Existuje ještě česká levice? Ta otázka se může vnucovat při pohledu na výsledky nedávných sněmovních voleb. Žádná ze stran, které překročily pětiprocentní hranici, se nepovažuje za levicovou. Proč? Je krize zdejší levice jenom lokálním projevem nějakého širšího jevu? Přestává platit tradiční politické rozdělení na pravici a levici? O těch i dalších souvisejících otázkách jsme v Salonu Echa debatovali s publicisty, kteří se tuzemskou levicí dlouhodobě zabývají a jsou jí také ideově blízcí – Klárou Votavovou, která se kromě publicistiky věnuje i výzkumu v institutu Europeum, redaktorem časopisu A2 Matějem Metelcem, publicistou Jakubem Jetmarem a Vratislavem Dostálem, redaktorem Aktuálně.cz.

Stáhnout MP3

Existuje v současném Česku levice jako relevantní politická síla? A pokud ano, kdo ji představuje?

Votavová: Na to je možné dívat se ze tří hledisek. Posuzovat strany podle toho, jaká je jejich ideologie, jací jsou jejich voliči, případně jak se ta strana identifikuje. Když si vezmeme třeba hnutí ANO, tak mezi jeho elektorátem jsou někdejší voliči tradiční levice. Je to také strana distributivní, má v programu nějakou formu přerozdělování, neřeší ale daňovou otázku. Nechtějí daně zvyšovat ani zavádět progresivní daň, což je pro mě jeden z hlavních definičních znaků levice. ANO se zároveň jako levice neidentifikuje, naopak se proti ní vymezuje. Z těchto tří hledisek by se dalo diskutovat i o Pirátech, Zelených nebo Stačilo!.

Metelec: Otázka je, jak si definujeme relevantní politickou sílu. Je to ta, která se dostala do sněmovny? Nebo ta, která se tam skoro dostala? V tomhle případě stojí za připomenutí, že dvě nejsilnější strany koalice Stačilo! ve sněmovně zastoupeny nebudou už ve druhém volebním období po sobě. Z těch Klářiných kritérií bych za nejdůležitější považoval sebeidentifikaci. Pokud se nějaká strana jako levicová neidentifikuje, bez ohledu na to, že její politika v něčem má rysy levicovosti a přitáhla část levicových voličů, nedá se o ní jako o levicové mluvit. Zvlášť když některé jiné rysy její politiky nemají s levicí společného vůbec nic. To se týká jak ANO, tak i Pirátů, o nichž se taky říká, že v nich nějaká levicovost je.

Dostál: Je to tak, když se na věc podíváme z hlediska elektorátu, tak někdejší voliči tradiční levice dnes s největší pravděpodobností volí Andreje Babiše.

Jetmar: Levicoví voliči mohli přejít k Babišovi, to ale z ANO levici nikdy udělat nemůže. Pro levici je přece zásadní kategorie třídy, jde jí o emancipaci pracujících. To nikdy nemůže vážně prosazovat strana, která má v čele miliardáře. Jistě, ta strana má v programu také nějaké přerozdělování, ale sociální stát v nějaké šovinističtější verzi dnes mají v programu i některé strany konzervativní pravice. Ani z nich se nestává levice jen proto, že se posunují k nějakému etatismu. Podobně vnímám i hnutí ANO.

Mluvili jste o tom, že strany, které prosazují politiku v něčem blízkou levici, se odmítají za levici označit. Proč?

Metelec: Protože levicové nejsou. Jak je to s ANO, popsal Jakub. Pokud jde o Piráty, ti vznikli jako strana bojovníků za svobodný internet, o něm toho od nich člověk dnes už moc neslyší, podobně jako o jiných tématech, s nimiž v mládí vstupovali do politiky. V některých věcech mohou mít blízko k levému středu, k levici se také hlásila část členů, většina z ní ale po nástupu Zdeňka Hřiba do čela Pirátů stranu opustila, většinou ne v dobrém. Tím levicovost Pirátů značně poklesla. O levicovosti Pirátů by se snad dalo mluvit jen v kontextu současného českého spektra, které je extrémně vychýlené doprava.

Votavová: Piráti byli součástí pravicové vlády, v níž toho moc neprosadili. Je pravda, že ta strana byla vždycky strašně jednotná, mezi její představitele patřila Janka Michailidu stejně jako člověk, který má v kanceláři portrét Ronalda Reagana. Piráty mohlo vystrašit i to, že po každém jejich návrhu, který zaváněl levicovostí, třeba týkajícího se prázdných bytů, přišla vlna velmi silné kritiky, po níž se stáhli a omluvili, přitom ty jejich návrhy nebyly nijak extrémní, ve vztahu třeba k progresivnímu zdanění měly blízko k doporučením OECD, ne ke Komunistickému manifestu. V nové sněmovně budou mladé pirátky, které do ní třeba vnesou sociální a zelená témata, spolupředsedkyně Zelených Gabriela Svárovská, která se do sněmovny na pirátské kandidátce také dostala, už ale levicovou nálepku explicitně odmítla. Asi se domnívá, že by jí to v českém kontextu ublížilo.

Dostál: Je také možné, že konflikt mezi pravicí a levicí, který dominoval devadesátým a nultým letům, ustoupil jinému konfliktu, střetu mezi demokraty a populisty, pokud mám použít vymezení, které často používají stoupenci odcházející vlády. A je otázka, jestli v takovém konfliktu může mít levice nějakou roli.

Mluvíme o českém kontextu. Ale ten takový přece vždycky nebyl. Levice má v Česku tradici. Před deseti lety sociální demokraté, jedna ze dvou určujících stran, neměli problém označit se za levicovou stranu. O komunistech ani nemluvě. Teď ale popisujete situaci úplně jinou. Proč k té změně došlo?

Dostál: V roce 2006, za rok to bude dvacet let, získali občanští a sociální demokraté ve volbách dvaatřicet, respektive pětatřicet procent, dohromady měli tři čtvrtiny mandátů. V následujících volbách se tyhle dva pilíře polistopadové politiky postupně rozpadaly, ODS se částečně zmátořila díky koalici Spolu. Takže tady existuje hlubší trend, který se netýká jenom levice, ale tradičních stran obecně. Vyplývá také z jejich neschopnosti generovat nové vůdce, komunikovat způsobem, který doba vyžaduje.

Jakub Jetmar mluvil o tom, že levice se na svět dívá třídně. A ta společenská vrstva, o niž se levice tradičně opírala, tady pořád je. Proč ale dnes podle vás raději volí toho miliardáře než někoho, kdo by explicitně prohlásil: Budu bojovat za vás?

Jetmar: Roli v tom hraje široce rozšířená nedůvěra ve stát. Do toho přišel Andrej Babiš s imagí schopného manažera, který zařídí věci a je akceschopný. Něco takového u sociálních demokratů viděl jen málokdo, jejich přístup k politice byl byrokratičtější. To ale neodpovídalo obratu k více vůdcovské politice, k němuž došlo na pravici i na levici, vidíme to na Trumpovi, Macronovi i Mamdanim (Zohran Mamdani, kandidát Demokratické strany na starostu New Yorku – pozn. red.). Neobjevují se velká hnutí, která by rostla zespodu, častěji přicházejí charismatičtí vůdci a veřejnost se sjednocuje až za nimi. Sociální demokracie pod vedením Bohuslava Sobotky nebo Jana Hamáčka na tento trend rozhodně nenaskočila. Navíc vedle toho rozdělení na obhájce volného trhu nebo zájmů pracujících se objevily i další dělicí linie, s nimiž se česká levice nevypořádala moc dobře. Je to třeba vztah ke klimatickým tématům, jimž se věnovali nepopulární Zelení, sociální demokraté k nim přistupovali konzervativněji, ale stejně je přejeli stoupenci postojů ještě konzervativnějších. Další dělení je mezi národně orientovanou politikou a zastánci univerzalismu, nadnárodních organizací, konkrétně třeba Evropské unie. Levice v tomhle ohledu byla rozdělená, což je asi přirozené. Ale jiné strany měly pro voliče přesvědčivější odpovědi.

Metelec: Co se stalo s českou levicí, souvisí s nějakými místními specifiky, je to ale taky součást širšího procesu. Souvisí to s ústupem tradičních stran definovaných třídně nebo konfesně ve prospěch „catch all parties“. Roli v tom hrál i konec studené války, během níž to ohrožení zvnějšku představovalo taky nějaký svorník, který držel politický systém pohromadě. V devadesátých letech tento systém ještě fungoval, v nultých se už ale začal všude možně rozpadat. Levici to poznamenalo víc, protože zkrachoval komunistický projekt a vyčerpal se sociálnědemokratický projekt – sociální stát byl zválcovaný liberalismem a sociální demokraté dlouho nevěděli, co vlastně mají nabízet. Levicové strany vymizely v celém postkomunistickém světě; a nejenom v něm. Jejich místa zaujímají národněkonzervativní vůdci jako Orbán nebo Kaczyński. Levicové strany se z téhle proměny dodnes nedokázaly vzpamatovat. V Polsku i Maďarsku je to stejné jako v Česku.

Mluvil jste o konci komunistického a sociálnědemokratického společenského projektu. Má dnešní levice, ať už ve stranicko-politickém, nebo širším smyslu, nějaký společenský projekt?

Metelec: Nemá ho ani levice, ani tradiční liberální nebo pravicové strany. Mají ho národní konzervativci i populističtí šovinisté. Jejich projekt je dnes nejatraktivnější.

Votavová: Je to udivující. Projekt neexistuje, a přitom tady je spousta témat, která by stačilo jen zvednout. Stačí se podívat do Ameriky, kde je čím dál vlivnější vrstva jakýchsi technofeudalistů, kteří ovládají internetový prostor, a jsou mezi nimi lidé vysloveně antidemokratičtí, třeba Peter Thiel. V Česku zas oligarchie ovládá energetiku. Měli jsme pravicovou vládu, která se zároveň tvářila, že zachraňuje demokracii. Věděla, že se dostala k moci díky tomu, že v minulých volbách propadly hlasy milionu lidí, nedokázala jim ale nabídnout zlepšení života, jenom utahování opasků. Prohrála, ale pravicovou vládu nevystřídá levice, v reakci na pravicovou politiku nevzniklo žádné levicové hnutí, jako se to stalo v době vlády kabinetu Petra Nečase.

Dostál: Ani já takový projekt nevidím. Všechno je roztříštěné. Sociální demokracie, strana, která oslovovala přes třicet procent voličů, je na konci, nezbylo z ní nic. Je to smutné, ale nevidím cestu z toho ven, a pokud se snad nějaká najde, bude to trvat strašně dlouho.

Jste novinář, který nevidí politiku jen na tiskových konferencích a v kuloárech. Tuhle realitu vnímáte i v kontaktu s voliči třeba v zapadlejších místech, kde dřív dominovala levice?

Dostál: Ano. Když přijedu do malého města v podhůří Orlických hor, odkud pocházím, většina mých kamarádů se mě ptá, co to v Praze řešíme, to tady nikoho nezajímá. A jestli je něco levicové, nebo pravicové, je mimo jejich rozlišovací schopnost.

Vysvětlení úpadku levice, s nimiž přicházíte, často operují vlivem dějinných pohybů, které přesahují rámec téhle země a tuzemská politická strana je stěží může ovlivnit. Nesouvisí ale úpadek vlivu české levice nejenom jako politické, ale v širším slova smyslu i kulturní síly s tím, že dělá některé věci prostě špatně?

Metelec: Jak se to vezme. Michal Půr, známý pravicový novinář, si nedávno pochvaloval českou levici, jak je intelektuálně potentní, když v jejím prostředí existují osobnosti formátu Daniela Prokopa, jaké se v pravicovém prostředí najít nedají. To, že levice dnes neumí oslovovat voliče, je problém levicové politiky, který levicoví intelektuálové nemohou kompenzovat.

Jetmar: Já bych z intelektuálů nesnímal spoluodpovědnost za úpadek vlivu české levice. Ano, v jejím prostředí existuje dost lidí, kteří píší dobré věci. Převážně jsou ale orientovaní na kulturní kritiku. Levice ale tradičně představovala společenský proud, který byl výrazně materialistický. A na tomhle poli je ten intelektuální výkon o poznání slabší. Nemáme tu výrazné levicové ekonomy schopné někam přijít a tvářit se stejně sebevědomě jako lidé z pravice, když se mluví o úrokových sazbách, energetické přenosové soustavě nebo o tom, co by se mělo dělat s fabrikami na Plzeňsku, které mají malou přidanou hodnotu a stahuje se z nich německý kapitál. Pravice má spoustu mluvících hlav, které možná nebudou intelektuálně úplně na výši, ale vždycky můžou říct: Trh to vyřeší. Levice tohle říct nemůže, musí se o to víc snažit, ale podle mě na to nemá lidi. Alarm, nejvlivnější české levicové médium, nemá ekonomického redaktora, nemá ani ekonomický podcast, pozornost získává spíš podcastem o literatuře. To je podle mě dost vypovídající, jakkoli mám tu redakci rád.

Dostál: Ten odklon od zaměření na materiální otázky levici určitě poškodil. Mezi ty interní příčiny úpadku pak řadím i to, že v čele sociální demokracie nikdy nestanul člověk, který by ve stranické organizaci začal úplně dole a postupně se propracoval až do stranického vedení.

Vrátím se k otázce chybějících lídrů. Když si vzpomenu na posledních deset patnáct let, tak se objevili lidé, k nimž ta, řekněme, progresivní levice upínala nějaké naděje. Byl to třeba – ne nutně na té politické úrovni – Jan Keller, byl to Matěj Stropnický, jehož nástup do čela Zelených byl vnímán jako impulz pro progresivní levici, byl to Petr Drulák. Byla to i Jana Maláčová, která byla v době, kdy nastupovala do vlády, vnímána jako zástupkyně nového typu levicového politika – vzdělaná mladá žena. U všech těch jmenovaných se dá vysledovat podobná trajektorie. Po těchhle začátcích prozatím skončili v řadách národovecké či konzervativní levice. Čím to je?

Metelec: Nevím, jestli to platí pro ně všechny. Jan Keller byl významný intelektuál, nevím, jestli se o něm dá mluvit jako o významném politikovi – byl jedno období v Evropském parlamentu. Petr Drulák nebyl v pravém slova smyslu politik, byl to námětek na ministerstvu, politikem není ani dnes. Byl to tehdy liberál, možná eurofederalista levicového typu, ale pořád liberál. Působení Jany Maláčové na ministerstvu práce a sociálních věcí bylo v levicových kruzích hodnoceno spíš kriticky. Matěj Stropnický jako naděje nepochybně vnímán byl. Myslím, že u všech zmíněných lidí je jejich vývoj daný resentimentem. Jan Keller, který se v době uprchlické krize vymezoval proti islamismu, byl tenkrát bombardovaný ze strany lidí, kteří ho předtím div neuctívali. Neunesl to a začal se přátelit s těmi, kteří ho nenáviděli v dřívějších letech. Petr Drulák chtěl změnit českou zahraniční politiku, byl ostře kritizovaný za to, že chce měnit Havlovu koncepci, neuspěl, odešel dělat velvyslance do Paříže, kde se seznámil s myšlenkami kritika moderní levice Jeana-Clauda Michéy. Matěj Stropnický měl pocit, že ho zradili liberálové ve Straně zelných, a proto neuspěl. Odešel na zámek a v podzámčí potkával ty skutečné lidi a vydává se na cestu, na níž se s Kellerem i Drulákem potká. Obrat Jany Maláčové ke Stačilo! byl podle mě zoufalým pokusem o nějaký pragmatismus.

Votavová: V knize Dvojnice od Naomi Kleinové je popsáno víc příběhů lidí, kteří začínali na progresivní levici nebo u liberálů, dostali se do nějaké trapné situace a v důsledku toho se od levice odvrátili. Progresivní levice by se z toho možná měla poučit a nedělat dál tímhle způsobem z některých svých stoupenců protivníky. Měla by přemýšlet i o tom, jak dostat zpátky na svou stranu voliče, kteří přešli třeba i ke krajní pravici. Ti lidé vnímají třeba to, že tu jsou příliš mocné technologické firmy, příliš mocné farmaceutické firmy, a někdo by je měl oslovit s jinou odpovědí, než jim dává krajní pravice.

Jetmar: Resentimenty u lidí, o nichž jsme mluvili, jsou jistě důležitý motiv. Důležité je ale i téma globálního kapitalismu. Jako jeho nástroj vnímají Evropskou unii, neoliberální projekt, který podle nich znemožňuje přerozdělování v míře, jakou by si oni představovali. Takový Petr Drulák si pak řekne, že něco je možné urvat spíš na té národní úrovni a že je potřeba využít patriotismus ve střetu s nadnárodním kapitálem. Stáhnout se za hranice a za nimi se vrátit k tradičnímu boji pravice s levicí. Nemyslím, že to je dobrá analýza, protože popírá univerzalismus, který byl levici vždycky drahý. Ale něco podobného vidíme nejen v Česku.

Připomíná mi to dávná slova socialisty George Orwella, jenž si ještě před válkou znechuceně povzdechl nad levicovými intelektuály, kteří by si radši nechali vrtat koleno, než aby si stoupli, když se hraje hymna. A když tady mluvíte o resentimentech lidí, kteří byli v levicovém prostředí okřikováni. Problém progresivní levice spočívá také v tom, že levičák je dnes často vnímán jako člověk, který okřikuje. V anglickém a americkém diskurzu se pro lidi toho typu používá výraz „hall monitors“, služba na chodbě, která má během přestávky sledovat, jestli se všechny děti chovají vzorně.

Metelec: To je ale věc amerického prostředí, souvisí to s tradicí puritanismu, protestantismu, moralizování. Ta tradice se může projevovat různě, v padesátých letech antikomunistickým mccarthismem, v současnosti „wokismem“. V českém prostředí podobné projevy existují taky. Ale třeba v případě Petra Druláka nejvíc okřikovali ne levičáci, ale strážci odkazu Václava Havla. Okřikovaná je tu ale i levice, někdo navrhne školní obědy zdarma a hned se křičí: Komunismus! Tohle skončí gulagem! Tenhle typ okřikování se v Česku neobjevil, až když sem dorazila americká woke vlna. Ale jinak souhlasím, je to problém, souvisí podle mě i s absencí těch tradičních socioekonomických témat. Levice nemá sílu je artikulovat, tak jí zbývají témata kulturní a ještě spíš morální.

Jetmar: Levice je dnes skutečně vnímána jako síla, která chce okřikovat, vychovávat atd. V minulosti to přitom byla síla emancipační, která měla nejdřív emancipovat kolektivně a s postupující modernizací i individuálně, osvobodit člověka z kazajek různých identit a podobně. Ale ten emancipační příslib od ní teď převzala část pravice, která nabízí podle mě vyšinutou verzi emancipace. Viděli jsme to při pandemii, kdy pravice de facto převzala heslo Moje tělo, moje volba. Pravice se dnes stylizuje jako ochránce autonomie člověka, kterého chce levice připravit o konzumní atributy identity.

Když člověk dnes studuje projevy té, řekněme, jurodivější pravice a vzpomene si na radikální levici přelomu tisíciletí, dobu protestů proti MMF a dalším nadnárodním organizacím, najde tam překvapivě mnoho podobností. I to konspirační uvažování se v té době pěstovalo spíš nalevo. Paranoidní thrillery sedmdesátých let, které má dnešní alternativní pravice velmi ráda, točili levičáci.

Metelec: S kamarádem jsme si nedávno říkali, že Akta X by dneska bylo možné vnímat jako pravičácký seriál. Osamělý agent bojuje proti „hlubokému státu“ napojenému na mimozemšťany.