Ve vládě Bohuslava Sobotky sedí ministři, kteří hodně mluví, jak promění zemi. A nejsou za nimi vidět žádné podstatné činy. Klasickým příkladem je ministr financí a nejpopulárnější politik Andrej Babiš. O karuselech, lepším výběru daní a elektronické evidenci tržeb jsme toho slyšeli opravdu hodně.
Pro někoho je nepředstavitelné na dítě vůbec sáhnout, jiný z facky nebo rány přes zadek neštěstí nedělá. V Salonu Týdeníku Echo diskutují šéfredaktor serveru pro základní a střední školy Česká škola a tvůrce školské politiky pirátské strany Jan Wagner, školní psycholožka Olga Kučerová, vychovatel Výchovného ústavu Klíčov Kryštof Velčovský a vysokoškolský pedagog a literární kritik a editor Petr Šrámek. Všichni hosté Salonu jsou rodiči.
Dnešní čtyřicátníci a možná i třicátníci ještě pamatují dobu, kdy psát dlouhé dopisy rukou byla zcela běžná činnost. Když současné dítě školou povinné dostane ručně psaný papírový dopis, nejdříve užasne, kdo z jeho „oldschoolových“ kamarádů dostal ten zvláštní nápad, v mnoha případech nedokáže text rozluštit a bude mít velkou potíž se obdobně revanšovat.
Když se před sto třemi lety středoškolský profesor tělocviku Antonín Benjamin Svojsík se skupinou několika svých studentů a s velkou károu, na níž byly naloženy potřeby na mnohatýdenní táboření, vypravil z Prahy do Vorlovských lesů k blízkosti hradu Lipnice, nejspíš věděl, že píše historii. Těžko ovšem říct, zda si uvědomoval, jak výraznou stopu v ní, a potažmo v celé společnosti zanechá.
Nad tématem, proč jsou srovnatelně inteligentní dívky ve škole mnohem úspěšnější než chlapci, se v salonu sešli analytička Simona Weidnerová z Institutu pro sociální a ekonomické analýzy, která se dlouhodobě zabývá vztahem mezi vzděláním a pracovním úspěchem, Ondřej Šteffl, majitel agentury Scio, která dělá testy na srovnávání studijních předpokladů, a psycholožky Dobromila Trpišovská a Marie Vacínová.
Co říci o novém ministru školství, o jehož kariéře ani názorech na školství nic nevíme? Pro televizního zprávaře nezáviděníhodný úkol. Ale když je to ministryně? Snadné východisko: moderátor uvede, tak jako ČT v polovině června při jmenování Kateřiny Valachové, že „po pěti letech je opět ministryní školství žena“ – a má vystaráno.
Ministr školství Marcel Chládek si postěžoval, že ho svrhla špinavá mediální kampaň organizovaná Andrejem Babišem, který se ho bál jako tvrdého soupeře při jednání o rozpočtu.
Návrh na odebrání akreditace soukromé Univerzitě Jana Amose Komenského, přezdívané tiskárna diplomů, opět vyvolal diskusi o úrovni vysokých škol, zejména soukromých, a také o motivaci jejich studentů. Chtějí se skutečně něco naučit, nebo jim stačí pouhý „papír“?
Na začátku byla touha po tom, co bylo vzácné a výnosné. Ještě před patnácti lety mělo v Česku vysokoškolské vzdělání necelých 10 procent lidí. Na univerzity nastupoval jen jeden ze čtyř maturantů. Tomu odpovídal finanční bonus za diplom. Ti, kdo ho měli, vydělávali v průměru víc než dvakrát tolik co lidé s maturitou. Byla to pojistka před nezaměstnaností.
Znalosti a schopnosti českých dětí stagnují, nebo se přímo zhoršují. Vzdělání na základních a středních školách je místem, kde se transformace opravdu nepovedla. Důvodů úpadku vzdělanosti existuje hodně. Tím hlavním je ale snížení nároků. K němu spějeme několika cestami. Máme značný odpor k měření, srovnávání znalostí a zvlášť ke zveřejňování, jak na tom jednotlivé školy skutečně jsou.
Za hlavního nepřítele tuzemského vzdělávání bývají až příliš často označováni ministři školství. Z toho je zřejmé, že vlády svou tradiční maximu „děti jsou naše budoucnost“ realizují pouze průběžným zvyšováním sociálních dávek, bez přestávky ovšem roste také její dluh školám a v lednu se ukázalo, že už dosahuje astronomické výšky.
