ve jménu víry“. Ve věku interpretace se vyšší příkazy zřítily do lidských nížin, zbývají jen interpretace sdělení druhých: všechna realita jsou jen sdělení, za jejichž interpretaci neseme odpovědnost my jako interpreti. Může Abraham život syna obětovat jako důkaz své bázně boží, nebo je to jen vražda syna rukou pomateného starce? Záleží na interpretaci!

Věta Neexistují fakta, jen interpretace znamená také, že neexistuje žádné zdůvodnění pro suspenzi etiky, pro podřízení všech pout a závazků k druhým lidem nějaké vyšší instanci, která připouští jen jednu jedinou interpretaci.

Ve věku interpretace jsou všechna naše rozhodnutí jen odpovědi na očekávání „relevantních druhých“ (significant others), jak jsme jim porozuměli v naší interpretaci. Nelze uniknout otázce, „nezkresluji sdělení druhých, protože mám strach z toho, k čemu by mě pravdivější porozumění jejich sdělení zavázalo“? Věk interpretace je krutý: nelze roztrhnout oponu lidských sdělení a jejich interpretací, je to jediná realita, které umíme porozumět.

Vědomí, že neexistuje žádný jiný fundament než (vždy nejistá) interpretace sdělení druhých, minulých i přítomných, jsme nazvali „hermeneutické“. Za mlčení „posledních instancí“ je reálným základem demokracie a také věčným zdrojem „bázně a chvění“ demokratického (sebe)vědomí; a jediným protijedem na nihilismus, na morální agresivitu života v pravdě; a také odporu proti modlám, které hrozí ovládnout společnost v této pozdní fázi devastace planety.

Když se nesmíříme s tím, že to, čeho si chceme vážit, stojí jen na nepevné půdě nekonečných (re)interpretací „již řečeného, dosaženého a chtěného“ druhými lidmi, když neuneseme vědomí toho, že „všechna realita je jen sdělením a jeho interpretací“, modly nakonec přeberou vládu nad společností.

V křesťanství se spolu přou dvě instance: náboženství a víra. Náboženství je vždy návratem k modlám, které víra vykázala ze světa. Jsme bytosti, které jen o vlásek unikly nicotě, z níž všichni přicházíme, ta je tu s námi pořád, jak připomíná Chesterton. Ve věku interpretace se realita stala bajkou, pluralita bájí je nepotlačitelná, ale bajka, v niž jsme se rozhodli věřit, vyžaduje naši otevřenou spolupráci a důvěru.

Víra osvobozená od náboženství je vírou v dialogickou interpretaci toho, co sděluji sám sobě, i toho, co mi sdělují druzí.

Víra bez náboženství

„Důvěra v biblický příběh se rozpadá,“ píše Tereza Matějčková. Problém současné nedůvěry v biblický příběh je, že důvěru v jeden příběh nestřídá důvěra v jiný příběh, ale lhostejnost k otázkám, které potřebu příběhu probouzejí – apateismus. V prostoru vymezeném smrtí instancí vyšších, než jsou naše interpretace sdělení a vzkazů druhých, můžeme ale interpretovat rostoucí nedůvěru k biblickému příběhu jako osvobozující dovršení sekularizace: šíří se nedůvěra v jeden typ příběhů – těch náboženských –, které slibují spásu skokem do pravého světa. Odumření důvěry v náboženské příběhy je cestou k víře osvobozené od náboženství, a tím i demokratičtější společnosti.

Jediným pevným základem demokracie jsou příběhy, které si vyprávíme „u ohňů v chladném vesmíru“, napsal jsem kdysi dávno. Dnes bych k tomu dodal, že vyhnat někoho od takového ohně do smrtícího chladu vesmíru by byla ve věku interpretace nepřijatelná „suspenze etiky“.

Udělejme krok zpět. Jedním z velkých myšlenkových odkazů 20. století jsou dopisy protestantského pastýře Dietricha Bonhoeffera z nacistického vězení, kde čekal na smrt. Rozlišuje v nich mezi náboženstvím a křesťanstvím: hlasatelé náboženství nabízejí únik z nejistot světa nepravého skokem do jistoty světa pravého. Jejich postup je známý: odhalí nám naši slabost, smrtelnost, nicotnost v kosmu a pak nabídnou vysvobození skokem do víry v pravý svět, který je za tímto světem pomíjejícím – nabízí konverzi na náboženství.

Bonhoeffer interpretuje sekularizaci jako obrat člověka ve vztahu k nabídce „spásy skokem do pravého světa“: je to věk, kdy lidé přijímají svou pozemskost, svou smrtelnost a bezvýznamnost v kosmu a jsou lhostejní k příběhům o vysvobození skokem do času věčného ze zajetí v čase smrtelníků, který je společným časem všeho živého na této zemi.

Sekulární člověk odmítá jako své existenciální selhání řešit svou „prekérní“ situaci na tomto světě skokem mimo biochronos; ze solidarity s věcmi a bytostmi, které se na tomto malém ostrůvku pozemského světa, plného nepravd a bezmoci, zachránily spolu s ním „jen o vlásek“ z nicoty, odmítá jako dezerci únik z pozemského biochronos, který nabízí náboženství.

Demokracie je dovršená sekularizace

Jedna z nejznámějších idejí Nietzscheho, a možná že i ta nejméně pochopená, je idea věčného návratu: té samé bolesti zubů, těchto všedních dnů, všech stejně končících bez happyendu, jen chronos, žádný kairos, žádná cesta ven z koloběhu pozemských dnů: biochronos, čas smrtelníků, je jediným časem, který je nám jako trosečníkům na malém ostrůvku našeho žitého světa dán.

Sekulární člověk říká bezpodmínečně „ano“ tomuto času bez happyendu.

I myšlení Jana Patočky ve své závěrečné fázi kroužilo kolem konečnosti jako otevřenosti, viděl v odvaze k přijetí konečnosti existenciální podmínku setkání se smyslem; jen smrtelná bytost má „smysl pro smysl“. Smysl není věc, cíl, stav světa, kterého by bylo možné dosáhnout: západní myšlení se až dosud se smyslem míjelo, protože kroužilo kolem velkého cíle – únikem do světa pravého, který by měl kompenzovat tento svět konečný a křehký.

Dovršená sekularizace odděluje stále radikálněji víru v příběh, jehož chci být částí, od náboženství, kterým je vše, co postuluje pravý svět za tímto světem nepravým, smrtelným, relativním: i věda je jen druhem náboženství, stejně jako všechny říše vystavěné na nepochybných pravdách, názorech opřených o fakta nebo na přísně logických argumentech. Všechny takové říše bude brzy spravovat AI se svými algoritmy. Uhájíme náš životní svět se svým jedinečným vztahem ke smyslu před diktátem algoritmů?

Smysl tu není pro člověka, ale člověk pro smysl, napsal Jan Patočka.

Demos postmoderního Západu vzniká z mobility, z komunikační hojnosti, která dělá z lidí společenství, chycené v síti globálních informačních toků. Nikdo z těch, kdo tvoří demos chycený v té síti, se nemůže vyhnout poznání, že vše, co jsme považovali za dané a přirozené, byly jen omezené dohody o interpretaci pohádky, ze které jsme se rozhodli odvozovat imperativy pro rozhodování o našich konečných životních možnostech.

Demokracii nechybí náboženství, ale víra osvobozená od náboženství: základem demokratického pojetí života není a nebude nikdy nic jiného než vědomí, že to, v co věřím, je mojí nejistou sice, ale ne lacinou interpretací sdělení a vzkazů lidí i všech živých bytostí, se kterými jsem ztroskotal na tomto „malém skalnatém ostrůvku“, kam jsme všichni společně unikli „jen o vlásek z nicoty“.

Vždyť kdokoli z nás i kterákoli z živých bytostí nebo věcí, co se na tom ostrůvku zachránila s námi, mohla také navždy nebýt.

Bylo to „o vlásek“.