Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Průvodce nedotčené ženy Severem

Před sedmi lety debutovala Veronika Bendová novelou Nonstop Eufrat, jejímž hrdinou byl bývalý kněz, jenž zběhl ze služby Bohu, aby mohl vést „normální život“, čímž se jeho život ocitl v těžké krizi, která je ovšem obecnějšího rázu. Byla to dobře napsaná kratší próza, za jejíž přehledností se dalo poznat autorčino scenáristické školení (vystudovala DAMU), což nebylo ke škodě věci. Střízlivost a jakási strohost byla funkční a vedla k tomu, že čtenář knihu neodložil, dokud ji nepřečetl.

Idiotus optimus Piscensis

Když jsem poprvé přijížděl do Písku, stahoval se mi žaludek a měl jsem výraz asi poněkud vyděšený. Jel jsem se totiž představit lidem, jejichž dceru jsem uvedl do situace, které bylo nutné se postavit. Tedy požádat je o ruku, s níž měli úplně jiné plány a představy. Mně bylo dvaadvacet a byl jsem velmi perspektivní. Na první pohled idiot, absolutně bez nejmenší představy, jak to bude dál, kde budeme bydlet, jak budeme žít, za co budeme žít a podobně. Raději jsem na to ani nemyslel, asi jsem toho ani nebyl schopen. To se zas tak moc nezměnilo.

Proroctví Viktorie Hanišové

Autor před deseti lety získal při čtení knih současných českých autorek dojem, že se mezi nimi ve větší míře vyskytují divoženky a uživatelky opiátů, takže jejich texty na něj působily, jako když vypije odvar z muchomůrek. Sepsal tehdy delší text, v němž se dopustil mnoha genderových stereotypů a sexistických paušalizací, když třeba tvrdil, že ženy nepíší racionálně, nýbrž pocitově, ignorují logiku, a že jim proto dělá potíž držet linii vyprávění, neboť se do něj stále emocionálně pokládají, a vůbec, že motivací jejich psaní není něco popsat (třeba příběh) a vystihnout (třeba charakter), nýbrž dát zaznít tajemnému hlasu jejich já. V podtextu bylo naznačeno, že se to nedá moc číst. Článek se jmenoval Pavoučí žena a ubohá tlustá moucha (LN 2012) a po jeho uveřejnění byl autor některými (včetně uvědomělých mužů) prohlášen za nepřítele žen, což je vzhledem k jeho celoživotním snahám těžce nespravedlivé.

Kam zmizel v Zákupech Orlík

Letos v lednu spadl v Zákupech kus statku, ne ovšem jen tak nějakého jezeďáckého, nýbrž zámeckého a státem v nejvyšší míře chráněného. To, že byl pod zákonem přímo státním, bylo baroknímu statku platné jako mrtvému zimník. Prostě se jeho zdivo zřítilo, jak se mu to líbilo a jak to tak zhroucené zdivo a ztrouchnivělé trámy dělají. Musí to být zajímavý úkaz, takové hroucení zdiva, jistě je provázené zvukovými efekty a vizuálně to také může být působivé. Však to jistě nebylo naposledy, neboť pokud se nic v dohledné době nezmění a nezačne se s tím něco dělat, bude se řítit dál, takže pár metrů od státního zámku Zákupy bude k vidění státní zřícenina statek Zákupy, kam by si mohlo místní obyvatelstvo chodit pro stavební materiál.

Nechovat se jako prase

V současnosti s asi nejznámějším českým psychiatrem Radkinem Honzákem jsme si dali sraz v Dejvicích v jeho oblíbené kavárně Bruno. Byl právě začátek prvního „nouzového týdne“, kdy nikdo, vlastně ani zkušený znalec lidských duší a odborník na psychosomatiku, nevěděl, jak se věci budou vyvíjet. Co však naprosto tento doyen české medicíny neztrácel, by nadhled a humor, v němž se setkával učenec s životním praktikem, lyrický skeptik s vlídným cynikem.

Ať Kaválek zazpívá Marseillaisu!

Když Miloš Forman, jenž byl zapáleným šachistou, řešil nějakou úlohu, zvedl v Connecticutu telefon a vytočil číslo do Virginie, kde žil a dosud žije jeho kamarád, kterému říkal Kavalec. Následoval pak třeba i hodinu trvající rozhovor, jehož záznam by byl významným příspěvkem k dějinám šachu, filmu i českých osudů v Americe. Lubomír Kaválek do ní přišel v roce 1970 jako nejmladší československý šachový velmistr, vycházející hvězda turnajů, bystrý a veselý mladík, kterého si brzy všimne Bobby Fischer a požádá ho, aby mu dělal sekundanta při zápasu století s Borisem Spasským v roce 1972. Kaválkův život je román, který ostatně píše jiný jeho „americký“ kamarád, Jan Novák. My jsme se sešli v pražském hotelu Don Giovanni, kde se konal šachový turnaj, jenž mj. připomínal třicet let od pražského turnaje v roce Kaválkova návratu domů. Jen symbolicky ho tehdy měl zahájit Václav Havel, ale ten nakonec odehrál celou partii, čímž narušil protokol.

Pod maskou rudé smrti

To najdete podle krákorání, pořád to tam krákorá, maj tam takovýho havrana na zdi… Poradila mi bledá kustodka, když jsem zadýchaný vystoupal do čtvrtého patra (zásadně nejezdím výtahem, neboť mi kabiny připomínají rakve) Veletržního paláce, toho podivuhodného stavení v ponurém a v ty dny vylidněném městě Praha, které jako by čekalo na svůj ortel. Mým cílem byla návštěva výtvarných výtvorů, jež měly čerpat z díla a představivosti mého drahého přítele, geniálního alkoholika a amorálního narkomana, umělce a vagabunda, nejprohnanějšího pisálka a nejnápaditějšího sedmilháře, literárního hochštaplera a nejnadanějšího básníka, lumpa i anděla, dlužníka a marnotratníka, nejvtipnějšího chlapíka a zároveň nejnešťastnějšího ztroskotance z východního pobřeží, no prostě nesmrtelného Edgara Allana Poea…

Paradoxní nechutnost výroku paní Maříkové

Jistá paní Maříková, poslankyně SPD, má být zbavena imunity a vydána policii, protože před rokem napsala na Facebook, že migranti jsou jako invazivní druhy, a tudíž by neměli být do Evropy zavlékáni – jako to platí pro (invazivní) druhy zvířat a rostlin.

Po stopách bájného prasete mangalica

Na severozápad od Balatonu se rozkládá vinařská oblast Badacsony, která je vulkanickým dnem prehistorického jezera, z něhož vybublaly kužele sopek. Trochu to připomíná redukované České středohoří, kdyby ho nepostihla industrializace a jiné nepříjemnosti – třeba výměna části obyvatel. Největší kopec v kraji se jmenuje Szent György-hegy, tedy Svatého Jiří; a ten zas trochu připomíná bachratější Říp, včetně toho udatného Jiřího, vítěze nad drakem, kterému je Říp také zasvěcen, jak to tak u kopců kdysi pohanských bývá. Polský gurmán a spisovatel Robert Makłowicz si tam koupil kousek vinice, takže tam jezdí a ve skvělé knize, takové, jakou by člověk rád napsal sám, Café Museum (česky vyšla roku 2014), píše, jak jsou ty kopce barevné, zlaté a zelené, porostlé slunečnicemi a vinnou révou a jinde se na jejich úbočích vlní zežloutlá, skoro bílá tráva a pasou se tam ovce, které skoro nejsou vidět, jak splývají s těmi málobarevnými tóny. A prý tam také viděl stáda maďarských buvolů šedé barvy, této odrůdě se říká szürke marha, šedý dobytek, i když jeho hlavním atributem jsou hlavně obrovské špičaté rohy.

Rok 2015 je zde. Ale žádná satisfakce

Můj řecký kamarád na sociální síti je otřesen z toho, co se děje na egejských ostrovech. Napsal, že se stydí, že sdílí s jedněmi lidmi tutéž krásnou zemi, tedy Řecko. Ti lidé, za které se stydí, jsou jeho krajané, kteří brání ve vylodění lidí z gumových člunů, na nichž přijeli na nějaký řecký ostrov z Turecka. Řekové je nechtějí pustit na pevninu, objevily se i záběry, kde je napadají, odpichují od pobřeží, novinářům, kteří to fotili, sebrali fotoaparáty a hodili do moře. Na jiných záběrech vidíme, jak řecká pobřežní stráž do člunů s migranty najíždí a rovněž je odpichuje dlouhými klacky.

Magické monstrum Jirous

V pověstných Řeporyjích pojmenovali minulý týden jednu z nových ulic Magorova, čímž je oficiálně míněn nikoli starosta, nýbrž Ivan Martin Jirous. Nechme stranou otázku, zda by nebylo vhodnější pro takový účel použít jeho občanské jméno, kterým i podepisoval své knihy, tedy nikoli Magor: Labutí písně, nýbrž Jirous: Magorovy labutí písně, ale oceňme to jako gesto sympatií k básníkovi… a magorovi, jež sdílíme. A využijme této události k tomu, abychom vzali do ruky knihy, které nedávno Jirousovu pompézní osobnost zpřítomnily, v prvním případě přímo pozůstalými texty, v druhém prostřednictvím svědectví pozůstalých.

Na sletu termálních dortů

Karlovy Vary jsou městem lanovek, pokud vím, tak aspoň dvou, a jednou z nich jsem se ráno nechal vyvézt na Dianinu rozhlednu nad městem. Vzpomínal jsem, jestli jsem to někdy předtím udělal, a došel k tomu, že ne, protože v letech 1965 až 1986, tedy v době, kdy jsem měl k Varům nejblíž a bylo to město našich rodinných výletů a pak mé puberty, tahle lanovka nejezdila. Takže jsem asi i poprvé vylezl nahoru na tu věž, která tam ovšem stojí od roku 1914, kdy právě končila nejlepší éra Karlsbadu, a hleděl do zamlženého a únorově našedlého údolí, ze kterého vystupovalo to unikátní město, které Le Corbusier prý nazval „úžasným sletem dortů“ a sto let před ním Alexander von Humboldt „briliantem ve smaragdové obrubě“.

Milion chvilek a česká povýšenost

Protesty, které loni pořádal spolek Milion chvilek pro demokracii, měly rysy upřímného vzedmutí zájmu veřejnosti o vlastní záležitosti. Měly i jasný obsah a cíl, jímž bylo znepokojení nad koncentrací různých druhů moci v rukou jednoho muže, jedné státostrany. Důvody, proč chodily ty zástupy lidí na Václavské náměstí a pak zaplnily Letnou, byly docela srozumitelně vyjádřeny jménem Andrej Babiš. Ten sice mohl vyhrát volby, ale neměl by vyhrát stát. To se dalo docela jasně pochopit a přitom odmítnout nařčení, že demonstranti popírají výsledky demokratických voleb. Nic nepopírali, jenom dávali najevo, že i mezi volbami je tady místo pro aktivní politiku, a tedy i pro veřejné protesty, jež k demokracii patří.

Vykořenění je vždycky epičtější

Dva staří muži, muklové, se vydávají na poslední cestu, cestu mstitelů. Jsou spojeni osudem, vůlí a slabým tělem. Jejich obětí má být dožívající stařík, kdysi nelítostný prokurátor, dnes nehybná troska. Pomsta se blíží… Stalo se to však jen ve filmu Staříci, o kterém tu řekneme, že je to malý velký film. Jeho autory je dvojice mladíků (středního věku) Martin Dušek (režisér) a Ondřej Provazník (scenárista). Jeden Severočech, druhý ze Žižkova.

Kletba bratří Grimmů v Hanau

V německé klasické kultuře patří hesenskému městu Hanau coby rodišti bratří Grimmů důležité místo. Na náměstí mají pomník. Jacob a Wilhelm na něm hledí do knihy, již má jeden z nich na koleni, zřejmě spíš jde o jimi sestavený slovník než knihu německých pohádek, kterou se stali nesmrtelnými. V tomto pohádkovém městě se předevčírem v noci odehrála masová vražda, při níž místní fanatik postřílel devět návštěvníků dvou orientálních shisha klubů. Oběťmi měli být především přistěhovalci, píše se o Kurdech. Útočník, který před svým činem sepsal dlouhý manifest, se pak sám zastřelil, předtím ještě stihl zabít svou matku.

Knížecí oči od Balatonu

Balaton je nejkrásnější v listopadu, protože tehdy skoro není vidět. To píše Krzysztof Varga ve skvělé knize o Maďarsku Guláš z turula, kterou doporučuju každému, kdo se o tu zemi trochu zajímá: nebo nezajímá, ale po jejím přečtení začne. Já jsem tam ale přijel na začátku února, bylo třpytivě jasno a studené slunce stálo na italsky modrém nebi, takže břehy toho mělkého a jako jitrnice protáhlého jezera vystupovaly v ostrosti mnoha kilometrů. Byl jsem u Balatonu poprvé v životě, v dětství mě k tomu nejbližšímu moři (moře je, když není vidět na druhou stranu, což z některých balatonských pohledů platí) rodiče neodvezli na relativně lacinou dovolenou, nevydal jsem se tam ani jako mladík zvábený třeba východoněmeckým road movie Und nächstes Jahr am Balaton (Příští rok na Balatonu), který běžel na začátku 80. let v kinech a kde socialističtí grupies táhnou přes Panonskou nížinu směrem na Bulharsko, neboť to byla trasa do Indie či Nepálu hippies z východního bloku. A netáhlo mě to tam pak ani po převratu, kdy se myslím Balaton ztratil za obzorem standardních tužeb, nahrazen plážemi chorvatskými, Bibione nebo později Hurghadou, kde jsem tedy, aby bylo jasno, také nikdy nebyl.

Bez železničního mostu Praha ztratí kus krásy

Co se na stavu mostu především podepsalo, je vedle znásobené frekvence železniční dopravy špatná a celá léta zanedbaná údržba. Za tu nese odpovědnost SŽDC, která nyní chce sklidit výsledky své nedbalosti – neboť zakázka na takový nový most není zajisté nezajímavou věcí.

Sebrané kebule z Letné

Letná je kopec nebo spíš návrší uprostřed Prahy, na němž žije zvláštní druh Pražanů. Ten se z nejasných důvodů cítí privilegován svou příslušností k tomuto okrsku, jenž geograficky zabírá kus Holešovic, Sparty a Bubenče a sociologicky představuje klasickou městskou třídu lepšího prekariátu, tedy něco mezi zahálce propadlou bohémou a hyperaktivní lumpenburžoazií. Je jich odhadem asi deset tisíc (v Praze 7, jíž je Letná součástí, je nuceno žít asi 36 tisíc nešťastníků) a téměř se nevyskytují v jiných částech města, neboť tvrdí, že na Letné je všechno a navíc nejlepší. To vede k jejich degeneraci a úpadku, který oni ovšem považují za přednost a svéráz. Zbytek Prahy i republiky je má za arogantní a namyšlenou sebranku, parazitující na společenském produktu. Analýzou odpadních vod se navíc zjistilo, že jde o oblast s největší spotřebou kokainu a antidepresantů, což by nikoho při bližším pohledu do tváří typických obyvatel Letné nemělo překvapit.

O starších mužích a o bývalém členství v klubu

Společensko-virtuální scénu ovládá téma volby staršího muže do úřadu, ve kterém byl léta zaměstnán, ale prý nepochopil, k čemu je. Z jeho vyjádření jsem naopak měl pocit, že to chápe docela dobře, ale jinak, než to chápou ti, kdo nyní považují jeho volbu nejen za konec toho úřadu, ale rovnou za konec demokracie a lidských práv. Takže se chystají demonstrace, ba i přivazování ke dveřím úřadu, aby do něj ten starší muž nemohl vstoupit, čímž budou asi úřad a lidská práva zachráněny. Člověka mírného typu vždy napadne, jak se asi liší nervová soustava těchto lidí schopných vždy vzplanout, když není něco podle jejich představ, od nervové soustavy lidí, kteří si prostě myslí, že vyhrál ten, pro kterého bylo více hlasů, neboť k tomu byly nějaké důvody. Třebaže s tím jejich vždypravdovstvím a vždynároky jdou už dosti lidem na nervy.

Sifonová melancholie v Rábu

Ráb je opravdu hezké město, zvlášť když tam přijedete navečer uprostřed léta na kole, což jsem udělal před osmi léty. Domy měly tehdy nazlátlou a narůžovělou barvu západu slunce a dvě řeky se jemně stýkaly pod zdmi barokní pevnosti, o kterou jsme se kdysi prali s Turky. Výrazně vynikl jistý žoldnéř císařských vojsk Adolf z Černé Hory, který byl díky svému udatenství povýšen Rudolfem II. na říšského hraběte. Hlava Turka od Rábu se pak dokutálela do jeho schwarzenberského znaku, kde se k ní přidal havran, neboť německy se město jmenuje Raab čili havran.

Goethe v Německu bez alternativy

Durynsko je malá a malebná spolková země, která se dostává do celoněmeckého, natož evropského zorného pole spíš výjimečně. Člověk tedy rád využije tamější politické krize, jaká ji zastihla minulý týden, aby napsal o jejím nejslavnějším obyvateli, což má v úmyslu delší dobu. Je jím samozřejmě Johann Wolfgang Goethe, který navždy spojil Výmar a Durynsko se světovou kulturou.

Český horor v nejněžnější podobě

Na ČT běží každý týden Československý filmový týdeník, který se v kinech promítal před padesáti lety. Zrovna jsme na začátku normalizace. Stranické delegace odjíždějí každou chvíli do Moskvy, chystají se orgie oslav sto let velkého Lenina, už se zase mluví prkenným jazykem, tváře roku 1968 definitivně zmizely. Jde z toho pochmurná a zimomřivá atmosféra, zvlášť víme-li, že to bude trvat dvacet let.

Nezní ten kašel nějak čínsky?

Vy ale víte, že už jen hodiny vás dělí od mediálního výbuchu u vás doma. Asi přijedou televizní štáby, Nova a Prima to pojedou v hlavních zprávách. To bude poprask. Kdo zavlekl koronavirus do Česka? Kolegové v redakci asi taky budou dávat interview. Možná je vezmou do karantény.

Novější články Starší články