„Jak je možné být Peršanem?“ ptá se Charles de Montesquieu v Perských listech (1721). O více jak tři století později si tuto otázku klade i íránský filozof Ramin Jahanbegloo. V knize The Idea of Persia (Idea Persie, 2025) zkoumá, jak na pozadí tří kulturních vrstev, jež prostupují íránskými dějinami – perského dědictví, islámu a modernity –, uvažovat o možnostech svobodné společnosti. Ramin Jahanbegloo však není pouze teoretik. V devadesátých a nultých letech zakládal v Íránu hustou intelektuální síť, prostřednictvím níž do země zval přední světové myslitele. Mladé Íránce vedl k přesvědčení, že demokracie není jen politickým zřízením, ale způsobem života založeným na kultivaci mírnosti. V roce 2006 byl uvězněn a kvůli svému zájmu o československé dějiny obviněn z plánování „íránské sametové revoluce“. Hovoříme s ním na pozadí protivládních protestů, během nichž režim hermeticky uzavřel zemi, vypnul internet a především zabil jistě tisíce, podle lidskoprávních organizací možná i desetitisíce lidí, včetně dětí.

V knize Idea Persie poznamenáváte, že Íránci nesní ani tak o demokracii, jako spíše o konci současného režimu a návratu k normálnímu životu. Zároveň však v posledních letech sledujeme stále intenzivnější vlny protestů, které se západnímu pozorovateli mohou jevit jako volání po demokracii. Je tento západní pohled mylný?

Íránské dějiny utváří zásadní rozpor. Dlouhá léta se zabývám německým filozofem Hegelem, který měl přinejmenším v jednom ohledu hluboký postřeh: Peršané byli prvním historickým národem, avšak na rozdíl od Řeků – zejména Athéňanů – si nikdy plně neosvojili smysl pro politickou svobodu. Jsou historicky uvědomělí, ale jen zřídka politickými aktéry v plném slova smyslu – i proto v íránské tradici často dominovala mystika a poezie nad politikou. Politický život byl navíc po staletí podřízen posvátné autoritě, ať už šlo o krále, ajatolláha, či kult mučednictví. Proto tvrdím, že Íránci nesní o demokracii. Ale také je pravda, že za posledních dvacet až třicet let vyrostla generace, která usiluje o občanské svobody a společenskou změnu.

Mnozí – a jistě nejen na Západě – obdivují hnutí Woman, Life, Freedom, které požaduje konec autoritářské vlády.

Právem, je to mimořádně působivé. Hnutí organizují především ženy – velmi mladé ženy, často dospívající dívky. Nazývám je Antigonami. Podobně jako Sofoklova hrdinka zpochybňují symbolické základy íránské společnosti i tamní formy autority. Jejich gesto však zůstává především gestem odmítnutí: je nesmírně silné a odvážné, o tom není pochyb, ale zatím postrádá jasně formulovaný politický projekt, který by překračoval sám akt vzpoury.

Překvapilo mě, že 70 procent vysokoškolských studentů v Íránu tvoří ženy. Je to stejný poměr jako v západních zemích.

Právě v tom se Írán výrazně liší od Afghánistánu či Turecka. Íránské ženy – většinou vzdělané a pocházející ze střední, ale i dělnické třídy – po desetiletí bojovaly za viditelnost, uznání a autonomii. Jejich hlavní strategií bylo vzdělání. Výsledky jsou dechberoucí: vyrostly celé generace spisovatelek, filmařek, politických aktivistek, dokonce nositelek Nobelovy ceny. Není to nic nového. Ženy vyšly do ulic téměř okamžitě po islámské revoluci v roce 1979. Protestovaly proti povinnému hidžábu i vytlačování z veřejného života. Napadali je nejen islamisté, ale také marxisté a liberálové, kteří tehdy považovali boj za ženská práva za příliš buržoazní či druhořadý. Tyto ženy si však trvaly na svém. Uvědomily si, že jim nezbývá než bojovat za svobodu i za vlastní ženskost současně. Na konci osmdesátých let a v devadesátých letech tak vytvořily silnou občanskou základnu a od té doby hrají rozhodující roli v každém významném hnutí za změnu v Íránu.

Zmínil jste, že íránské ženy jsou vzdělanější než Afghánky, ony jsou ale vzdělanější i než íránští muži.

Ano, situace v Íránu dospěla tak daleko, že stát musel zavést kvóty ve prospěch mužů, aby vůbec měli šanci dostat se na univerzity. To, čeho jsme dnes svědky, tak není jen protest proti určitému politickému uspořádání. Probíhá tu hlubší konflikt – sociální i intelektuální. Zatímco ženské hnutí osmdesátých a devadesátých let postupovalo trpělivě, mladší generace se radikalizovala. Nechce už čekat.

Krom vzdělání je podle vás dalším klíčovým zdrojem svobody internet.

Internet vytvořil paralelní občanský prostor, v němž mohou ženy žít svobodně – přinejmenším nesrovnatelně svobodněji než v každodenní realitě. Mladé Íránky však nechtějí, aby se jejich život uzavřel ve virtuální svobodě. Požadují svá práva i v reálném světě. V září letošního roku vyjde druhá část mé knihy Idea Persie, která ponese název Krása a svoboda. Vycházím v ní z myšlenky Friedricha Schillera, podle něhož je svoboda úzce spjata s krásou. V íránském kontextu se tato idea zhmotnila zvláštním způsobem – zejména v jednání mladých žen. Krása se stala jednou z jejich zbraní namířených proti ošklivosti šovinistické společnosti. Je patrná v tom, jak se tyto ženy oblékají, jak se hidžáb postupně zkracuje, až je nakonec zcela odložen. Krása se tak stává vědomou formou odporu, úzce propojenou s internetem a platformami, jako je instagram. Existují četná svědectví o tom, že si zástupci režimu při zásazích vědomě vybírají nejkrásnější ženy – a někdy i muže – a střílejí jim do obličeje.

To je pozoruhodné i v tom smyslu, že v západních společnostech se krása stala podezřelou: je považována za povrchní, za něco, co odvádí od podstaty.

Ano, jenže svoboda neodmyslitelně souvisí s tím, že se ukazujete – že vstoupíte do veřejného prostoru a stanete se viditelnou, ať chcete, nebo ne. Vzhled si s sebou vždy nesete. Pro vás je to samozřejmé, pro íránské ženy ne. Žijí v kultuře, která je systematicky vytlačuje do soukromé sféry a snaží se je učinit neviditelnými. Proti tomu staví svou krásu, kterou činí nepřehlédnutelnou. Ale nejde jen o vzhled. V Íránu mají ženy zakázáno veřejně zpívat. Nesmějí pořádat koncerty ani vystupovat před publikem. Přesto si našly cestu, jak se stát součástí hudebního prostoru – alespoň ve virtuálním světě. Nahrávají se při tanci a zpěvu populárních písní a videa sdílejí na instagramu. Sledují je tisíce lidí. I to je mimořádně silná forma odporu.

Říkal jste, že současné protesty postrádají vlastní filozofii. Mnozí protestující se však odvolávají na šáha. Má v Íránu skutečnou podporu?

Jednoznačně – už proto, že Rezá Pahlaví představuje kontinuitu. Jako princ je symbolicky spojen s téměř dvěma a půl tisíci lety královské vlády v Íránu. Mnoho lidí říká: Alespoň víme, kdo je. Ostatním uchazečům o moc chybí srovnatelná legitimita. Rezá Pahlaví navíc těží z pozitivní paměti. Lidé si připomínají období rychlé modernizace za vlády jeho otce a dědečka. Tato doba je často idealizována, přesto šlo o éru relativní stability a prosperity. Ani jeho popularita nestojí na konkrétním politickém programu, ale spíše na příslibu přechodu – na představě, že dokáže společnost provést do nové fáze. Sám opakovaně zdůraznil, že neusiluje o trvalou vládu, nýbrž o roli garanta přechodného období, po němž by Íránci v referendu rozhodli mezi republikou a konstituční monarchií. Jedna věc je dnes zcela zřejmá: islamisté ztratili legitimitu a nemohou vládnout jako dřív. Zásadní otázkou nyní je, jak vybudovat nový politický řád – zda bude možné opřít se o vzdělanou íránskou diasporu a zda se přechod podaří uskutečnit bez dalšího násilí.

Jak hodnotíte roli Donalda Trumpa? Jeden den íránským demonstrantům vyjádřil podporu, druhý den ji zas mírnil.

Vyvolal především nejistotu, která je pro Íránce mimořádně nákladná. Je zřejmé, že postoj Spojených států i Evropy hraje klíčovou roli, zároveň je však nutné připomenout, že Írán je mnohem složitější než Libye nebo Irák. Nevládne mu jeden diktátor, ale roztříštěný a neprůhledný systém moci. Komunikace je nyní narušena, strach všudypřítomný a nejistota se stala jen další podobou násilí. Západní vlády váhají, zatímco íránská mocenská elita se znovu pokouší vyjednat si cestu z krize.

Žije ještě někdo z vašich blízkých v Íránu?

Moje matka. Už tři týdny se jí nemohu dovolat. Můj otec umřel před skoro pětatřiceti lety. Žiji s drásavým pocitem úzkosti z toho, co bude dál. Všichni si klademe stejné otázky: Bude Teherán bombardován? Čeká nás eskalace? Nebo to nabere nějakou jinou, zcela nepředvídatelnou formu? Nikdo neví.

Pojďme k vašemu příběhu. V roce 1992 jste se po studiích na Sorbonně vrátil do Íránu, kde jste pomohl vybudovat živou intelektuální síť. Zemi tehdy navštěvovali myslitelé jako Jürgen Habermas či Richard Rorty. Vaše činnost přitom přesahovala okruh akademické filozofie.

Filozofie byla tehdy součástí širších společenských proměn. Zpočátku jsem do Íránu zval spolupracovníky z okruhu francouzského časopisu Esprit. Později přijely osobnosti jako V. S. Naipaul, Toni Negri, Ágnes Hellerová či Michael Ignatieff. Současně jsem začal pracovat v Torontu, takže jsem už tehdy pravidelně cestoval mezi Íránem a Kanadou a propojoval Západ s Východem. Odezva byla mimořádná, přednášky běžně přitahovaly tisíce mladých lidí. Připomínaly spíše rockové koncerty než filozofické semináře. Postupně tak vznikaly zárodky skutečné občanské společnosti, s debatami a řadou časopisů. Tento vývoj byl však postupně zmařen: nejprve vraždami íránských intelektuálů, poté násilným potlačením studentského hnutí v roce 1999 a nakonec mým zatčením v roce 2006. Intelektuální život tím na dlouhou dobu ustal.

Byl jste zatčen v roce 2006, když jste cestoval do Bruselu. Obviněn jste byl z přípravy „sametové revoluce“ v Íránu. Vím, že Václav Havel sehrál ve vaší politické filozofii i občanských postojích důležitou roli. Znal jste se s ním už tehdy?

Ano, poprvé jsem se s ním setkal na počátku devadesátých let. Jeho práce pro mě byla obrovským zdrojem inspirace. Zároveň jsem si ale vždy uvědomoval, že sametová revoluce patří do velmi specifického kulturního a historického kontextu. Během výslechů jsem vysvětloval, že přenášet model sametové revoluce do Íránu nedává smysl. Bezpečnostní aparát si však svou utkvělou představu nenechal vymluvit. Dodnes tvrdí, že v Íránu existují skupiny, které se pokoušejí podobnou revoluci zorganizovat. Během věznění mě dokonce požádali, abych sepsal, co se stalo v Polsku a v Československu. Přirozeně mi nechtěli porozumět: měli svou smyšlenou verzi skutečnosti a ode mě chtěli, abych ji potvrdil. Nic z toho nebylo pravdivé, ale důsledky byly velmi reálné. Zakázali časopisy, uzavřeli redakce, zrušili přednášky i veřejné debaty.

Často zdůrazňujete, že nejste nábožensky založený člověk. Během prvních padesáti dnů věznění jste se však dostal pouze ke Koránu a ke knize muslimských příběhů. Měla tato četba na vaše myšlení nějaký vliv?

Skutečný vliv na mě měla až Hegelova Fenomenologie ducha a také Gándhího životopis, které mi nakonec směla přinést manželka. Náboženství pro mě osobně nikdy nebylo podstatné, ačkoli v mé rodině hrálo výraznou roli. Můj pradědeček byl náboženským učitelem Rúholláha Chomejního a byl popraven během íránské ústavní revoluce v letech 1906–1911. Jeden z mých bratranců je slavný náboženský filozof Seyyed Hossein Nasr, s nímž jsem kdysi napsal knihu In Search of the Sacred (Hledání posvátna). Pro mě osobně však náboženství nikdy nebylo klíčové. Rodiče mi poskytli zcela sekulární vzdělání. Můj otec byl před sňatkem s mou matkou ženatý s Francouzkou; oba byli v padesátých letech členy francouzské komunistické strany. Naučil mě milovat francouzskou kulturu, která je v zásadě sekulární. Vzpomínám si, jak mi připravoval snídaně – vždy slaninu a vejce –, zatímco moje hluboce náboženská babička se mi snažila tu slaninu z talíře sebrat a vyhodit. Zároveň mě učila modlit se a dodržovat islámská pravidla. Kdo tenhle kulturní boj asi vyhrál, že? V sedmnácti jsem odjel do Francie, našel si francouzskou přítelkyni – a bylo rozhodnuto.

Ve svých pamětech popisujete, jak vám mnohaměsíční samotka zostřila smysly. Tehdy jste si uvědomil, že pokud s někým nebudete moci komunikovat, zblázníte se. Na cele jste ale byl jen vy a hmyz.

Švábi mě zachránili. Jednou provždy proměnili můj vztah k havěti. Rád jsem je pozoroval – jejich čilý i šťastný společenský život. Představoval jsem si, že jsou naprosto spokojení, když si takhle chodí po svém, a snažil jsem se něco z jejich štěstí nasát. Tento zvláštní vztah mě hluboce poznamenal. Ke zvířatům jsem byl ostatně citlivý odjakživa. Jako dítě jsem vyrůstal obklopený zvířaty, žili jsme ve velkém domě s ovcemi, slepicemi, kohouty a husami. Tato vnímavost se později ještě prohloubila díky mému dlouhodobému vztahu k indické kultuře. Poprvé jsem Indii navštívil v roce 1989, když jsem ještě studoval ve Francii. Postupně se tyto cesty proměnily v každoroční pouť. Nakonec mě rektor O. P. Jindal Global University požádal, abych tam začal učit. Zpočátku jsem váhal – část mé rodiny se mezitím přesunula do Toronta –, ale nakonec jsem nabídku přijal. Dnes tam učím už téměř deset let a žiji mezi Východem a Západem – a s tím také mezi různými formami citlivosti a myšlení.

V knize Idea Persie tvrdíte, že se íránská politika vyznačuje nedostatkem míry a uměřenosti. Hledáte v indické filozofii protiváhu vůči sklonu k eskalacím?

Dá se to tak říci. Chybí-li míra, i zcela oprávněná revolta se velmi snadno zvrhne v destrukci. Já jsem byl po celý život obklopen extrémy. Lidé, s nimiž jsem se setkával, byli plní fanatismu nebo revolučního zápalu. Jenže bez míry a sebeovládání nelze vybudovat žitelnou společnost – a už vůbec ne společnost demokratickou. Možná vás hned napadne džihádistický terorismus, ale existují i běžnější formy excesů. Ty se mimo jiné projevují ve vzdělávání. Byl jsem toho opakovaně přímým svědkem, nejen v Íránu, ale i v Kanadě. Setkal jsem se například s radikalizovanými pákistánskými studenty, kteří náhle přestali chodit na mé přednášky. Věděl jsem, že mezitím pravidelně docházejí do mešity. Když jsem je konfrontoval, odpověděli mi, že se nemohou účastnit mého kurzu, protože studentky nosí krátké sukně. Řekl jsem jim, že se sami rozhodli studovat na sekulární univerzitě a že jim neumožním kurz uzavřít, pokud nepřijdou a nepřednesou svou prezentaci před spolužačkami. Bylo to pro ně nesmírně těžké, ale bylo to nutné.

Nacházíte ve své vlastní kultuře oporu pro smýšlení o mírnosti a uměřenosti?

Myslím, že ano. Objevuje se všude tam, kde se začíná formovat sekulární kultura. Paradoxně k tomu v Íránu dochází po arabském dobytí. Tváří v tvář politické a náboženské nadvládě Íránci nevyjadřovali svou identitu primárně prostřednictvím politiky, ale skrze jazyk a kulturu. Právě zde nacházím jeden z klíčových zdrojů míry a zdrženlivosti. Důležitou roli v tomto procesu sehrály osobnosti jako Ali Foroughi, který zdůrazňoval kulturní kontinuitu s předislámskou Persií. Jak ukazuji ve své knize Idea Persie, perské – či íránské – sebevědomí se znovu objevuje nikoli jako politický nacionalismus, ale jako kulturní uvědomění zakotvené v perském jazyce. Básníci a spisovatelé začali psát v perštině namísto arabštiny, jež byla tehdejší lingua franca. Jazyk se tak stal prostorem odporu i kontinuity. Právě tato kulturní vrstva podle mého názoru zůstává jedním z nejdůležitějších zdrojů pro znovuzavedení míry, zdrženlivosti a schopnosti soužití do dnešní íránské společnosti.

Tvrdíte, že si Íránci dosud plně neuvědomili svou svobodu, jste však kritický i vůči Západu, kde podle vás vědomí svobody slábne. Vzdělání vychovává prý ke konformismu. Řekl byste, že v obou případech chybí umění nesouhlasu či sporu?

Rozhodně, ale jde o odlišné situace. V Íránu je krize především politická a vyžaduje hlubokou transformaci společnosti i způsobu vládnutí. Krize v Evropě je naproti tomu převážně kulturní. Velmi silně zde vnímám, že i intelektuálové jako by ztráceli schopnost klást si základní otázky a hledat samostatný způsob života, který by nebyl zcela závislý na aktuálním společenském provozu. S úbytkem tvořivosti souvisí i rostoucí pocit nesmyslnosti. Asi nepřekvapí, že jsem velmi kritický i vůči sociálním médiím. Moje dcera studuje film a instagram je jedním z jejích životních prostorů. Bere jí mnoho času, ale poskytuje málo smyslu. Obecně mám za to, že umění a literatura už dnes neutvářejí lidské životy tak, jako tomu bylo dříve. Sdílím v tomto ohledu přesvědčení George Steinera, že takzvaná „vysoká kultura“ není elitářský přežitek, ale nezbytná podmínka hloubky a svobody. Vzdělání je jedním z mála zbývajících prostorů, kde mohou být lidé skutečně formováni – kde mohou růst, nikoli se pouze bavit. Právě zde se podle mě láme hranice mezi fanatismem a svobodou, mezi extremismem a umírněností.

Kritizoval jste sociální sítě, ale pro íránské vrstevnice vaší dcery jsou, jak jsem pochopila, právě ony zdrojem svobody.

Máte pravdu, internet je dvojsečný. Bezmezně obdivuji způsob, jakým mladé íránské ženy používají instagram nebo facebook jako nástroje každodenního odporu proti archaickému režimu. Ano, internet vytváří prostor pro odvahu i tvořivost. Ale také je zjevné, že když trávíte příliš času on-line, pohltí vás svou prázdnotou. Vyčerpá vás. Vidím to i na vlastní rodině. Se svou dcerou o tom otevřeně mluvím. Není snadné ji o čemkoli přesvědčit, ale snažím se jí ukázat jiné cesty, jak žít. Hodně spolu cestujeme. Ukázal jsem jí Indii, kde teď bude točit jeden krátký film.

To mi připomíná jednu větu z vaší knihy: „Jako rodilý Peršan jsem si nikdy nemyslel, že by mi metafyzické ovzduší Persie mohlo stačit, abych žil dobře a soudil spravedlivě.“

Důraz na spravedlnost je zde klíčový. Setkání s jinými kulturami, s odlišnými způsoby života patří k nejsilnějším protijedům proti pocitu nesmyslnosti. Otevřenost vůči mnohosti perspektiv je zásadní. Lidstvo nelze redukovat na Evropu či Západ. Existuje v Latinské Americe, na Blízkém východě, v Africe, v Indii, v Japonsku. Mezikulturní zkušenost nás chrání před dogmatismem. Připomíná nám, že existuje mnoho způsobů, jak žít dobrý život.

To mě přivádí k vaší tezi, že Írán se nemusí „pozápadnit“, musí se však modernizovat.

Modernizací nemíním napodobování Západu. Mám na mysli otevřenost – vůči různým zdrojům, tradicím a způsobům myšlení. Pluralismus je podmínkou umírněnosti: jakmile uznáte, že existuje více legitimních pohledů na svět, je méně pravděpodobné, že budete nenávidět, vylučovat druhé nebo absolutizovat vlastní postoje. Uvažuji však také v pojmech, které bych nazval kritickou modernitou. Ta je sice spjata s moderní filozofií, ale překračuje ji. Immanuel Kant hovoří o „rozšířené mysli“: vzdělaný člověk je schopen nemyslet jen ze své vlastní pozice, ale ve svém myšlení zpřítomnit i hledisko druhého. Ne ho nutně přijmout, ale porozumět mu. Právě tím vzniká myšlenkové bohatství. Toho však nelze dosáhnout nekonečnou digitální komunikací. Vzniká skrze setkání tváří v tvář a pozornost vůči druhým. Všechno, co umím, jsem se naučil od jiných lidí. Každou svou knihu proto věnuji jednomu ze svých učitelů – například Georgi Steinerovi nebo Corneliu Castoriadisovi. Je to můj způsob, jak jim poděkovat. Knihu už si nepřečtou, ale náš dialog pokračuje.