Občas i dojatě vzpomenu na to, jak jsme s rodinou vyrazili do kina na první díl Pána Prstenů. Nejstarší dcera z kina odcházela s očima navrch hlavy a hlásila, že by dala milion, kdyby mohla vidět druhý díl hned teď. Samozřejmě si musela počkat, ale netrvalo to tak dlouho. Další pokračování bylo v kinech po roce, za dalších dvanáct měsíců mělo premiéru finále.

Minulý týden měla na Netflixu premiéru první cca polovina poslední řady převelice populárního seriálu Stranger Things. Vynalézavé a někdy i strhující pastiše motivů a estetiky osmdesátých let; parta dětských a později dospívajících hrdinů z městečka Hawkins v Indianě v něm vzdoruje přízračným temným silám z jakési děsivé verze světa „vzhůru nohama“. Seriál startoval jako riskantní projekt nepříliš zkušených bratrů Dufferových, uvedení závěrečné řady byla globální událost. Autorům to přejme, slávu si zaslouží. Ale stejně je to zvláštní. Divákům, kteří první řadu viděli jako dvanáctiletí (plus minus ideální věk), je letos jednadvacet. Podobně kdo v kinech sledoval sérii o Harrym Potterovi, musel si od prvního dílu na vyvrcholení počkat deset let. Masově populární Hra o trůny premiérovala nové řady každý rok – stejně trvalo osm roků, než dospěla k (místy až groteskně nezvládnutému) finále. Kdyby ti, koho zalilo vzrušené očekávání, když se v seriálu objevilo dračí vejce, věděli, že na pohled na draka v akci si budou muset asi tak pět let počkat, hned by byli klidnější. Nemluvíme tu o nějakých nekonečných seriálech, které s železnou pravidelností uvádějí nějaký ten případ týdne nebo jinou variantu téhož, ale o dílech, jež epizodickou formou vyprávějí nějaký, aspoň v něčem souvislý příběh.

To, že dospět ke konci nějaké story může ve světě dnešní audiovize trvat skutečně dlouho, má různé praktické důvody. Přispívá to ale k nostalgickému charakteru soudobé popkultury, snad až k její přesycenosti nostalgií – a to píšu jako nostalgicky založený člověk (taky už na to mám věk). U Stranger Things se dokonce jedná o jakousi nostalgii na druhou. Ten seriál vychází vstříc nostalgii rodičů – oživuje jejich vzpomínky na dobu dětství, připomene dávné popsongy a módu, příběhem je podobný drsnějším tehdejším filmům a knihám, především prózám Stephena Kinga. Taky díky tomu (a samozřejmě i díky sympatickým protagonistům, napětí a dobře vymyšlenému příběhu) mohli v roce 2016 ten seriál sledovat rodiče i děti se stejným zaujetím. O skoro dekádu později si to finále asi užijí taky, jenom ty emoce už mohou být v něčem jiné. K té pamětnické rodičovské nostalgii se přidá ještě jiná. Nostalgie mladých dospělých po časech dětství, jejichž ozvěnu jim seriál přinese. A taky další vrstvu nostalgie těch starších, kteří mohou vzpomínat na dávné časy, kdy ti odrostlí dospěláci na gauči vedle nich se zaujetím, již je schopno jen dítě, sledovali začátek story party hrdinů. Jejich představitelé taky dávno dospěli, dnes už jsou viditelně starší než postavy, jež v seriálu představují. Takových důvodů k nostalgii! Takhle se z ní asi už nevymotáme.