Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
V půli prosince začala výstava sběratelství moravské větve starohraběcího a knížecího rodu Salm-Reifferscheidtů za období od roku 1763, kdy rod získal panství Rájec na Moravě, do závěru 19. století, kdy jeho sběratelská a objednavatelská činnost utichá.
ROZHOVOR S TANEČNÍKEM ONDŘEJEM VINKLÁTEM. Mezi tuzemskými divadelními tanečníky patří ke špičce. Je členem baletu Národního divadla, v roce 2013 získal Cenu Thálie.
Krátce po půli loňska vydaná kniha Marka Vajchra Jména příběhu upoutá na pohled svou objemností – a snad proto se k ní prozatím víceméně mlčí. Byla sice koncem roku historičkou Alenou Morávkovou s patřičně reklamním přívlastkem zmíněna, a tedy pochválena v anketě Lidových novin Kniha roku coby „Moby Dick současné české literatury“.
Znovu, dokonce i po Vánocích se sluší myslet na děti, neboť jim a jejich „chytrým rodičům“ je věnována komiksová výstava časopisu Raketa. Ta stylově podle svého jména nechává nahlédnout ve věži – totiž Ve Věži – do vesmíru plného barev a fantazie tuzemských mladých výtvarníků, kteří s časopisem v jeho dosavadní historii spolupracovali.
Dalo se předpokládat, že při stém výročí narození bude Juriji Brězanovi vydána v češtině nová knížka. Od roku 1989 sice někdejší místopředseda východoněmeckého svazu spisovatelů měl smůlu a z lužickosrbského písemnictví byli upřednostňováni jiní, do té doby ale Brězan patřil k dost překládaným autorům.
Vánoce jsou za dveřmi a s nimi každoroční příděl: tři nové sváteční pohádky, natočené letos Českou televizí právě k této příležitosti, a ovšem balík těch starších, jejichž opakování budou dokola vysílána všemi tuzemskými televizními stanicemi.
Něco snad vhodného k Vánocům: takřka v půli je kutnohorská výstava o tvorbě bratří Čapků, vztahující se k dětem. Kurátoři si kladli otázky, jaký vlastně byl přínos obou tvůrců k rozvoji dětské literatury za první republiky. A jak se ve svém díle dětským pohledem na svět inspirovali?
Konec roku v kinech, to není lecjaký čas: je plný příběhů o ženách zachraňujících svět, civilizaci nebo aspoň bojujících s duchy ze záhrobí. Muži na tom jsou podobně, ale na rozdíl od žen jsou taky ústředními postavami příběhů romantických či ryze dojemných.
S prvním prosincovým dnem do kin vstoupilo pokračování pohádky Anděl Páně. První díl vznikl už před jedenácti lety, tehdy se stal nečekaným hitem v kinech, od té doby vánoční televizní klasikou.
Na vypravení nového příběhu o Harrym Potterovi ihned upoutá jeho obálka, z níž se čtenář kromě titulu Harry Potter a Prokleté dítě dozví takové množství informací, jakému obvykle vystaven není a v případě série o malém čaroději nebyl nikdy. Vzato odshora tu stojí nejprve ubezpečení, že jde o „speciální vydání pracovního scénáře“.
Prezentovat na jevišti ausgerechnet Národního divadla ausgerechnet v čase adventu ausgerechnet premiéru adaptace díla pověsti, jakou má román Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, přiznává realizátorům takového počinu smysl pro dramatičnost i humor. A hereckému představiteli zejména hlavní role velkou odvahu.
Autorský medailon českého vydání povídkové sbírky Exil turecké spisovatelky Çiler İlhanové ke knize poznamenává, že byla „oceněná European Union Prize for Literature za rok 2011 a doposud přeložená do osmi jazyků“. Jsou to samozřejmě údaje, které lze k autorce nejsnáze dohledat i na internetu.
Na házenkářském hřišti se prohání čtrnáct šestnáct borců a kope fotbal. Zjevně jsou to mladí kluci, nějací puberťáci. Hřiště vypadá, že přiléhá k nějaké škole. Ostatně utkání soudcuje někdo očividně starší – asi třicátník, asi učitel. Najednou, zničehonic, si jeden z hráčů začne stahovat kalhoty.
Pokračování filmových pohádek je z podstaty nonsens. Vždyť na konci předešlého příběhu, když zlé bylo pryč a pánbůh zůstal s námi, přece si slíbili být spolu navždy. Pakliže následuje nový příběh o totožných hrdinech, slibovat nikdo nic neměl.
Obrazové zprávy o migrantech různých národností často zahrnují také záběry dětí. Motivace je zřejmá: vzbuzují soucit a větší empatii diváků. A tedy pocit, že si lze představit situaci, v níž se ti nebožáci prchající před válkou či bídou ocitají.
Herečka Zuzana Stivínová je jednou z hlavních tváří aktuálně vysílaného seriálu televize HBO Pustina, o němž reklama, recenze i šeptanda vyprávějí, že je výjimečný.
Ve Šternberském paláci jsou nově k vidění zdejší významná renesanční díla italských mistrů. Jednak oltářní křídla Lucase Cranacha (normálně jsou v Olomouci na arcibiskupství), jednak obraz Andrey del Sarto Madona s dítětem (normálně na zámku v Opočně). Ten byl namalován roku 1520, do Čech se dostal o tři století později.
V pondělí 21. listopadu od 21. hodiny křtil svůj druhý a prozatím nový román K hranici spisovatel, scenárista a redaktor Echo24.cz a Týdeníku Echo Ondřej Štindl. Zařadil se tak k početné skupině svých oddílových kolegů, kteří stejně jako každý rok v tuto dobu, kdy na dveře klepe advent a v obchodech už jsou v nabídce čokoládové kolekce, se mohou přetrhnout, aby se stihli na Vánoce zařídit a mít pod stromeček naděláno.
Už to tak vyšlo, že letošní podzim patří severoamerickým „písničkářům“. Nejprve Bob Dylan byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu. To bylo první pozdvižení, protože takové rozhodnutí Švédské akademie asi čekal málokdo. Druhé pozdvižení přišlo vzápětí, když týž Bob Dylan ke své ceně mlčel.
V minulých týdnech se na českém Facebooku rozvířila zuřivá debata o zdejším (ne)rovnoprávném postavení mužů a žen, de facto o tuzemském feminismu. Záběr onoho rozhovoru byl nebývale obrovský, nejde ani dohledat, co bylo jeho impulzem. Jak si tedy věci stojí?
Po amerických prezidentských volbách bylo lze číst ledaco, ale hodně o nervozitě, která panuje ve státech Pobaltí. Je daná výroky Donalda Trumpa, který několikrát zpochybnil jednotnost Severoatlantické aliance a tvrdil, že nebude-li každý stát plnit své závazky vůči NATO, nemusí se USA obětovat jeho obraně.
V kinech jsou to návraty. Teď zrovna J. K. Rowlingové ke kouzelnickému světu, tentokrát přesunutému z britských souřadnic na americké. Film Fantastická zvířata a kde je najít jistě bude hit, sycený nostalgickou vzpomínkou jedné generace na dětství.
Když před jedenácti lety byl natočen film I Walk the Line, který pojednával výseč života pěveckého i životního páru Johnnyho Cashe a June Carterové, byl to hit. Přitom ten film nestojí za moc, je to standardní vyprávění jednoho problematického vztahu, které končí happy endem.
Tuzemská literatura má taky své unikáty, to se nedá nic dělat: třeba Ladislava Klímu. Takový zjev pořád láká, fascinuje, vybízí k vyrovnání. Aktuálně výstavou vztaženou k jeho pobytům v Modřanech v letech 1896–1909, v jejichž průběhu – inspirován klidem zdejší vsi a okolní krajinou – napsal velkou část svého díla.
Ve Vsetíně začíná výstava dvou výtvarníků, kteří k regionu patří jako málokdo jiný: expozice maleb a dřevorytů k sedmdesátinám Jany Dočkalové-Kobzáňové bude doplněna výstavou jejího otce Jana. Žák Maxe Švabinského byl od dětství ovlivněn rodným krajem – jeho krajinou, životem a zvyky Valachů.
Osudem nakladatele, chce-li svou práci brát vážně, je pinožení. Pátrání po autorech, kteří ještě nebyli objeveni nebo na které, ať už z jakéhokoli důvodu, bylo zapomenuto. V tom se nakladatel podobá na skauty amerických sportovních soutěží.
Výtvarník a spisovatel Petr Nikl nedávno dokončil dvě práce, jejichž tématem je proměna. Jednak doprovod k bibliofilskému vydání povídky Franze Kafky, jednak CD "Pro mě na".
Dodneška je to jedna z nejdůležitějších a nejpřitažlivějších knih o filmu. Lze se z ní dozvědět takřka vše o tom, jak se stane, že film je magické přitažlivé a dráždivé médium: totiž kniha rozhovorů mezi režiséry Françoisem Truffautem a Alfredem Hitchcockem.
Na 26. ročníku Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě uspořádal Týdeník Echo svůj další veřejný Salon. Jeho tématem byla regionální literatura, pokus o její vymezení. Existuje vůbec regionální literatura? Existuje literatura národní? Jak se od sebe liší?
Končí výstava Josef Hoffmann – Josef Frank. Od „nekonečné garnitury“ k otevřenému systému, která jistěže porovnává díla obou autorů, členů Svazu rakouských umělců neboli Kunstschau. Ta Hoffmannova reprezentují volný, individuální a otevřený systém ztvárnění ideje komplexního pojetí zařizování prostoru (Garniturdenken).
