Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
Na konci prázdnin se konal další soud ve sporu potomků Ferdinanda Peroutky s Milošem Zemanem – respektive českým státem – o omluvu za prezidentovy výroky na adresu slavného novináře, kterého vinil z obdivu k Adolfu Hitlerovi.
Děje se čtyřiadvacátý ročník plzeňského festivalu Divadlo. Je to přehlídka přivážející pozoruhodné zahraniční kousky, které tu tak díky ní jsou k vidění aspoň jedinkrát. Přitom není omezena jazykem ani žánrem. Divadelní rámec samozřejmě dávno přerostl k jiným médiím.
Spisovatel a filmař Peter Krištúfek patří ke schopným a velmi oceňovaným slovenským autorům. Když tedy nyní česky vyšel jeho stěžejní román Dům hluchého, v němž autor líčí slovenské dějiny od 30. do 90. let minulého století, je to událost.
Ukrajina je podobně lákavá: poslední léta na jejím východě probíhá válka s Ruskem, bojí se o svou budoucnost, stojí o západní podporu, ukrajinština se v četnosti užití neustále pere s ruštinou. Takže rovněž téma Ukrajinské čítanky je nasnadě: hledání mytické Ukrajiny.
Brněnský hrad Špilberk je kouzelné místo, které nepřestává fascinovat vztahem minulosti, jež je známá svou tvrdostí těžko dobytného žaláře, a přítomnosti, která s tímto hnusným dědictvím kalkuluje. A zároveň se jej snaží odčinit doklady, že dokonce i tento kamenný dům svede být i něžný a romantický. Je tu vlastně pořád cítit touha po úniku do jiných světů i odhodlání zůstat přikovaný právě sem.
O prvním zářijovém víkendu skončí výstava věnovaná českému fantastickému realismu, a tak má-li ještě někdo čas ji navštívit, směle do toho; byla by škoda ji promarnit. Je to totiž prezentace v tuzemsku málo známého malířského směru fantaskně a groteskně založené tvorby druhé poloviny minulého století, která se odkazuje k různým historickým fázím dějin umění i k aktuální popkultuře.
„Tož nikdo sa nebojte, na záchod možete aj dovnitřka, tady po schodech navrch. Šak to nemusíte obíhat kolem. A jak někdo nemá židlu, šak přidáme. Všecko de, všecko umíme.“ V letním kině valašské obce Poruba, ta tvoří část městyse Hustopeče nad Bečvou, pějí Meryl Streepová a Pierce Brosnan duet v muzikálu Mamma Mia!
Je Jaromír Nohavica rasista, nebo není? A ostatní zmínění autoři? Nejen o tom v Salonu debatují literární kritik a překladatel z angličtiny Ladislav Nagy, písničkář a divadelní režisér Adam Rut a písničkář a autor komiksů Kittchen.
Letos 10. ledna to bylo třicet let od úmrtí jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Prošlo bohužel víceméně bez povšimnutí.
Nejnovější díl filmového seriálu o agentu Jasonu Bourneovi by při svém vstupu do kina měl nejen u svých soupeřů z amerických zpravodajských agentur, ale ideálně i mezi diváky vyvolat tytéž otázky: Co zase chce ten chlap? S čím přichází tentokrát? A proč si nedá pokoj, když už na všechno přišel?
Čtveřice komiksů nabízí reflexi konfliktu z 90. let. A nejen černobílou. Refrén známé písně Jaromíra Nohavici, který ve svém závěrečném opakování ještě zdůrazní svůj příslib oslovením „tam zítra budeme se lásko brát“, je teskné vyznání. Ohlíží se za zmizelým světem a zároveň chce zůstat mementem chvíle, která za to stála.
Zatímco Miloš Zeman vyzbrojuje svou manželku revolverem a Zdenda Škromach v bazénku vzývá škvarky, připouštím, že je docela možné, že o zpěvačce Olivii Žižkové jste dosud nevěděli.
Setkání s knihou Deník Rivky Lipszycové vzbuzuje znepokojení, ale patrně jiné, než její pořadatelé zamýšleli ve čtenářích vyvolat. Spíš než osvětové připomenutí hrůz, které nacisté předváděli na Židech, vyvolává opatrovnický reflex a otázku, zda by oběti těch zvrácených časů neměly mít po tolika letech od svého neštěstí konečně klid.
Matěj Ptaszek je vynikající bluesman. Podle stylu jeho hudby se snadno lze splést a myslet si, že tento drobný chlapík je Američan zbloudilý do Čech.
Připomínáme si první výročí „uprchlické krize“, čili rok od léta plného pochopitelného strachu, ale i překvapivé hysterie. Snad tedy je vhodný čas ohlédnout se za loňskem v klidu.
Vydání interpretační studie o díle Václava Havla z pera amerického slavisty samozřejmě vzbuzuje zájem a zvědavost. Jde tu přirozeně o kontexty: kniha v češtině vychází krátce před tím, než bude v New Yorku oslaven Den Václava Havla, což je veliká a zatím nepředstavitelná pocta někdejšímu prezidentovi.
Začátek prázdnin nebyly jen dozvuky brexitu a policejní rošády či fotbalové Euro, ale i dva významné církevní svátky. Salon Týdeníku Echo je tentokrát ekumenický – s farářem Starokatolické církve Petrem Janem Vinšem, knězem Českobratrské církve evangelické Michalem Šourkem a náměstkem vedoucího tajemníka pro vnější vztahy téže církve Gerhardem Frey-Reininghausem.
O Jiřím Šlupkovi Svěrákovi se říká, že je to král českého blues. Že blues cítí, žije, že on je blues. Je to samozřejmě jednoduchá zkratka.
Před dvaceti lety se v kinech promítal Den nezávislosti – a byl to hit, u nás film dokonce získal Českého lva za divácky nejúspěšnější snímek roku. Tehdejší nadšení dodnes připomíná dodatek „nejlepší béčko všech dob“, jímž film bývá častován, což jistěže je slogan spíš reklamní než kvalitativní, ale přece jen značí, že jde o dílo výlučné, které se v dobrém slova smyslu zvrtlo. Přitom je dost diváků, jimž ten úspěch stále je nejasný, neboť připitomělý příběh zápasu mezi lidstvem a mimozemšťany, kteří se snaží podmanit si naši planetu, aby ji a její přírodní bohatství mohli uchvátit pro sebe, vpravdě převratný nebyl.
Príbeh ozajstného človeka je zoufalá knížka, tu ani nevzpomínejte. Je odporná. Nevím proč, ale je.
K méně častým formulovaným emocím, které doprovodily britské hlasování o setrvání v Evropské unii, patřily taky přesvědčené obavy o tom, že toto nemůže skončit jinak než válečným konfliktem v rozbité Evropě.
Na karlovarském festivalu bude mít premiéru nejnovější film Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad. Jeho premiéra bude asi vnímaná pikantně, neboť autor snímku zemřel před dokončením. To tak padlo na asistenta snímku, režiséra Tomáše Kleina.
Moderátor, producent, herec a dabér Libor Bouček (35) o Ortelu i Peltovi. Vystudoval produkci na DAMU, moderoval či moderuje v rádiích Evropa 2 a Frekvence 1. V televizi také moderoval reality show VyVolení, talentovou show Československá SuperStar, ale i dvě fotbalová Eura. Živě na stadionech bývá průvodcem tenisových zápasů.
Četba novely Sajjida Kašuy Tančící Arabové představuje pro našince problém, který je obsažen v titulku eseje The Greatest Living Hebrew Writer Is Arab, jež před třemi roky vyšla v časopise The Tower. Lze si z něj snadno dovodit, že izraelská společnost prošla v průběhu krátké existence tohoto státu velkou proměnou, jinak by nebylo možné, aby Arab byl Židy uznán za hvězdu (přes všecky problémy soužití nových a nových generací zjevně otupuje někdejší nevraživost, čas hojí rány atd.).
Novela Lubomíra Doležela Poločas rozpadu předkládá dva vydařené vtipy. O prvním se nejspíš půjde dočíst ve všech zmínkách, které se knize dostanou: je to literární debut autora, jenž se dosud veřejně věnoval vědeckému psaní. Doležel je celosvětově známý a uznávaný jazykovědec a teoretik vyprávění, takže ve své knize předvádí prakticky to, co dosud komentoval.
Jiří Maryško, zdá se, je seriózní herec. Byl členem ústeckého Činoherního studia, nyní je tam stálým hostem. Provozuje asociační divadlo Demago a stále častěji hraje v televizi.
Mají svoji kariéru, jsou zajištěné, nemuselo by je nic trápit. Jenže chodí po demonstracích s kamarády, mladšími třeba o generaci, vstupují do politických stran nebo se aspoň nepřehlédnutelně vyjadřují k veřejnému dění, protože nemohly jinak. Jedné z nich už za to neonacisté vystavili parte na jejím pracovišti. Poněkud bez fantazie se jim říká občanské aktivistky, i když to plně nevyjadřuje jejich postoj ke světu. Jaký tedy vlastně je?
Román Josefa Holcmana Osobní poplach patří k dílům překvapivým v tom smyslu, že je to knížka nenápadná a přehlédnutá, jež sice vyšla v nakladatelství aspoň prostředně známého jména, o níž přesto ví málokdo. Vydána vloni, prošla bez ohlasů.
Francouzský spisovatel konžského původu Alain Mabanckou patří k nejúspěšnějším a nejprodávanějším. Uspěl v Severní Americe, kde na několika univerzitách vyučoval právě literaturu.
Pražský knižní veletrh Svět knihy, jehož 22. ročník skončil minulý týden, je fascinující místo, protože po jeho návštěvě stěží nemít nějaký názor na to, jak vypadá stav a věhlas knižní produkce v této zemi. Vzhledem k tomu, že veletrh navštěvuje každoročně na čtyřicet tisíc lidí, nejde o malou akci. Zároveň jako by potvrzuje čtenářskou a obchodní dominanci Prahy nad zbytkem republiky: vždyť pokus o brněnského sourozence, pořádaného rovněž firmou Svět knihy, s.r.o., skončil neúspěchem.
