Lze si představit zahraniční politiku amerického prezidenta víc zaskočenou dějinami, než je zahraniční politika Baracka Obamy vůči Iráku a Sýrii? Neklamnou známkou katastrofy je, že v posledních měsících nepřicházela nejtvrdší kritika ze strany republikánské opozice, ale ze strany bývalých činitelů samotné Obamovy administrativy.
Nikdo u nás nemůže říct, že by druhá světová válka a německá okupace byly zapomenuty. A tím méně může říct, že by byly zapomenuty českými politiky. A rozhodně ne Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Nezapomínat je jistě správné, ale ti dva (a leckteří jiní) občas budili dojem, že vzpomínají docela rádi, že to téma, jak se říká, občas instrumentalizovali.
Možná to tak muselo dopadnout. Když Barack Obama kandidoval na prezidenta, vzbuzoval u části nejen americké veřejnosti naděje, které nebyly realistické. Kampaňový slogan Yes, we can zlidověl, respektive vypůjčily si ho desítky marketingových kampaní – stejně jako jeho stylizovanou červeno-modro-bílou podobiznu od Sheparda Faireyho.
Evropa si připomíná sto let od začátku první světové války. Dnešní vzpomínání se zajímavě promítá do současných siločar a vztahů uvnitř EU. V příštích letech bude k nejpalčivějším dramatům Evropy dost možná patřit vyjednávání s Británií o rozvolnění jejího členství. Pokud Londýnu nebude nabídnut pořádný kompromis, hrozí odchod Británie z EU.
Americký ekonom Arthur Laffer, duchovní otec proslulé Lafferovy křivky, říká v londýnském exkluzivním rozhovoru pro Týdeník ECHO: „Od té doby, co Clinton opustil úřad, vydělal asi sto milionů dolarů. Za účast na konferencích, kde promlouvá. Můžu ho sledovat v televizi, je ho plné YouTube. Proč mu, k čertu, lidé stále platí tolik za nějaký omílaný řeči?!“
Když se řekne zákon o státní službě, zní to tak asexuálně, že se člověk diví, jak si kvůli tomu někdo může kazit prázdniny. A přece právě to se má stát: zbytky občanské pravice (ODS a TOP 09), disponující dohromady 42 poslanci, tedy méně než pětinou sněmovny, blokují třetí čtení této novely – a pokud vydrží, bude to nejheroičtější obstrukce posledních let.
David Cameron se rozhodl radikálně překopat svůj kabinet. Proč by to někoho mimo Velkou Británii mělo zajímat? Protože Británie je i po ztrátě impéria „měkkou“ mocností v kulturním a civilizačním smyslu, což se ukazuje na tisíci detailech – počínaje tím, jak česká televize Nova v 90. letech při svém startu nasadila hudební pořad Hity oblíbené Brity, přes pokusy Stanislava Grosse nazout se do modelu „třetí cesty“ v éře Tonyho Blaira až po výzvy české pravici před zhruba osmi lety, aby se tak jako David Cameron nebála natřít konzervatismus nazeleno.
Domácí burzovní rybníček s úvodem letních prázdnin vpravdě není stojatý. Pokud se trh ještě v květnu tvářil jako zdárně sekundující hlavním světovým indexům (přes 4 % zisková procenta indexu PX proti řádově šesti u S&P 500 i Stoxx 600), poslední dny přinesly pád na letošní dno po silném otřesu bankovních akcií Erste, která letos bude masivně ztrátová, i armageddonu na těžaři uhlí NWR.
Jsem stále rád, že jsem se dožil pádu komunismu, mimo jiné i proto, že jsme si tím v době jeho trvání nemohli být jistí. Že komunistický režim a sovětská nadvláda byly znásilněním přirozeného stavu věcí a nemohly trvat věčně, to jsme věděli jistě. Ale kdy padnou?
