Jeden z nejtvrdohlavějších zastánců čím dál hlubší integrace Evropy jejím občanům navzdory, předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vystoupil 19. dubna ve Štrasburku před poslanci Evropského parlamentu.

Ti naivnější z nich nestačili zírat. „Všechny ty normy, směrnice a předpisy z bruselské kuchyně už se lidem přejídají. Přijali jsme příliš legislativy, která patří do kompetence národních parlamentů. Unie navíc kvůli přílišné byrokracii ztrácí ekonomickou atraktivitu,“ reagoval Juncker na interpelaci britských europoslanců. „Domnívám se, že jedním z důvodů toho, proč se evropští občané odklánějí od evropského projektu, je fakt, že se v příliš mnoha oblastech pleteme do jejich soukromých životů. A děláme to v mnoha oblastech, kde by mohly lépe konat členské státy.“

Na otázku britského europoslance Nigela Evanse, jestli si evropští byrokraté, jimž velí, uvědomují rostoucí míru euroskepticismu napříč Evropou, Juncker přikývl. „Nejsme slepí. A jak na to Evropská komise reaguje? Snaží se být méně aktivní,“ vysvětloval Juncker s tím, že komise pod jeho vedením přijala mnohem méně nařízení.

Že by přišel dějinný bod zlomu a už i Juncker by si uvědomil, že kvůli přehnanému tlaku na pilu od lidí, jako je on, se to s integrací přehnalo a dostali jsme se do stavu, kdy ten tlak zhoršil vztahy mezi evropskými zeměmi na nejhorší úroveň od druhé světové války? Že by vyhlásil na otevřené scéně konec slavné eurodoktríny, podle níž je integrace jako jízda na kole? Musí se stále šlapat, jinak člověk spadne, respektive Unie se rozpadne.

Tak tohle si může myslet jen ten, kdo o životě a díle Jean-Claude Junckera neví vůbec nic. Pravou podstatu junckerismu předvedl předseda Evropské komise jen pár dní předtím. Navrhl, aby se pravomoc udělovat politický azyl a ochranu přenesla z národní na evropskou úroveň. Azylanti by se pak podle předem přesně daného klíče, zohledňujícího velikost a ekonomickou sílu země, přerozdělovali. Arogantně to navrhl, přestože moc dobře ví, jak je migrace pro drtivou většinu Evropanů citlivá. A kdyby se jich na to někdo zeptal, nikdy by nedovolili odevzdat právo udělovat azyl na unijní úroveň. Juncker také moc dobře ví, že razantně proti je i celá řada zemí, v čele s Francií.

Jeho štrasburské sypání hlavy popelem je jen tyátrem pro britské publikum před červnovým referendem o setrvání v EU. A také svého druhu presumptivním alibismem. Pro případ, že by se Britové skutečně rozhodli pro odchod, nechce být Juncker označován za jednoho z těch, kdo jim k tomu „pomohli“. Vždycky může připomenout svou „konstruktivní sebekritiku“ jako vstřícnost vůči britským voličům. Juncker je přitom osobně přesným symbolem toho, co Brity na Unii dráždí a co odmítají. Proto David Cameron výslovně žádal při instalaci nové Evropské komise německou kancléřku Angelu Merkelovou, aby v žádném případě nedovolila nástup Junckera na post šéfa. Měl dojem, že ji o tom přesvědčil. Merkelová to však nakonec stejně udělala. Britům navzdory.

Drobný exkurs do myšlení a výroků Jean Claude-Junckera nabízí historii pokrytectví, lhaní, pohrdání demokracií a vůlí Evropanů. Už před patnácti lety se svěřil, jak se dělá evropská integrace. „Na něčem se dohodneme, pustíme to do oběhu a pak chvíli čekáme, co se stane. Když se nezvedne žádný velký pokřik a nekonají se žádné vzpoury, protože většina lidí vůbec nechápe, co bylo dohodnuto, pokračujeme dál – krok sun krok, až už není cesty zpět.“

V roce 2011, když krize společné měny v jižní Evropě kulminovala, se rozpovídal pro agenturu Reuters. „Když je situace vážná, musíte lhát.“ Lhal prý proto, aby uklidnil situaci na finančních trzích. Když ten výron pravdomluvnosti vzbudil oprávněný ohlas, německý týdeník Der Spiegel se ho zeptal, jestli by přece jen nešlo říkat lidem pravdu. „Mým hlavním zájmem je chránit lidi před újmou. To je důvod, proč se cítím prakticky nucen, abych si byl jistý, že se nezačnou rozšiřovat žádné nebezpečné zvěsti. Bůh rozumí finančním trhům více než ti, kdo o něm píší.“

Totální pohrdání demokracií předvedl v roce 2005 před francouzským referendem o evropské ústavní smlouvě. „Pokud bude referendum říkat ‚ano‘, povíme ‚pojďme‘, a pokud to bude ‚ne‘, řekneme ‚pokračujeme‘.“ Francouzi řekli ne. Na jejich hlas se junckerovci vykašlali. A pokračovalo se. Nejvyšší preference před francouzskými prezidentskými volbami, které se konají příští rok v květnu, má předsedkyně nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová. Ta podporuje odchod Británie a navrhuje, aby o frexitu mohli hlasovat i Francouzi.

Evropu nerozkládají Le Penové, Wildersové nebo britští konzervativci volající po odchodu Londýna. Rozkládají ji takové postavy, jako je Juncker, jež všem těm Le Penovým zvedají preference. Žádný rituální posyp hlavy popelem na tom nic nezmění.