V tomto roce uplyne 25 let od okamžiku, kdy se na stříbrném plátně poprvé objevila Středozem. Filmové zpracování Pána prstenů od J. R. R. Tolkiena se stalo světovým fenoménem, považovaným za jeden z nejlepších kinematografických počinů všech dob. Není tedy překvapením, že se studio Warner Bros. rozhodlo nyní v lednu v USA znovu uvést celou trilogii. Tolkien se ale nevrací jen do kin. Stále častěji se stává součástí politického diskurzu. Přesněji řečeno, tolkienovské fanouškovství bývá stále častěji spojováno s „krajně“ pravicovou politikou.

Již před rokem a půl známá komentátorka televize MSNBC Rachel Maddowová varovala, že „Pán prstenů je oblíbeným zdrojem pojmenování a kulturních odkazů pro mnoho představitelů krajní i alternativní pravice v Evropě i ve Spojených státech“. Reagovala tak na přiznání nynějšího viceprezidenta USA J. D. Vance, že Tolkien je jeho nejoblíbenější autor a výrazně ovlivnil jeho „konzervativní světonázor“. Svou investiční společnost pojmenoval Narya Capital podle jednoho z prstenů moci.

V podobném duchu se nesl i květnový článek deníku The New York Times (NYT) s titulkem Proč jsou nejvlivnější lidé ze Silicon Valley tak posedlí hobity? a podtitulkem Technologičtí mocní hráči a globální krajní pravice si z Pána prstenů berou samá špatná ponaučení. Text vyjmenovává kapitány technologického průmyslu napojené na Trumpa i světové politiky, kteří neskrývají svou fascinaci Tolkienem. Patří mezi ně například španělská pravicová strana Vox, jež využila postavu Aragorna ve své kampani, nebo italská premiérka Giorgia Meloniová, která se ke své lásce k Pánovi prstenů otevřeně hlásí. List připomíná, že v mládí byla členkou neofašistického Italského sociálního hnutí a účastnila se takzvaného „Hobitího tábora, organizovaného postfašistickou pravicí, která přijala fantasy sérii jako způsob, jak proměnit svou politickou marginalizaci ve výhodu: identifikací s hobity se snažili překonat vzpomínky na Mussoliniho a přetvořit se v outsidery“. Meloniová se prý převlékala za hobita a „účastnila se společného zpívání s extremistickou folkovou kapelou Compagnia dell’Anello neboli Společenstvo prstenu“, což musela být nezapomenutelná podívaná.

Mezi známé miliardáře, kteří se zapletli s Tolkienovým světem, patří investor a první předseda Facebooku Sean Parker, jehož svatba v duchu Pána prstenů údajně stála 10 milionů dolarů. Celoživotní láskou k Tolkienovu dílu hoří i majitel Amazonu Jeff Bezos, který koupil filmová práva k Tolkienovu světu. Seriál Prsteny moci, produkovaný jeho Amazon Studios a odehrávající se ve Středozemi v době před Pánem prstenů, patří k nejdražším v historii. Za svou nejoblíbenější knihu vůbec označil Tolkienovu trilogii i nejbohatší muž světa Elon Musk.

V míře fanouškovství je však všechny strčí do kapsy technologický vizionář a miliardář Peter Thiel. V podstatě všechny jeho společnosti nesou název nějakého objektu z Pána prstenů, kterého prý přečetl nejméně desetkrát. Nejznámější je firma Palantir, pojmenovaná po palantírech, magických vševidoucích kamenech. Thielovy investiční společnosti Mithril Capital a Valar Ventures nesou jména magického kovu mithrilu a mocných bytostí valar. Dále jsou tu trusty Rivendell One a Lembas, první nese název elfské usedlosti, v češtině známé jako Roklinka, druhý je pojmenován po elfském chlebu. Thiel je rovněž investorem ve společnosti Anduril Industries specializované na vojenské technologie a sdílející název s Aragornovým mečem.

Pro NYT je tato popularita Tolkiena na pravici nepochopitelná. „Vzhledem k idealistickým tónům trilogie je snadné pochopit, proč si knihy v 70. letech získaly kultovní oblibu mezi hippies a odpůrci války ve Vietnamu, kteří v nich našli oslavu přírody, odmítnutí konzumní kultury a to, co považovali za vášnivé odsouzení militarismu a mocenské politiky,“ píší. Je však prý „složitější pochopit, proč mezi nynějšími nejprominentnějšími fanoušky“ figurují lidé jako Thiel, Musk a „krajně pravicoví“ politici.

Je pravda, že Tolkien by zřejmě z popularity Středozemě mezi „techbros“ ze Silicon Valley nebyl příliš nadšený. Byl tradicionalista a staromilec, hluboce skeptický k industrializaci, technologiím a pokroku. Toto založení pravděpodobně vycházelo ze dvou traumatických událostí. Vyrůstal ve vesnici Sarehole poblíž Birminghamu, na tohoto anglického průmyslového behemota a druhé největší britské město neměl dobré vzpomínky. Ve dvanácti letech mu zemřela matka, osiřel a musel se přestěhovat k příbuzným právě do Birminghamu, což mu město muselo ještě více znechutit. Zároveň však rozrůstající se Birmingham časem Sarehole pohltil, takže z krajiny Tolkienova dětství zůstalo jen velmi málo.

Druhou traumatickou událostí byla první světová válka. Tolkien bojoval v bitvě na Sommě, a zažil tak masový industriální konflikt v jeho nejhorší, pekelné podobě. Tyto zkušenosti v něm na celý život zakořenily skepsi vůči „uctívačům mašin“.

Závody v nepochopení

To se promítlo i do jeho díla. Příběh Pána prstenů začíná v Kraji, zjevně idealizované podobě anglického venkova, kde žijí hobiti, vzrůstem malé, ale jinak lidem podobné bytosti. Aby tuto idylu ochránili, vydávají se hobit Frodo a jeho přátelé na výpravu zničit Jeden prsten, v němž temný pán Sauron ukryl veškerou svou moc. Právě Sauron je hlavním průmyslníkem Středozemě. Jeho říše Mordor je plná kouře, temnoty, ohně a strojů, jež zřejmě mají předobraz v továrnách Birminghamu. Nekonečné houfy skřetů táhnou do boje vybaveny všemožnými ďábelskými udělátky. V prvotních příbězích ze Středozemě byli skřeti dokonce vyzbrojeni něčím, co zjevně připomínalo tanky, ty byly v reálném světě poprvé nasazeny právě na Sommě. Lze tedy předpokládat, že Tolkien by nebyl velkým fanouškem Thiela a Muska a jejich posedlostí technologickým vývojem.

Zdá se, že Thiel nepochopil Tolkiena ani v jiných ohledech. Jedním z jeho projektů je snaha o dosažení nesmrtelnosti. Fascinaci tímto tématem prý získal díky Tolkienovým elfům, kteří neumírají stářím. „Proč nemůžeme být elfové,“ prohlásil v rozhovoru pro The Atlantic.

Hluboce věřící katolík Tolkien s tímto pohledem nesouhlasil. „Tolkien tvrdil, že smrtelnost je součástí ‚dané přirozenosti lidí‘, a elfové ji nazývali ‚darem Boha (lidem)‘, který jim umožňuje ‚osvobození od únavy času‘,“ připomínají NYT. Sám se identifikoval s prostými hobity. Prohlašoval, že je „hobit (ve všem kromě velikosti)“: „Mám rád zahrady, stromy a nemechanizované zemědělské pozemky; kouřím dýmku a mám rád dobré jednoduché jídlo (ne z mrazáku), ale nesnáším francouzskou kuchyni.“

Koneckonců to nejsou vznešený elf Legolas, urputný trpaslík Gimli ani Aragorn, člověk předurčený stát se králem, kdo zničí Sauronův prsten, ale hobiti Frodo a Sam.

Představa, že právě hippies Tolkiena pochopili správně, je však podobně scestná. Tolkien byl hluboce věřící, konzervativní až reakcionářský katolík. Své fanoušky z prostředí americké alternativní kultury 60. let označoval za „hanebný kult“. V jeho díle proto není těžké najít motivy a témata, s nimiž mohou souznít různé proudy pravice.

Tolkien sice toužil po jednodušších, předindustriálních časech, jeho ideálem však nebyla kolektivistická komunita hippies, ale vláda spravedlivého a posvátného krále. Třetí díl Pána prstenů se koneckonců jmenuje Návrat krále a Aragorn se v něm ujímá právoplatného trůnu, čímž začíná zlatý věk Gondoru. Není tedy těžké pochopit, proč může Pán prstenů oslovovat temnější proudy pravice, rozčarované z liberální demokracie a toužící po vládě silné ruky.

Každý si vybere

Tolkien však nebyl zastáncem autoritářských režimů. Na konci trilogie se hobití hrdinové vracejí do Kraje jen proto, aby zjistili, že temné síly pronikly i tam a přetvořily jej v industriální totalitu, zaplavenou policisty a udavači, posedlou kontrolou obyvatelstva a zavíráním hospod. Jde o téměř orwellovskou kritiku totalitarismu, ale zároveň o konzervativní pohoršení nad přebujelým, ochranářským státem. V Británii to byly tradičně strany liberální levice, které se prostřednictvím zákonů snažily dbát o „zdraví národa“, například právě regulací hospod. Sám Tolkien se jednou označil za „konzervativního anarchistu“. V jeho představě král měl být dobrý panovník starající se o blaho svého lidu a poháněný vznešenými a rytířskými ideály. To totalitářští vůdci 20. století rozhodně nesplňují. Když se ho v roce 1938 německý vydavatel tázal, zda může dokázat svůj árijský původ, Tolkien pohoršeně odpověděl: „Nepovažuji (pravděpodobnou) absenci jakékoli židovské krve za něco nutně čestného; a mám mnoho židovských přátel a mrzelo by mě, kdyby to jakkoli podporovalo představu, že se hlásím k naprosto zhoubné a nevědecké rasové doktríně.“

Nepřekvapí, že Pán prstenů je rovněž dílem prodchnutým katolickými myšlenkami – především představou, že svět je padlý a život je jedna dlouhá porážka, avšak s nadějí konečného vítězství a vykoupení na samém konci.

Na své si přijdou i pravicoví zahraničněpolitičtí jestřábi. K poražení Sauronova zla je třeba velké aliance, do níž se zapojují nejrůznější národy a rasy Středozemě. Tolkien nepochybuje, že válka je někdy nutná a spravedlivá.

Zároveň však jeho dílo promlouvá i k izolacionistům prostřednictvím sympatického zobrazení hobitů, kteří chtějí být především ponecháni na pokoji, nezajímá je, co se děje za hranicemi Kraje, a na cizince pohlížejí s podezřením.

Vtěsnat Tolkiena do jedné politické škatulky je proto mimořádně obtížné, ne-li nemožné. Ostatně sám Tolkien jakýkoli politický výklad Pána prstenů odmítal. Jeho ambicí nebylo vytvořit alegorickou politickou příručku, ale dát Anglii národní epos plný kouzel, draků a skřítků, jaké mají skandinávské národy, jimiž byl fascinován.

Pán prstenů však přece jen skrývá jedno varování, které by si mohly vzít k srdci všechny politické směry, od alternativní levice přes středové liberály, umírněné konzervativce, technologické libertariány až po krajní pravici. Tím varováním je posedlost mocí. Sauronův Prsten moci je ultimátní zbraní i symbolem technologické, intelektuální a morální zkaženosti. Čím více jej člověk používá, tím více se vzdaluje svému lidství. Prsten v jedinci zesiluje jeho nejhorší vlastnosti. Nakonec jediným způsobem, jak nepodlehnout jeho zhoubnému vlivu, je nikdy jej nepoužít.