O karlovarském festivalu se v tomhle vydání Týdeníku Echo obšírněji rozepisuji na jiném místě. Tady se ale vrátím k Johnnymu Deppovi. Jeho návštěva ve Varech vyvolala menší kontroverzi, vlastně jsem ji čekal ostřejší. Slavný herec je dnes totiž vnímán jako kontroverzní figura – britský soud v občanskoprávním sporu rozhodl ve prospěch bulvárního deníku The Sun, který o Deppovi napsal, že se dopouštěl domácího násilí („wife beater“), herec ho pak neúspěšně žaloval.
Skončil filmový festival v Karlových Varech. Konal se v nezvyklém termínu a po covidové pauze, možná o to větší poutal pozornost. Kmital jsem mezi projekčními sály a na našem webu jsem každý den přehlídky publikoval další pokračování svého festivalového deníku. Výběr z těch textů je zde.
V Hlavní soutěži karlovarského filmového festivalu zvítězil koprodukční film Strahinja srbského režiséra Stefana Arsenjeviče. Za svůj příběh dvou afrických migrantů inspirovaný středověkou srbskou legendou dnes převzal Křišťálový glóbus z rukou prezidenta festivalu Jiřího Bartošky. Na závěrečném ceremoniálu ve Velkém sále hotelu Thermal udělil prezident festivalu Jiří Bartoška také cenu americkému herci Ethanu Hawkovi a českému režisérovi Janu Svěrákovi.
Prezident Biden zažívá trpké chvíle. Na jeho obhajobu lze říci, že provádí krok – stažení se z Afghánistánu –, který má podporu veřejnosti, ovšem není na něm nic radostného a nikdo si nemohl představovat, že bude probíhat naprosto hladce. K tíži mu jde to, že akce probíhá dost nekompetentně, a to nejen v posledních dnech.
Americký herec, producent a muzikant Johnny Depp se prošel na červeném koberci u Thermalu v Karlových Varech. Od brzkých ranních hodin, tam na něj čekaly stovky fanoušků. V pátek uvede film Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem, který produkoval. Lidé před Thermalem řekli, že raději přišli dříve, protože čekali, že na herce se přijde podívat hodně lidí. Chtěli mít dobré místo.
Pomalu se mi to chýlí, nálada je přiměřeně tomu melancholičtější, snad i znavenější. Taky se nám tu docela ochladilo, podzim natahuje svoje soumračné prsty, už si chystá ty svoje zadumané mlhy, míchá barvy na paletě… Z prázdnin už nezbývá skoro nic, sice jsem letos skoro žádné neměl, ale stejně. Jsou to teda stesky…
Finsko, jak se vám možná už doneslo, sousedí s Ruskem. Takové sousedství samozřejmě ledacos přinese, existence toho kolosu za hranicí vyvolává úzkost i fascinaci. Rusko a Rusové se taky ve finských filmech často objevují – v různých rolích. Jako armáda nepřítele ve čtyři roky starém a docela dobrém válečném velkofilmu Neznámý voják.
Univerzitní profesor literatury David (výborný Merab Ninidze) je elektronicky střežený v domácím vězení, čeká ho soud za zpronevěru několika židlí. Obvinění je zjevně absurdní, skutečným důvodem je, že David si na netu dost nevybíravým způsobem dělal legraci z místního zkorumpovaného starosty. Scény oscilují mezi slovní groteskou, tísní, až hrůzou, zatímco Davidův byt a jeho tělo v izolaci upadají, on se snaží také o nějakou sebereflexi.
Celovečerní dokument režisérky Eriky Hníkové Každá minuta života, který je v Hlavní soutěži 55. MFF Karlovy Vary, vyvolává diskuse o způsobu výchovy dětí. Jeho protagonisté, mladý pár Lenka a Michal, se věnují svému čtyřletému synovi s nejvyšším možným nasazením. Miško má už od narození naplánovanou každou minutu svého života tak, aby se z něj jednoho dne stal úspěšný vrcholový sportovec a po všech stránkách „kvalitní člověk".
V sekci Na východ od Západu soutěží český film Marťanské lodě režiséra Jana Foukala. A já ho viděl. Někteří kolegové nad ním ohrnovali nos, mě nějak oslovil, i když bych asi nebyl schopný těm kolegům racionálně vyvrátit jejich postoj. Někdy se to tak přihodí. Ten film začíná titulkem, který oznamuje, že byl natočen podle skutečné události, možná si ho tvůrci mohli odpustit, přestože je pravdivý.
Někdy ta pravda na člověka dopadne jako kladivo. Vezme ho po hlavě, až se v ní rozsvítí oslepujícím světlem – a v jeho záři do sebe všechno začne konečně zapadat. Třeba já v neděli ráno. Srkám na terase kávu, koukám po nízko visících mračnech a plánuju si práci. A najednou mi to dojde: kdyby té práce nebylo, nic by se nestalo, dokonce se dá říct, že bez ní by mi na festivalu bylo líp. Nebo aspoň volněji.
Zátopek bude – předpokládám – úspěšný film, přinejmenším na českém trhu. A asi zaslouženě, je na něm znát velké realizační úsilí a nasazení všech autorů, herců a dalších. Přináší obrazy, díky nimž může lidem v kině připadat „jako živá“. Často je to ale historie života zbavená, alespoň toho vnitřního. Spíš obrazy ze života Emila Zátopka než film o něm.
V Karlových Varech začal 55. ročník mezinárodního filmového festivalu. Pořadatelé ho kvůli pandemii covidu-19 posunuli z tradičního červencového termínu, loni se z téhož důvodu neuskutečnil vůbec. Přesto letos přiveze několik hvězd světové kinematografie a uvede téměř stejné množství filmů jako v běžné době. Možnost představit se jako první snímek týdenního festivalu v pátek večer ve Velkém sále hotelu Thermal dostal film Davida Ondříčka Zátopek.
Hosty letošního karlovarského festivalu budou držitelé Oscarů a mnoha dalších cen americký herec Johnny Depp a britský herec Michael Caine. Na tiskové konferenci to v úterý řekl prezident festivalu Jiří Bartoška. Slavné osobnosti světové kinematografie se přidají k už dříve oznámenému hostu, herci a režisérovi Ethanu Hawkeovi. Z českých tvůrců festival ocení režiséra Jana Svěráka.
Filmoví fanoušci se budou muset letos v důsledku koronavirové krize bohužel obejít bez tradičního filmového festivalu v Karlových Varech, diváci se však mohou těšit alespoň na filmovou přehlídku TADY VARY, která jim v 96 kinech napříč republikou představí zajímavé filmy, které se měly letos objevit v rámci festivalu.
Kdo kvůli příznivé situaci s nízkým nárůstem nakažených nemocí COVID-19 doufal, že se v rámci rozvolňování vládních opatření budou moct nakonec uskutečnit letní festivaly, ten musí v posledních dnech zažívat zklamání. Konec příprav pro letošní ročník v poslední době ohlásily tradiční akce jako Rock for People či Divadelní festival Hradec Králové. Mezi padlé festivaly se nově řadí i proslulý karlovarský filmový festival. Dá se předpokládat, že během několika dnů bude následovat i Colours of Ostrava.
Další ročník karlovarského filmového festivalu se uskuteční až v roce 2021. Organizátoři v tiskové zprávě uvedli, že plánovaný 55. ročník se bude konat až příští rok od 2. do 10. července.
V dobách utlumení takřka veškerého společenského života, se část české populace upíná alespoň k představě kulturně prožitého léta.
Poslední hlášení. Však už je taky načase. Volné chvíle čím dál častěji využívám k relaxaci ve formě zírání do stropu v hotelovém pokoji. I ta skřivánčí jatýrka se mi přejedla, člověk je prostě nemůže jíst pořád, však to znáte. Míra popletenosti stoupá, včera jsem se chtěl potěšit na půlnoční projekci Carpenterova hororu Mlha, dostavil jsem se tam však s lístkem na nějaký jiný film. Nejvyšší čas natáhnout i z posledních sil toulavý boty a přesunout se někam jinam. Ale nějaké zážitky ke sdílení mi ještě zbyly.
Na dánské filmy jsem měl v posledních dnech štěstí (Nebo ony na mě? Haha. Hoho.). Festivalový itinerář mi do cesty postavil snímek Synové Dánska (režie: Ulaa Salim), politický thriller o tom, co nás dle mínění autorů čeká nebo čekat může – poslední dobou docela oblíbené téma.
Karlovarská přehlídka je už za polovinou, takže se naplno projevuje i festivalový paradox.
Teplíčko bylo. Vlast se nám trochu přehřála, ve Varech tomu bylo nejinak, když člověk nastavil holou hlavu slunečnímu svitu, honem ji zas schoval, pokud bylo kam, a stejně si moc nepomohl. Těžký den.
V prvním hlášení jsem zmínil své provinění vůči Litvě – místo abych zhlédl ceněný snímek o těžkém osudu litevského řezníka v Bruselu, zvolil jsem zbaběle upíjení kávy na terase a kontemplaci tamtéž.
To, že na červeném koberci lidi vypískali ministryni financí, si přečtu až v ranních zprávách, dovnitř žádný velký pískot nedolehl, tam obvyklým způsobem zurčilo šampaňské a šuměly róby celebrit středního doletu.
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary začíná. Stovky fanoušků už před hotelem Thermal přivítaly hlavní hvězdu letošního ročníku, americkou oscarovou herečku Julianne Mooreovou i jejího manžela, režiséra Barta Freundlicha. Moooreová oblečená v žlutých šatech s tenkými ramínky a nápadnými volány se se svým typickým úsměvem vydala z červeného koberce mezi fanoušky. Dlouhé minuty se s nimi zdravila, podávala jim ruce, fotografovala se s nimi a rozdávala autogramy. Při slavnostním ceremoniálu pak dostala cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
Do kin míří filmová komedie režiséra Benjamina Tučka Mars. Vznikla na vědecké základně uprostřed pouště v americkém Utahu, kde český štáb získal jako jediný na světě povolení natáčet. Točilo se v modulu pro simulace pobytů na Marsu a jak řekl Tuček, filmový štáb těm, kdo stanici provozují, připadal jako velmi vhodná skupina pro případnou budoucí kolonizaci planety. Film měl premiéru na karlovarském festivalu, do kin vstoupí 16. října.
Signály, jimiž tělo a snad i podvědomí, nebo dokonce nevědomí dávají najevo, že nastal čas z festivalu zmizet, přibývají a stávají se čím dál nekompromisnějšími. To se třeba jeden dopoledne vykope na projekci údajně epické kolumbijské gangsterky o počátcích obchodu s kokainem a zjistí, že si spletl kino. Ne, ne. Žádná epika, žádný kokain. Ale nesnesitelný a hysterický rakousko-americký pokus o filmové umění.
Předposlední zápis píšu už ve stavu naplno propuknuvší festivalové otupělosti, ale všechno bude zase v pořádku – jasná věc.
Že se k tomu ještě vracím. Podávání usilovných výkonů na poli hudby a zábavy v čase nočním může ovlivnit schopnost analýzy, interpretace a estetického hodnocení filmových děl v čase denním.
Rekapitulovat highlighty mého festivalového pondělka je docela vysilující práce.
