Když se připravovala výstavba moderního skokanského můstku nad Innsbruckem, mnozí místní obyvatelé byli striktně proti. Hodí se, aby malebné středověké město v bezprostředním podhůří Alp převyšovala výrazná současná stavba? Po dvaceti letech si už ale nikdo podobné otázky neklade a z kontroverzního projektu se stala samozřejmá a nezaměnitelná dominanta města.
Leckoho by tento pozemek mohl odradit. Malá parcela je totiž výrazně stísněna hned ze tří stran. Jedna z nich ale trochu paradoxně nabízí asi největší přednost místa. Kvalitu, která vykompenzuje všechny ostatní nedostatky. Kolik parcel v Praze vám přímo na zahradě nabídne vysokou pískovcovou skálu s romantickým vykutaným sklípkem?
Začněme jednoduchou otázkou. Pokud byste měli uhádnout účel této stavby čistě podle fotografií, co byste tipovali? Možná vám na mysli vytane muzeum, galerie nebo jiná kulturní stavba. S velkou pravděpodobností byste ale nehádali, že jde o nové sídlo prosperující a úspěšné firmy. Sklářská společnost Lasvit se totiž při budování své nové centrály vydala zcela jiným směrem, než je zvykem. A výsledkem je jedna z architektonicky nejosobitějších realizací u nás za dlouhou dobu.
Pavla Kalinu, profesora na Fakultě architektury ČVUT, znají čtenáři zajímající se o dějiny architektury, ale i dějiny obecně. Koncem loňského roku mu vyšla kniha Hluboké město. Je to kniha o historii měst, ale, jak napovídá podtitul Moderní metropole jako Druhý Řím, je to kniha s určitým partikulárním pohledem. České knihy občas mívají jaksi středoškolský charakter – jsou vedeny snahou dát najevo zvládnutí momentálního stavu bádání ve světě, ale na vlastní myšlenku si nejen netroufají, ale ani nejeví povědomí o tom, že by něco takového mohlo existovat. To není případ Kalinovy knihy. Ačkoli má náležitosti učebnice, zároveň slibuje být dotažením myšlenek, jež Kalina nastiňuje ve svých publicistických textech.
Na cestě od Prahy ji jen tak neminete. Že se blížíte k malé obci Psáry kousek za hranicemi hlavního města, vám dá totiž od loňského léta jasně najevo zářivě bílá novostavba, která se stala na kilometry nepřehlédnutelnou dominantou celého okolí.
Není malých úkolů. A v architektuře to platí dvojnásob. Péči architektů si zaslouží nejen velké nákladné stavby; schopnosti a dovednosti architektů mohou často dobře ilustrovat právě docela malé věci. Jako třeba jedna zastrčená lávka přes potok na cestě k vesnickému hřbitovu.
Díky svým výjimečným projektům a technologicky důmyslným řešením si Petr Hájek vysloužil na české architektonické scéně pověst experimentálního architekta. Nesahá totiž zpravidla po všedních postupech, namísto toho se vždy snaží přijít s novým a inovativním řešením, které nabízí individuální odpověď na individuální zadání.
Západočeská galerie v Plzni pokračuje v řadě zajímavých exkurzů do 19. století, které sice náš věk podceňuje, ale po kterém zde zbylo nejvíc hodnotných věcí duchovních i hmotných. Aktuální výstava je věnována rodákovi z Ticina, té italsky mluvící části Švýcarska, která od baroka zásobovala Evropu vynikajícími architekty a stavebníky. Jmenuje se Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou.
Pokud se vydáte na projížďku po jisté cyklostezce v západním Bavorsku, narazíte hned na několik neobvyklých objektů, u nichž budete zprvu asi tápat, kde se tady vzaly a k čemu vlastně slouží. Přestože každý vypadá úplně jinak, pojí je myšlenka místních podnikatelů, pro jejíž realizaci oslovili celkem sedm architektů.
Jedinečný, přitom ale úplně normální. Přesně tak, jak si to od začátku přáli taky sami autoři. Nový soubor bytových domů v Řevnicích u Prahy tvoří na pohled relativně obyčejné domy, jako celek ale představují v kontextu celé republiky poměrně unikátní ukázku rezidenční výstavby na malém městě. A to především díky zcela neobvyklé roli investorů.
Stojí v Praze, přitom na vesnici. Nabízí vysoký standard moderního bydlení, přizpůsobuje se ale staré okolní zástavbě. Nový rodinný dům v Jinonicích nabízí hned několik rovin, jejichž spojením vznikla stavba hodná pozornosti.
Už počtvrté proběhla soutěžní přehlídka Česká cena za architekturu, která oceňuje to nejlepší, co u nás na poli architektury vzniká. Ceny získaly velmi rozmanité projekty, absolutní vítěz (ne)překvapil.
Pro mnoho lidí hraje nejdůležitější roli při výběru rodinného domu velikost. Kolik metrů čtverečních objekt nabízí a kolik místností v něm je. Jak dům působí uvnitř, už jde ale stranou. Majitelé nového rodinného domu v pražských Čimicích šli ale jinou cestou, přestože jim to mnozí rozmlouvali. Odměnou jim je rodinný dům, který na velmi limitovaném pozemku rozehrává trochu překvapivou prostorovou hru v interiéru.
Architektonické studio Zaha Hadid ve spolupráci s estonským Esplan vyhráli mezinárodní architektonickou soutěž o podobu nového dopravního terminálu pro železnici Rail Baltic.
V Jablonci nad Nisou, v tom městě, které se kdysi proslavilo bižuterií, jeden takový klenot bijou právě rozežraly sbíječky a rozjezdily buldozery. Jedna z několika nejzajímavějších a nejcennějších staveb města, bývalý zámeček Schlaraffia, byl s heroickým barbarstvím srovnán se zemí. Majitel pozemku se tolik snažil, aby ho zachránil, že léta usiloval o jeho demolici, až se mu to podařilo.
Pravdivost, jednoduchost, přímočarost. To jsou nejčastější charakteristiky tvorby architektky Aleny Šrámkové, která letos oslavila své devadesáté narozeniny. Sama architektka se těmto výrazům nebrání, naopak. Se skálopevnou přesvědčeností na nich už od 70. let zakládá své projekty bez ohledu na to, zda jde o veřejnou budovu, rodinný dům, nebo třeba most.
Hlavním vítězem soutěže Česká cena za architekturu se stali Petr Stolín a Alena Mičeková, podle jejichž návrhu byla postavena mateřská škola v Nové Rudě na okraji Liberce. Navrhli neobvyklou stavbu zakrytou jakoby za závojem ze sklolaminátu. Porota uvedla, že na ni zapůsobila „jednoduchost a zdrženlivost uspořádání budovy školky, stejně jako využití prostředků, díky nimž se architektům podařilo realizovat projekt poskytující komplexní prostorový zážitek“.
Kvalita veřejného prostoru se stává v posledních letech velkým tématem, které u nás stále častěji skloňují i politici. Přestože například v Praze máme mnoho co dohánět, objevují se stále nové projekty na revitalizace náměstí, ulic a dalších míst, které z různých důvodů nefungují – ať už za to může jejich odstřižení od okolí, dopravní (automobilová) přetíženost, nebo jen celkové zanedbání.
Jeden z obyčejných vesnických domků v malé obci nedaleko Prahy nabízí od 9. října mimořádný prostorový zážitek. Okna domu zatemněla, vnitřek domu se vyprázdnil a jeho stěnu proťal ostrý klín, pomyslná hrana zla. Památník Jana Palacha vzniklý přestavbou domu rodiny studenta filozofické fakulty svým silným konceptem a propracovaným řešením reflektuje a vypráví odkaz hrdinského činu s ohledem na společnost i život jeho rodiny.
Etablované ceny za současnou architekturu v posledních letech patří na první pohled nevýrazným projektům, které neohromují oči pozorovatelů, avšak řeší různé hlubší problémy. Příkladem může být Cena Evropské unie za současnou architekturu Miese van der Rohe, jejíž poslední dva ročníky ovládly projekty podobného typu – mimořádné rekonstrukce velkých obytných bloků, celkem běžných paneláků z poválečného období, kterých najdeme všude po Evropě mnoho.
Studio A69 letos slaví čtvrtstoletí od založení a jako dárek nadělili architekti sami sobě i všem ostatním výstavu v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. Kromě výročí založení ateliéru má trojice architektů i jubileum zcela osobní – číslo 69 odkazuje k roku jejich narození.
I když pracovali na třímiliardové zakázce, byli na pokraji krachu. Manažerské záležitosti prý neřeší, protože je nebaví. Úspěšné architektonické studio A69 – architekti má za sebou pětadvacet let práce. Jeho členové začínali jako čerství absolventi ve Františkových Lázních, dnes zpracovávají například koncepci nové pražské čtvrti. S partnerem studia Jaroslavem Wertigem hovoříme o jejich cestě, přístupu k práci i podfinancování architektů.
Když vstoupíte do velké historizující sto let staré budovy Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (VŠCHT), neubráníte se pocitu, který ve vás vyvolávají budovy podobného stáří a stylu – ať už jde o školy, úřady, nebo jiné instituce. Jako byste ze zdí cítili dýchat nepřítomnou autoritu vyžadující předepsaný (uhlazený) způsob chování.
Ať už se vydáte do sebemenší obce kdekoli po republice, můžete si být téměř stoprocentně jisti, že v ní objevíte kostel nebo aspoň kapli – různé velikosti, architektonického slohu a historického významu. Jde o jeden ze specifických rysů českého venkova, kterého je třeba si hledět. Přestože se situace výrazně mění, sakrální stavby často stojí stranou zájmu a chátrají. Některé se dočkají jen nutných technických oprav, jiné celkové rekonstrukce.
Krásná krajina středočeské oblasti zvané Česká Sibiř, autentická vesnice s několika málo desítkami obyvatel a v ní pozemek se třemi starými staveními: roubenou chalupou, zděnou stájí a kamennou stodolou. Právě tu si vybrali noví majitelé pro trávení volného času a rekreaci v poklidu přírody.
Radnice Prahy 3 nesouhlasí se změnou územního plánu, která by umožnila výstavbu Centra Nového Žižkova podle návrhu architektky Evy Jiřičné.
Před patnácti lety se u jihofrancouzského městečka Millau otevřel jeden z nejúžasnějších mostů Evropy. Mimořádně náročné dílo, které prolomilo hned několik světových rekordů, je mistrovskou ukázkou spojení sil architektů a stavebních inženýrů.
Na Vinohradech zase po dvou letech vyměňují nějaký kabel. Takže se musí rozkopat deset ulic najednou a Jiřák po obvodu k tomu. Začne se v květnu a teď v září to vypadá, že někde už kabel položili. Tam, kde se to stalo, to zalili asfaltem, takže chodník je hezky sešívaný, napůl asfaltový a napůl dlážděný. Když jsem se ptal, jak je to možné, když chodník před pár lety vydláždili kostkami, tak mi ti dobří muži řekli, ať se nebojím, že se ten asfalt vykope a zase vydláždí, ale to že dělá jiná firma, možná už na jaře. Tak jsem se uctivě zeptal, proč to nedělá stejná firma a hned, a oni řekli, že to není jejich věc, v čemž měli pravdu.
Kdysi největší budova subsaharské Afriky, monumentální betonový kolos obilného sila tyčící se nad pobřežím Kapského Města, prošla radikální proměnou hned v několika směrech. Z původně zemědělské stavby s čistě utilitární funkcí vznikl po náročné transformaci honosný prostor zasvěcený (primárně) současnému africkému umění.
V přelomovém létě roku 1969, na nějž lze vzpomínat z různých důvodů, z nichž let Američanů na Měsíc byl nejzářivější, zemřely těsně po sobě dva symboly architektonické moderny 20. století. Walter Gropius 5. července v Bostonu a Ludwig Mies van der Rohe 17. srpna v Chicagu.
