Tag: zahrada

Články k tagu

Sukces

V naší vlasti máme velice rádi silné příběhy a ty, které se rozkládají někde mezi Baťou a Jágrem, se těší větší oblibě než ty v oblasti od Schwarzenbergů po postprivatizační zbrojovky. Ale příběh je příběh, a jelikož nás práce fascinuje, rádi si o ní poslechneme. Když nějaký Čech prolomí globální ledy a ocitne se ve světových sdělovacích prostředcích, má to různé důvody. Někdy jde o náhodu, jindy o čin, anebo také o nápad či výsledek letité píle. Doma se to odrazí buď tradičně tak, že si ničeho nevšimneme, anebo tak, že uděláme z komára velblouda.

Vize

Před dvaceti lety se v zahradě objevil chlap, kterému Šumava koukala z očí. Václav Kraml ze Zdíkovce přijel do Mělníka, protože mu chyběly tři bohyšky odrůdy Blue Angel a já jsem byl tehdy v republice jediný, kdo je měl. Před vstupem do Evropské unie bylo poměrně obtížné dostat ze Západu rostliny k nám a řada zajímavých odrůd byla výrazně obtížněji dostupných než dnes.

Oudolf Landscape

V našich končinách není úplně zvykem otevřít zbrusu novou květinovou zahradu jen tak samu pro sebe, a tak zahradník musí za podobnými kratochvílemi trochu popojet. Rozkvetlostí často maskujeme nepovedenost, ale aby tak nějak byla sama o sobě květina příčinou i důsledkem, to je vzácné.

Ocún

Naše flóra je obecně velice bohatá na druhy kvetoucí v první polovině roku. Od prášících lísek se naše lesy začnou zdobit celými koberci květeny předjaří, a sotva se koruny zavřou listovím, začnou zářit stepi a za nimi hned louky. To vydrží pěkně až do senoseče – a pak jako když utne. Já vím, hnedka mi tu začnete sázet roztomilou květenu, kterou znáte z prázdnin tu či onde, a vést svou o tom, jak nemám pravdu. Mám i nemám. Mnohé z těchto květů budou u nás mile zdomácnělé, leckdy po staletí.

Hořkosladké

Spolu s nekonečnou sérií vinobraní proběhlo v naší zemi několik jablečných akcí, a tak stojí za to se k tématu jablek na chvíli vrátit. Je to již přes patnáct let, kdy se první skupinka nadšenců pod vlivem anglické zkušenosti pokusila zpracovat česká jablka do lehounce alkoholického nápoje. Uprostřed pivní velmoci to byl opravdu odvážný počin a za svou odvahu podle toho i zaplatil, když si slovíčko „cider“ zapůjčili do portfolia naši „pivobaroni“. Ovšem kdeže loňské sněhy jsou. Před pěti lety jsem si prošel padesát vzorků místních ciderů a několik jsem jich bez váhání opravdu vylil. Letos už ne. Tato scéna vznikla vlastně z ničeho a zvolna se hledá.

Trávy

Mezi nejrozlehlejší společenstva téhle planety patří kromě lesů travnaté pláně. Stepi, prérie, pampy či savany si zachovávají svůj charakter díky jedinečné schopnosti trav se přizpůsobit a vytrvat. Strategie se samozřejmě poněkud liší a z pohledu Evropana se nám nezdají možná tolik důležité. Zkusme se na to podívat ale třeba prizmatem stravování: bez trav bychom byli o poznání chudší. Bez trávníku by náš svět byl také o dost nuznějším, jakkoli dnes prožívá takové kritičtější období. Bez pastvy by byla naše krajina docela jiná.

Salaš

Překonáváme horský masiv nekonečnou hodinou strávenou v serpentinách a fabia se v albánských horách má co otáčet. Se soumrakem se před námi otevře několikahektarová náhorní plošina skrytá mezi štíty, která je pro pastvu jako stvořená. Taky jí vévodí salaš, na kterou míříme. Poslední paprsky slunce nás doprovázejí na pár set metrech kamení, které škodovce úplně nešmakují, zdánlivě tady takové auto nemá co dělat. Vmžiku se setmí, ovčák přinese plechovou odlívku rakije a ponechá nás osudu.

Čílko

Po celý rok je čílko absolutně nenápadným keřem s naivně zelenými drobnými lístečky, který naprosto zaniká mezi gigantickými čepelemi baroty. Že nevíte, co jsou „čílko & barota“? Rostou spolu v patagonské divočině Jižní Ameriky a těžko hledat kontrastnější dvojku. Vzpomeňte si na listy lopuchů, které jste nosili coby deštníky jako děti, a násobte třeba deseti. Jsou to obří listy vyskytující se na březích řek, nádržních svahů podél silnic a v různých drolinách tu či onde pod skálou, kde je aspoň trochu vlhčeji.

Domácí a hosté

Celík je přehlíženou žlutě kvetoucí kytkou našich humen, roste na stráních, okrajích lesa, světlinkách a pasekách. Vzrůstem a silou umí být poměrně výraznou kytkou a jeho štíhlá nevětvená květenství ho na první pohled odlišují od jeho péřitého příbuzenstva s metlami květů. V mnoha varietách prochází celým eurasijským prostorem a všude léčí neduhy ledvin.

Rdesno

Zní to možná jako češtinářská rozmarnost, že někde mezi divno a blaho by leželo i rdesno. Drsně rvavé ale ono na první pohled není, i když na druhý pohled ano. Zrovna tak máte vůli nevěřit básníkovi, že měla oči „krásně rozestlaný“, a přece mu nakonec uvěříte. Takhle nějak si zkuste představit rdesno. Štíhlá až přeštíhlá, tanečně velice nadaná květenství drobných kvítků nadekorovaných kolem dokola koukolem a ty si tak čnějí nebo se vrtí nahoře na té kytce jeden vedle druhého. No a to bývaly časy, kdy se jenom vrtěla, ale ty už jsou pryč, protože člověk si přál zas o něco víc.

Nová koruna

Křemelák či drnák se říká našim dubům. Vyskytují se po celé Evropě, dokonce i v Anglii, kříží se mezi sebou, vytvářejí i takové malé místní druhy, na kterých si botanici dělají hezké disertace. Podle podmínek jsou víc křemeláky, to když třeba stojí po kotníky ve vodě, nebo víc drnáky, to když lozí po svazích vysoko nad kostelem. Dokonce mají-li šplhat po skalách a stepičkách, berou si na pomoc kamaráda šipáka a přikříží se i s ním. Nejbližší oheň to pak probere. Stejně jako křemeláky povodeň.

Utopené tulipány

Náš nizozemský kolega Fred říká: „Můj otec nás opustil loni v devadesáti a říkal, že takovou sklizeň nepamatuje.“ Co by asi říkal letos, kdy soustavné deště zaplavily třináct tisíc hektarů tulipánových polí a stojící voda v řádcích způsobila na různých místech Nizozemska značné škody. Na písčitých půdách jde o pokles v desítkách procent, ale na jílovitých je to obráceně. Tam se počítají spíš zbytky. Sedíme nad letošní objednávkou a ukazujeme si fotky prořídlých polí, na kterých chybějí rozsáhlé části jako vypálené laguny po stojící vodě, která utopila cibule.

Ovocná stěna

Procházíme štěpnicí hradní zahrádky u holandského sídla Amerong a vedeme diskusi o různých vedeních a tvarech. „Kdysi jsem to brala jako násilí a dneska už vidím, že to je řemeslo,“ říká kolegyně Martina a prohlíží sedm metrů široké koruny jabloní řezané rozkladitě s výškou sotva dvou metrů. Všechny plody lze sebrat rovnou do košíku, a to buď ze země, nebo z malého štokrlete. Stromy jsou krásně vitální a z každého bude, hádám, několik beden jablek. Letošní mokré léto bude přát sice spíš kondici plodů na zpracování než na skladování, ale budiž.

Bretonská modř

Rostliny jsou všeobecně svéhlavé, a jakkoli se snažíme přemlouvat je k tomu, aby rostly k obrazu našemu, žijí si většinou holt po svém. Hortenzie náleží právě k takovým poměrně vysněným rostlinám, které mají své vrtochy. K všeobecně obdivovaným pak patří krajiny, kde rostou zcela bezostyšně, kdekoli se uchytí, a to prakticky bez jakékoli speciální péče. Bretaň je přesně takovým krajem a místní porosty jsou považovány za atrakci na úrovni zázraku. Neúspěšný pěstitel má pak ze zdejších hortenziových hájů doslova ujímání.

Chřadne

Měl jsem to štěstí, že jsem v roce 2005 nastoupil do zámeckého parku ve Mcelích a někdejší zámecký zahradník se dosud těšil dobrému zdraví. Josef Zumr byl nad našimi plány a geodetickým zaměřením zcela bezradný, ale v terénu s hůlčičkou dokonale omládl. Popsal nám každý detail a s notnou obrazotvorností viděl v nevelké prohlubni čtyřicet pařeništních oken, v zářezu ve svahu skleník, ve svahu klikatící se cestu „špacír“ a mezi čtyřicetiletými jasany průhled na skleník. Byla to krajina jeho mládí, a tak ani dekády nánosů civilní obrany mu nemohly zabránit, aby viděl, co vidět chtěl.

Park, jak má být

Zajistit místním plnohodnotný městský park, zelenou oázu uprostřed středověkého města, to bylo snahou kutnohorské radnice už před sto lety. Díky náročné rekonstrukci historických sadů se tuto myšlenku podařilo nedávno opět přivést k životu. Při návštěvě Breüerových sadů vaši pozornost ukořistí nádherné kamenné terasy vyrovnávající prudký svah pod palácovým komplexem Vlašského dvora, který patří mezi dominanty města.

Robinson

Mnozí z nás by hledali kořeny současných kvetoucích záhonů nejspíš v našich hvozdech a lukách, které z různých důvodů obohacovaly zahrádky našich babiček. To je ale jen půl pravdy. Ta druhá má pro našince poněkud překvapivý kořínek v Anglii poslední čtvrtiny 19. století. V roce 1883 napsal William Robinson knihu The English Flower Garden, kterou navázal na svůj neméně slavný titul The Wild Garden z roku 1870. Obě knihy vycházejí podnes, stejně jako časopis The Garden, který v té době založil.

Zahradník Kaiser na vinici Páně

Hlavní červencová starost zahradníka je zalévání a kropení zahrady. To napsal skoro před sto lety (roku 1929) do své zahradní knihy zahradník Karel Čapek a hlas Oldřicha Kaisera to předčítá v rádiu, zatímco zahradník, kterého hraje tentýž Oldřich Kaiser, u toho sedí u stolu a obědvá spolu se svou ženou Dagmar Vokatou. Ta možná opravdu to jídlo uvařila a teď hraje pravděpodobně sama sebe. Děje se to ve filmu Zahradníkův rok, jenž je nyní uváděn v kinech. Je to čtvrtý celovečerní film režiséra Jiřího Havelky, který ho sestavil velmi duchaplně a důvtipně.

Lady Emma

Již řadu let zdobí naši zahradu darovaná anglická růže odrůdy Lady Emma Hamilton. Raší velice jasnou červení listoví a v létě kvete jasně oranžovými květy, které nasazuje až hluboko do podzimu. Musím říct, že je to taková moje „učební“ růže a na ní postupem času poznávám, co tak asi chtějí, jak se mají a co od nich vůbec čekat a co naopak v žádném případě nečekat.

Pereny v dopravě

Školení projektantů krajinářských řešení dopravních staveb ve Zlíně je pozoruhodná kratochvíle. Ředitelství silnic a dálnic si jednou ročně sezve své externí projektanty, aby se proškolili a hledali společnou notu. Hlavním tématem je samozřejmě především vyvíjející se legislativa, v letošním případě nový stavební zákon a samozřejmě hlavně „stočtrnáctka“, tedy zákon o ochraně přírody a krajiny, jehož novelizace se dotýká doslova každodenní práce dvacítky přítomných. Shodou okolností jsem se začátkem devadesátých let stal svědkem i aktérem tehdejších sadovnických kreací v okolí nově vznikajících dálnic.

Strukturáč

Většina stromů roste tak či onak v zahliněné suti. Postupem přirozeného zvětrávání je na člověkem neovlivněných stanovištích běžné, že čím hlouběji jde, tím jsou kameny větší. Naopak v horních vrstvách jde o jemnozrnné směsi půd s různým podílem humusu, živnější a živější. Dole je naopak poměrně chudo, ale zato minerály a voda. Prokořeňování spodních vrstev také výrazně přispívá ke kotvení stromů.

Ořeší

Mezi ořešáky a ořeším je velký rozdíl. V obsahu i v čase. Líska tu s námi byla od nepaměti, ořešák přišel z Balkánu zřejmě keltskou cestou a nepochybně ho rozšířili Římané. Díky své omezené mrazuvzdornosti se ovšem šířil především v teplých oblastech. Zdomácněl tedy zejména ve vinařských oblastech. Líska byla přítomná coby domácí druh prakticky všude a jejím velkým přínosem se stalo všestranné využití. Mnozí sušíte houby na „lískách“, aniž víte, kde se toto pojmenování vzalo.

Suchá mokrá

V pozůstalosti naší první české zahradní architektky Zdenky Košákové se dochoval drobný lístek se vzkazem z Hradu. Alice Masaryková ji žádala o studii české stepi. Jak dopadl tento úkol, se lze jen směle dohadovat, možná je v archivu Pražského hradu, možná jinde. Případně nebyl nikdy dopracován, což je klidně možné. Z čilé spolupráce obou žen je patrné, nakolik bylo leckdy komplikované proud nápadů dostat do fáze realizace. Každopádně ta idea z dvacátých let, tedy slavící století od vyřčení, mne vždy napadá, zabloudím-li do našich stepiček.

Nedivočte tolik

V Londýně se loni odehrála malá revoluce, když největší zahradnickou show světa vyhrál opakovaně pokus o transplantaci divočiny. Strhla se diskuse o podstatě zahradního umění samého a jeho vztahu s všemocnou a moudrou Přírodou, která má na všechno patent. Prostě proto, že zjevně nejlepší zahrada nevyhrála jen proto, že nebyla dost divoká. S velkým napětím jsem tedy mířil do pobrexitové velmoci letos.

Semperflorens

Odvěký boj s přírodou nás přenesl přes touhu ji ovládnout, zušlechtit, zglajchšaltovat či proměnit k obrazu svému. Ve chvíli, kdy jsme její zdroje dostatečně zplundrovali, začali jsme žít v romantických představách o její podobě. Těm se ostatně oddáváme i dnes, a jelikož jsme o skutečné divočině ztratili ponětí, děsíme se postapokalyptickými světy. Trošku se bát. Jako by jedinou zbylou emocí byla mateřská láska k poslednímu existujícímu zrnku hrachu klíčícímu na vatě. Tak se rádi bojíme. A smějeme se tomu.

Trojčetka

U nás jsme zvyklí v časném předjaří vídat koberce hajniček zejména v lužních lesích. Oblíbené jsou sněženky na soutoku Labe s Vltavou či v Poohří, bledule na Semilsku, dymnivky v luzích Dyje nebo ladoňky u Náměšti na Hané či u Kolína. Jistě byste doplnili každý tu svou lokalitku, kam stojí za to zjara dojet a pokochat se „koberci“. Jisté popularity dosáhly i koberce medvědích česneků, ale bohužel ne toliko kvůli kráse. I když by si právě tuto pozornost zasloužily.

Neřež cizí strom

Žil byl strom. Dub. Má svého tajemného posla, sojku, která tu a tam ztratí žalud a ten je schopen prorazit si cestu, aby zdobil kraj. Šanci na přežití má zejména v tzv. rozhradách, kde se tak nějak neví, co je čí, a on se ujme. Kdysi právě pomezní stromy určovaly hranice a scházeli se pod nimi sousedé z polí k obědu či jindy k besedě a tak vůbec. Koupíte-li si pozemek a máte strom v hranici pozemku, více, či méně, není tak úplně váš. A je-li vaším sousedem veřejná cesta, které byl strom doprovodem dávno před vaším nabytím, pak je veřejným zájmem.

Chceme tak moc?

Před nějakým časem uveřejnil architekt Adam Gebrian video, v kterém stojí na Smetanově nábřeží jen kousek od Karlova mostu u pařezu lípy a ptá se: „Chci tak moc?“ Očekává totiž, že někdo přijde a strom vymění za nový v reálném čase. Nebo aspoň v nejbližším možném termínu. Jeho poznámka i očekávání jsou zcela legitimní; ve světě stromů v ulicích probíhá v posledních letech revoluce, jaká tu nebyla víc než sto let. A je škoda, že se odehrává trochu mimo obecnou pozornost. Odborníci se obávají, že by jim veřejnost trochu nerozuměla a všeobecné ochranitelství by dokázalo ochromit jakoukoli snahu po změně.

Sady Sudet

Krajina mezi Sedlem a Bezdězem je údolí tmelené vodou a rozervané vyvřelinami mezi pískovci. Tři dekády jezdím obdivovat tohle prolínání, které má i etnické a kulturní pozadí mezi Čechy a Němci. Pokud nevíte, o jakém kraji je řeč, zkuste hledat mezi Úštěkem a Doksy. Léta sleduji osud sudetských sadů, které bývaly obvykle vysázeny na zbytkové pozemky svahů, do neoratelných trojúhelníků a jinak nevyužitelných ploch. Drtivou většinu z nich spolkl les, tedy spíš to, co se lesu začíná podobat.

Kopulace

Coby zahradničtí příručí jsme spolu s kolegou Martinem Hajmanem v prostředcích hromadné dopravy s oblibou pohoršovali své okolí pečlivě secvičenou učenou rozpravou o kopulaci. Důsledně jsme se dokázali po dlouhé minuty vyhnout výrazu „roubování“ a vyzdvihovali zejména kopulaci jazýčkovou a hluboce pohrdali amatéry, kteří snad dávali přednost ablaktaci neboli přikájení. Zábava to byla samozřejmě ukrutně blbá, ale dokázali jsme se tím bavit téměř neomezeně dlouho. Pravda, drážní kultura nám k tomu dávala dostatek příležitostí a času.