Přece jenom máme ve vyspělém světě štěstí. I když se sem kvůli moderní dopravě koronavirus rozšířil překvapivě rychle a výsledkem jsou rozsáhlé karantény, uzavírky společenského života, kolabující ekonomika a znepokojivě rostoucí počet mrtvých, opravdový problém nejspíše nastane, až koronavirus udeří v plné síle i v rozvojovém světě.
Současná koronovirová krize zřejmě ještě pár týdnů vydrží. Vláda zakázala téměř veškerý pohyb s výjimkou cest do práce a nákupů potravin. Některá města byla uzavřena, tisíce lidí se ocitly v izolaci, společenský život se zastavil. Již jsme pár dní v celorepublikové karanténě strávili a vypadá to, že následující dny v nějakém druhu karantény ještě pobudeme. Dlouhodobý pobyt doma ovšem může rychle přerůst v nudu, sociální odcizení a nástup šílenství. Zde je pár rad a nápadů, jak tomu zabránit.
Nastal pátek, čas, kdy za normálních okolností vyrážejí obyvatelé velkých měst na své venkovské usedlosti. V době koronaviru je to však složitější. Ve středu vyšlo najevo, že den předtím vláda schválila nová omezení, mimo jiné výslovně nařídila pobyt v místě bydliště. Rychle to bylo interpretováno jako zákaz vyjíždění na chaty a chalupy.
Nikdo nepopírá, že k zvládnutí velké krize je potřeba koordinace na nejvyšší státní úrovni. Jenže současné státy ukazují, že jejich přebujelost a tendence vše mikromanagovat je spíše na škodu.
Koronavirus nezabíjí jen lidi, ale celé ekonomiky. Aby se zabránilo šíření nemoci země zavírají široká odvětví. Zastavil se turismus, letadla nelátají, hospody a restaurace jsou zavřené, nepromítají kina, divadla nehrají. Hrozí, že virus zasáhne i velké korporace. Koncern Volkswagen zastavil výrobu ve svých továrnách. Ekonomové kreslí černé scénáře, kdy celá odvětví zmizí a nezaměstnanost vystoupá na desítky procent. V zoufalé snaze udržet ekonomiku při životě se světové státy pouští do intervencí a finančních injekcí, jaké tu nebyly snad od druhé světové války. Peníze přislíbené na záchranu ekonomiky se počítají v bilionech.
Kulturní války, kdy jsme se hádali, jestli existuje více pohlaví než dvě, co vše je sexistické a rasistické, kdy neuplynul týden bez toho, aby byl někdo online lynčován na Twitteru, dnes působí jako malicherné problémy dávných lepších časů, kdy svět nečelil zkáze.
„Pandemie jsou ultimátní zátěžovou zkouškou národů,“ tvrdí britský novinář Ed West na webu Unherd. Koronavirus je světová krize, jaká tu nebyla od 11. září nebo od pádu železné opony. Jenže konec komunismu se brzy ukázal jako pozitivní vývoj a teroristické útoky nezasáhly tak hluboce do každodenního života. Naopak mantrou se stalo tvrzení, že pokud budeme panikařit, tak teroristé již vyhráli. Proti nemoci však takový postup nelze uplatnit. Základní starostí každého státu je postarat se o bezpečí svých občanů a historie dokazuje, že nejlepším způsobem, jak zvládnout epidemii nemoci, na kterou není lék, je nekompromisní karanténa. Jenže takto drastická metoda je mnoha státům proti srsti. Každý tak přistupuje k problému po svém a zkouší najít vhodnou rovnováhu mezi zasahováním do života občanů a ochranou jejich zdraví.
Reakci zemí na koronavirus lze rozdělit do tří kategorií. První jsou země, které to berou vážně a zavádí drastická opatření, druhou, stále se zmenšující, jsou země, které hrozbu vážně neberou a nedělají nic. A pak je tu Velká Británie, která koronavirus považuje za velké nebezpečí, ale rozhodla se nedělat nic. Jejím cílem je naopak nakazit co nejvíce lidí. Chce totiž nemoc přechytračit.
Válka v Afghánistánu trvá již osmnáct let. Stala se symbolem nekonečného konfliktu, kdy ani jeden protivník není natolik silný, aby toho druhého porazil, zároveň ztráty, alespoň na straně Spojených států a jejich spojenců, nejsou tak neúnosné, aby budily velké protesty. Nicméně válka trvá již déle než americké angažmá ve Vietnamu. Stejně jako na Dálném východě USA nebyly schopny zlikvidovat Vietkong, tak se nyní nedaří potlačit Tálibán. Z Vietnamu se nakonec Američané stáhli. Zdá se, že nyní se schyluje k podobnému kroku v Afghánistánu.
Pád akcií, cen ropy, kdo může, pracuje z domova, rušení velkých veletrhů a převáděcích akcí, rozvoj donáškových služeb, konec podávání rukou. Již nyní se spekuluje, jaký má a bude mít dlouhodobý vliv koronavirus na světovou ekonomiku a lidské chování. Zda se zjistí, že velké předváděcí akce nejsou potřeba, a firmy budou prezentovat své výrobky výhradně online? Dojde k přehodnocení světových dodavatelských řetězců, aby nebyly tak závislé na jedné zemi, totiž Číně? Jeden z průmyslů, který se může vlivem epidemie hodně proměnit, je film. Přesněji řečeno jeho distribuce.
Experti se stále nemohou shodnout na míře nebezpečnosti nového typu koronaviru. Odhady se pohybují někde od nebezpečí, které se rovná sezonní chřipce, až po černou smrt. Smrtnost má být v rozmezí od 0,7 % až po 4 %. Hlavní strach panuje z přetížených nemocnic, což vede k více úmrtím, neboť potřebná péče se nedostane na všechny.
Minulý týden oslavil 40 let od svého vzniku kultovní britský sitcom Jistě, pane ministře.
Není na světě asi nestabilnějšího regionu, než je Blízký východ. Na začátku ledna světovou krizi vyvolalo zabití íránského generála Kasíma Sulejmáního Američany. Ke konci měsíce Donald Trump představil plán na řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Stále trvá syrská válka, novým hráčem se stal turecký prezident Erdoğan a Evropa nervózně vyhlíží další migrační krizi. Mezi lidi povolané o těchto problémech mluvit patří bývalý izraelský zpravodajský důstojník a nynější expert na Blízký východ Shmuel Bar.
Postavení veřejnoprávní televize není velkým tématem jen v České republice. Spor o ekonomku Hanu Lipovskou, která kdysi vyjádřila pochybnosti nad tím, jestli jsou veřejnoprávní média nutná, a tudíž byla shledána částí politické reprezentace nedostatečně způsobilou k tomu, aby zasedla v Radě České televize, je jen slabý odvar toho, co se chystá v Británii. Konzervativní vláda otevřeně kritizuje rozhlasovou a televizní společnost British Broadcasting Corporation (BBC) a naznačuje velké změny, možná i zrušení koncesionářských poplatků, což by znamenalo mediální revoluci. Vzhledem k tomu, že BBC je prvním veřejnoprávním médiem na světě (založena byla v roce 1922) a je inspirací nejen pro Českou televizi a Český rozhlas, stojí za to se na celou problematiku podívat obšírně.
Světová válka Z je apokalyptický zombie horor. Od přehršle ostatních příběhů o zombících se liší svou snahou realisticky popsat, jak by zombie apokalypsa mohla vypuknout, jak by se zachovaly světové státy a jak by nakonec byly zombíky poraženy.
V listopadu americké voliče čeká nelehké rozhodování, ne-li rovnou volba z pekla. Buď hodí hlas současnému prezidentovi Donaldu Trumpovi, který v mnoha ohledech nevyhovuje ideálu „vůdce svobodného světa“, nebo socialistovi Berniemu Sandersovi, který nejednoho Američana děsí ještě víc.
Po zhruba měsíci, kdy o brexitu nebylo příliš slyšet, se hádky kolem něj rozjíždějí nanovo a nabírají na intenzitě. Odchod Británie z EU sice formálně proběhl, ale do konce roku se Spojené království zavázalo následovat unijní pravidla a pro běžného občana se nic nemění. Klíčová jsou jednání o budoucích vztazích mezi Británií a Unií. Ta se právě začínají rozbíhat.
Je již dobrým zvykem trnout hrůzou nad výsledky voleb v nejrůznějších zemích Západu. Kde se dostanou k moci populisté? Hrozí průlom levicových nebo pravicových extremistů? Dopadne referendum podle plánu? Polsko a Maďarsko jsou považovány za černé ovce EU, establishment se hrozí momentu, kdy se v Itálii dostane ke kormidlu Matteo Salvini. Ať si o nejrůznějších evropských kontroverzních stranách a politicích myslíme cokoli, nelze jim upřít jedno, nedisponují ozbrojenou milicí a na rukou nemají nezpochybnitelně krev. V minulých dnech vyhrála v členském státu EU volby strana, o které to neplatí.
Eugenika, tedy víra, že lze vyšlechtit lepšího člověka pomocí selektivního množení, vrhá stín na první polovinu dvacátého století. Nejdále ji dotáhli nacisté, kteří masově vraždili celé kategorie lidí považovaných za „nehodné života“. Jenže eugenika se neomezovala jen na totalitářské státy. Povinná sterilizace nevhodných se děla ve velkém třeba i v USA, Skandinávii nebo Kanadě. Poslední případ sterilizace pod nátlakem v České republice se odehrál v roce 2007.
Období „líbánek“ Borise Johnsona definitivně skončilo. Když se v červenci stal premiérem, dokázal senzačně sjednotit rozhádanou stranu, znovu vyjednat rozvodovou dohodu a v prosinci vyhrát drtivě volby. Konzervativci a brexitáři za ním pevně stáli, neboť byl jedinou nadějí, jak zařídit brexit a porazit radikálního levičáka Jeremyho Corbyna. Jenže brexit proběhl a do Británie se po třech letech vrátila normální politika. Johnsonovi podporovatelé pomalu zjišťují, že není dokonalý.
Byl to týden úspěchů Donalda Trumpa. Pokud nastoupené trendy vydrží, v listopadu prezidentský úřad hravě obhájí. Nejdřív 3. února proběhly dlouho očekávané „Iowa caucuses“, což se dá přeložit jako iowské výbory. Šlo o první volby, které mají časem vygenerovat demokratického kandidáta na prezidenta. Caucuses se od primárek liší svým provedením. Zatímco primárky probíhají jako normální volby, lístek se hází do urny za plentou, v caucuses je vše veřejné. Voliči se v okrsku sejdou na domluveném místě, nejčastěji v tělocvičně nebo místním kostele. Následuje debata, po které si lidé stoupnou do rohu místnosti podle toho, jakého kandidáta podporují. Ti kandidáti, kteří získají méně než 15 %, jsou prohlášení za „neživotaschopné“ a jejich podporovatelé mohou v druhém kole hlasovat pro někoho jiného. Už tak složitý proces dokázala Demokratická strana naprosto zazdít.
Kdyby, nedej Bože, došlo k válce, kdo nás ochrání? Naši vojáci jsou jistě dobře vycvičení a mezi spojenci si získali skvělou pověst. Faktem ale je, že nějakých 25 tisíc lidí nemá šanci republiku uhájit. Česká obranná koncepce je tak založena na předpokladu, že nás zachrání naši spojenci z NATO. Jak moc se ale spojenci pohrnou na pomoc zemi, která neplní své závazky a která nechce pomáhat ostatním spojencům?
Chcete někoho zabít? Raději nechte mobil doma. Tedy pokud nemáte v úmyslu sprovodit ze světa někoho ze svých blízkých. V tom případě raději odvezte svůj mobil naopak co nejdál. To je aspoň ponaučení z amerických dokumentárních seriálů o opravdovém zločinu. Ve velkém procentu případů totiž policie přijde na pachatele tak, že porovná alibi podezřelých s polohou jejich mobilu v době vraždy. Většinou se ukáže, že někdo lže a byl v době zločinu na místě činu. To sice samo o sobě není dostatečný důkaz, ale zkušený vyšetřovatel již většinou dokáže z pachatele vymáčknout přiznání.
Asi jsme si už všichni zvykli na to, že veškerá naše aktivita na internetu je zaznamenávaná.
V lednu proběhl kongres nejsilnější opoziční strany. Událost předem odsouzená jako nudná se překvapivě stala nevyzpytatelnou, když delegáti odmítli znovu zvolit Alexandru Udženiju první místopředsedkyní, starosta Řeporyjí Pavel Novotný účastníkům hrubě vyhuboval a Alexandr Vondra představil v deseti bodech svou vizi pro Českou republiku. Co to pro stranu znamená a jaké jsou její plány? Nejen o kongresu hovořil předseda ODS Petr Fiala.
Prezident Donald Trump čelí všeobecnému výsměchu. Minulý týden publikoval svůj plán pro řešení izraelsko-palestinského konfliktu, který byl okamžitě odsouzen jako nereálný. Pobavení vyvolal fakt, že hlavním autorem plánu je Trumpův zeť Jared Kushner. Ten na otázku, proč je expert na řešení složitého blízkovýchodního konfliktu, odpověděl, že o tématu si přečetl 25 knih. Plán celkem nepokrytě straní Izraeli, dává mu právo na řadu území dnes přisuzovaných Palestincům. Výměnou by měli dostat prázdnou oblast v Negevské poušti. Palestinci plán okamžitě odmítli. Přesto Trump možná na něco kápl a odsuzovat plán předem k neúspěchu není moudré.
V Británii se traduje novinový titulek, nejspíš bohužel apokryfní: „Mlha v kanále La Manche, kontinent odříznut.“ Dobře to ukazuje, proč brexit, ke kterému minulý pátek o půlnoci formálně došlo, byl možná nevyhnutelný. Británie se nikdy nepovažovala tak úplně za součást Evropy, ale hleděla víc do světa. Z historky také vyplývá britská víra, že kontinent potřebuje víc ji než ona kontinent. Existuje ještě jedna poučka týkající se britské zahraniční politiky, poprvé formulována lordem Palmerstonem, premiérem v polovině 19. století: „Británie nemá stálé spojence či nepřátele, ale pouze stálé zájmy.“ I když nemůžeme říct, že by se Británie stávala nepřítelem Evropské unie, zůstává členem NATO a hodlá udržovat s ní co nejlepší vztahy, úvodník magazínu The Spectator to formuloval, že „Evropská unie ztratila člena, ale získala přítele“, je nepochybné, že zájmy Spojeného království a Evropské unie se rozcházejí, což může mít nedozírné následky na geopolitiku Evropy.
Jsme uprostřed sjezdové sezony. Své setkání si odbyli Piráti, ODS i lidovci. Bylo to představení vnitrostranické demokracie v praxi. Hlasování, náhle rebelie, občas i chaos. Většinou však šlo o projevy, jednání a nějaké ty zákulisní dealy. Celkově to byla spíš nuda, která většinového voliče příliš nevzruší. To v zahraničí právě probíhá ostrý souboj ve dvou starých, vážených a zavedených stranách a slouží jako příklad, že i demokracie občas může být příliš.
Dnes v jedenáct večer britského času, u nás o půlnoci, Spojené království formálně opustí Evropskou unii.
Stal se nejbohatší člověk na světě a šéf Amazonu Jeff Bezos obětí saúdského spiknutí, nebo má prostě příliš upovídanou přítelkyni? To je hlavní otázka týkající se kauzy ohledně Bezosova cizoložství.
