Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Vztyčení vlajky v Týně nad Vltavou

Bylo ráno a já jsem byl na jihu. Na náměstí Míru v Týně nad Vltavou se muž právě chystal zastrčit do trubkové konstrukce svého stánku s předměty k přežití v divočině vlajku jižanské Konfederace. Muž měl obarvené vlasy, těžký knír a maskáčové kalhoty. „To je, prosím, vyhlášení války Jihu proti Severu?“ zeptal jsem se v naději na zajímavou a aktuální konverzaci. „To ne,“ podivil se blbé otázce on a dodal: „Voni to kupujou vodácí. Mně to je jedno, co tam dám,“ řekl muž a skutečně už držel modrou vlajku Evropské unie, která se za chvíli skvěla vedle té konfederační, takže rovnováha byla zachována. „Ale slyšel jsem, že ji prej chtěj zakázat. Já myslím, že to je blbost. Ať si má každej vlajku, jakou chce,“ dodal muž a už tam zapichoval vlajku českou.

Literární noviny přežily svou smrt. A skončily

Konec Literárních novin, který jejich vydavatel Miroslav Pavel v posledním čísle oznámil, je asi ta nejméně překvapivá událost zdejšího mediálního světa, tedy vlastně vesnice. Spíš se nejeden jejich někdejší čtenář (natož nečtenář) může podivit, že končí až teď, když přece zanikly už kdysi dávno, nebo ony snad ještě vycházely? Vždyť už je skoro nikdo nepotřeboval…

Sloup v čase, kdy se sochy bourají

Ve středu Prahy, což znamená také ve středu téhle země, na místě, o kterém lze bez frází říct, že jím šly dějiny, stojí od 4. června mariánský sloup. Stál tam nejprve 268 let, pak 102 let nikoli a nyní, po letech sporů plodných i planých, se na místo vrátil. Samozřejmě jen jako kopie, dílo sochařů a restaurátorů Bradny a Váni. Za pozornost stojí dvě věci.

Morytát a legenda v Sadské

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Když jsem přicházel k hotelu Modrá hvězda na kraji Sadské, viděl jsem už zdáli, že mají ještě zavřeno, takže jsem se tam nemohl posadit a nechat se obsloužit třeba tlačenkou, na kterou jsem měl chuť od rána, což bude dietou, kterou už měsíc týrám své otylé tělo.

Břímě kovového Churchilla

Pomník je jistě jenom kus kovu nebo kamene vytvarovaný do nějaké formy, ostatně realistické pomníky nemají už dobrý zvuk, také řemeslo upadlo a povede se jen málokterý. Ale ten Churchillův před londýnským parlamentem se opravdu mimořádně povedl, taky jeho autor Ivor Robert-Jones nebyl žádný extramodernista, ale spíš stará škola, to znamená podoba, figura, postoj, výraz, hmota.

Podlaha k propadnutí

Daňa Horáková (73) byla dlouho asi nejzáhadnější žena českého disentu. Ve Vaculíkově Českém snáři se jako Ella Horáková objeví v několika zápisech, vzbudí čtenářovu pozornost a pak mizí do Německa, jak tehdy lidé mizeli. Vaculík jí jde předtím z nějakého důvodu na svatbu (ona ho o to prý požádá), která se koná 22. února 1979.

Památný den na Kuksu

Památný den na Kuksu se jmenuje text Jakuba Demla z roku 1933, kdy ještě doufal, že ho miluje žena, s níž se tam nečekaně seznámil, když tam v roce 1931 přijel na kněžské exercicie, a zahořel k ní typickou demlovskou láskou katolického kněze, to znamená láskou vypjatou a vášnivou. Jmenovala se Kateřina (Catharine) Sweerts-Sporcková, byla hraběnka a Demla s německou tvrdostí odmítla: nemáme si co říct, nemůžete ode mne nic žádat, jsme si cizí, to, co děláte, se mi příčí, mu napsala. Koncem dubna 1945 skočila, v očekávání příchodu Rudé armády, pod vlak, čímž šporkovský příběh na Kuksu de facto končí.

Výlet do pekla

Lidská existence je podivuhodná svou schopností činit si ze života peklo. Lidé si ho činí nejen navzájem, ale mnozí mu vycházejí vstříc a provozují ho dobrovolně na sobě samém. Masochisticky vstupují do situací, které jim budou nepříjemné, budou v nich trpět, litovat, že tak učinili, a přitom se z toho nepoučí a sjedou si to při nejbližší příležitosti zase znovu. Toto cyklické utrpení je látkou nového románu Michala Viewegha Příliš zdvořilý Leopold, který vzbuzuje dojem, že snad půjde o román humoristický, jak to bylo u autora obvyklé, ve skutečnosti jde o temný obraz infernálního lidství, obraz tak bolestivý a hrozivý, že se z jeho působení čtenář musí dlouho vzpamatovávat.

Teď – nebo nikdy v Ústí nad Orlicí

Stáli jsme v zahradě Hernychovy vily nad mrtvým bronzovým Abelem a čekali na pizzu, jediné tehdy dosažitelné jídlo v orlickoústeckém okrese. Krásná socha v horizontální poloze tam připomíná místního rodáka, nikoli však pastevce Abela, ale Quida Kociana, sochaře českého symbolismu; být to Francouz, byl by slavný možná jako Rodin, ale protože byl z Čech, tak ho známe jenom my, a to jen někteří.

Kroužení supů nad Letohradem

Mezi Lanšperkem a Žampachem, o nichž se tu psalo minule, leží město Letohrad. Od té doby, co autor těchto cestopisů bydlí na Letné v Letohradské ulici, pociťoval touhu, ba povinnost toto město na prahu Orlických hor poznat.

Roušky byly na hlavu, ale vydržet se to dalo

Pokud je autor článku dobře informován a během noci neprovede plukovník Prymula s doktorem Maďarem či někdo podobný státní převrat, tak dnes ráno jsme mohli vyjít na ulici prostolící, tedy bez roušek. To je zajisté velký okamžik, který pociťují nyní občané na vlastních tvářích, jež se znovu stávají tím, čím byly před oněmi třemi měsíci. Tedy lidskými obličeji.

Jsme divné a víme to

Toto je zpráva o knihách tří autorek, z nichž dvě jsou řekněme zabydleny ve středním proudu české prózy, jedna je debutantka s prognózou, že tam bude směřovat také. Jsou to knížky dobře napsané, čtivé a inteligentní, což znamená, že je člověk dočte a ani u toho příliš netrpí. Čas s nimi plyne hladce a bez pocitu, že je recenzent čte za trest, což není přitom nijak u české produkce výjimečné. Toto jsou profesionální výtvory, sice nic, co by zamávalo literaturou, natož jinou než českou, ale na tu je to docela dobré.

Přežije česká kultura pandemii?

Na titulní otázku je snadná odpověď: česká kultura přežije všechno, i vlastní smrt. Ale co s ní udělá korovinová krize? Vznikne něco jako koronavirové umění? Jaký dopad bude mít na tisíce lidí, kteří se kulturou živí? Nemůže být ten zastavený čas i k něčemu dobrý? To byla témata debaty, která se konala minulý týden v Knihovně Václava Havla a kterou moderoval její ředitel Michael Žantovský. Týdeník Echo byl jejím partnerem a část debaty teď předkládá. Celý záznam je k vidění na stránkách Knihovny Václava Havla.

Zpupní rytíři na Lanšperku a Žampachu

Změna je život, takže jsem na otce Jančaříka nečekal jako obvykle před nádražím v České Třebové (viz předchozí výpravy), ale sraz jsme si dali na stanici v Ústí nad Orlicí, které jsou ovšem dvě. Předsunuté historické nádraží Ústí nad Orlicí jako takové a potom Ústí nad Orlicí město, které je opravdu ve městě a je ještě starší a podobně jako pražské Masarykovo nádraží empirové, takže je to jedno z nejstarších nádraží v Čechách, protože je z roku 1845, tedy z toho roku, kdy se slavná trať z Prahy do České Třebové otevírala.

Z kouzelníkova rukávu

Název nové povídkové knihy klasika české nepopisné a netriviální literatury Jiřího Kratochvila Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky je ironický a výstižný: Kratochvil vstupuje stále do téže řeky, jenom vždy na trochu jiném místě, někdy hlubším, jindy mělčím, a pak v ní mění styly a tempa. Celé jeho rozsáhlé dílo (od roku 1990 mu vyšlo na třicet knih) je jednotné i rozmanité, je to kratochvilný labyrint, kde jeden text skončí, druhý začíná, navazuje na sebe, větví se a prorůstá skrz sebe.

Oidipův Švejk se zastavil v Heřmani

V jednom prosincovém díle filmového Týdeníku, který ČT 2 vysílá po padesáti letech, byl k vidění šot z pohřbu „zasloužilého umělce Václava Kršky, básníka filmového plátna“. Režisér filmů jako Stříbrný vítr nebo Měsíc nad řekou zemřel 17. listopadu 1969, v Praze se konalo rozloučení v Domě umělců, tedy v Rudolfinu, a vidíme tam ty velké herce, jejichž talentu dal Krška tak vyniknout, Karla Högera, Danu Medřickou, Eduarda Kohouta, Eduarda Cupáka… Místem posledního rozloučení však byla vesnice Heřmaň u Písku, tehdy v prosinci před padesáti lety celá zasypaná sněhem, z něhož jen vyčuhuje kostelíček, k němu se blíží pohřební vůz tažený koňmi s chocholy, za nimi jde vesnický průvod, jestli je mezi nimi nějaký slavný herec, to už ve filmu vidět není. Ještě vidíme heřmanického pana faráře, kropícího rakev, která se v tom sněhovém přívalu za chvíli ponoří do čerstvě vykopaného hrobu.

Snad se Francouzi odnaučí líbat

Od Španělska přes Lyon a Brusel po Berlín a Vídeň jsme vedli hovor na téma, jež spojilo Evropany víc než jakékoli směrnice Evropské unie. Tedy koronavirus. Prostřednictvím aplikace Skype se šest lidí na pěti místech bavilo o tom, co mají za sebou – a také o tom, co mají před sebou.

Utopil se v metru Cvetajev?

Pionýři vyrůstající v 70. letech už nemohli být obšťastněni velkolepým zážitkem z Pádu Berlína režiséra Michaila Čiaureliho z roku 1949, toho „největšího filmu všech dob“, neboť byl o „největším člověku všech dob“, generalissimu Stalinovi. Film, který končí mnohaminutovým záběrem na hlavu velkého vůdce, jež září víc než zlaté slunce, byl po XX. sjezdu a tzv. „kritice kultu osobnosti“ odklizen do archivů a prakticky nedostupný. A to právě i v 70. letech, kdy se kritika Stalina už zase neprovozovala, ale doba přece jen postoupila a některé nejkřiklavější projevy stalinismu, včetně těch estetických, se raději nepřipomínaly, prostě se o nich mlčelo.

Zavejcování na Budči

Cesta na Budeč, to byl dlouho připravovaný záměr, který jsme chystali s filozofem Janem Vítem pro Petra Pitharta, který se ho měl zúčastnit, čímž by potvrdil jeho význam pro českou státnost. Budče, pochopitelně, ale trochu i Pitharta, který na ni, tedy na tu českou státnost, celý život myslel a psal o ní. To byl jeden důvod. Ten druhý je, že je to kraj, který je Pithartovi důvěrně znám a jejž považuje za svůj.

V normálním světě by se Fajtovi omluvili

Jestli si to ještě někdo trochu pamatuje, loni 18. dubna zrovna začínaly Velikonoce a ministr kultury Antonín Staněk, který vstoupil do dějin (do dějin hodně malých) právě tímto jediným aktem, jedním výstřelem odvolal dva ředitele docela významných kulturních institucí. V jednom případě šlo evidentně o osobní regionální mstu, jejíž obětí se stal ředitel Muzea umění v Olomouci – pan ministr byl z Olomouce. V druhém šlo o odstřel docela těžké váhy, o ředitele Národní galerie Jiří Fajta.

Miluju tebe a Lenina

Prvního dubna 1970 vyšlo v Rudém právu na první straně oznámení, že hl. město Praha vypisuje soutěž na reprezentativní Leninův pomník, který by měl stát na náměstí Říjnové revoluce, tedy na Kulaťáku, v Dejvicích. Nikoho už nejspíš nenapadlo, že by šlo o apríl – a také o něj ani náhodou nešlo. Majestát Lenina nebyl ani za pražského jara dotčen, ostatně jedno z hesel po 21. srpnu znělo: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Jako by Lenin byl nevinný, nějaká lepší alternativa mordoru z Východu, která by Brežněva pokárala a nechala Dubčeka dělat jeho „dělo“. Lze proto předpokládat, že na blížící se jubileum vůdce světového proletariátu by se dobře připravili i reformátoři, aby dokázali, že právě oni Leninův odkaz tvůrčím způsobem rozvíjejí a v žádném případě nezrazují. Ostatně k Leninovi se potom oddaně hlásil i Gorbačov, byť Lenin by ho zřejmě, vstav z mauzolea, proklel.

Novější články Starší články