Nepřitažlivá představa 17. listopadu jako „standardního“ svátku

Nejšťastnější generace

Nepřitažlivá představa 17. listopadu jako „standardního“ svátku
Nejšťastnější generace

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Dvaatřicet let. V roce 1980 uplynula stejně dlouhá doba od Vítězného února, oficiálního „dňa rožděnija“ komunistického režimu v Československu. Soudruzi ještě neměli tušení, vlastně nikdo neměl, ale vstupoval do své poslední dekády, koncem léta začala stávka v Leninových loděnicích v Gdaňsku a vznikl Nezávislý odborový svaz Solidarita, který ten konec výrazně přiblížil. Chodil jsem tehdy do osmé třídy, jako každý rok nás se spolužáky nahnali na besedu s milicionářem, nějaký protivný dědek tam vyprávěl, jak se únorovou slotou táhl na Staroměstské náměstí poslechnout si, co má soudruh Gottwald na srdci. Nebo tak něco. Pamětníci a jejich žvatlání, „malý Kléma se vyučil truhlářem“. Všichni ti penzisti v modrých uniformách, kteří se před námi tenkrát střídali, měli ve tváři něco nadutého a zlého, nostalgii po chvílích, kdy mohli být skutečně zlí. „V devětašedesátým stačilo zapráskat těm vlasatcům ze samopalu nad hlavu, a jak utíkali.“ Předsedkyně školní stranické organizace v tu chvíli pocítila potřebu tu vzácnou návštěvu trochu usměrnit.

Je 17. listopadu 2021. Postávám ve shluku lidí před hospodou v centru Prahy, pár bloků od Národní třídy. Jsem tam za pamětníka, čekám na dva kamarády z party, co tenkrát „okupovala“ fakultu, taky je nedaleko. Prožila tam několik týdnů, přespávala v kamrlíku zrekvírovaném někdejšímu Socialistickému svazu mládeže, jeho název na dveřích překryla kutilsky vyrobenou cedulí Stávkový výbor. Někdo v hloučku známých řekne, že na Václavském náměstí se bude promítat hologram Václava Havla, vůbec mě nenapadne, že by to mohl nebýt vtip. Ptám se, jestli mu budou dělat křoví hologramy skupiny ABBA, které mají příští rok na jaře vyrazit na turné. O pár bloků dál mezitím běží demonstrace proti „novodobé totalitě“, otevírá ji podivná ezopromluva, jež líčí představu jednoty lidstva a nového vědomí. Pár účastníků se zkrášlilo žlutými Davidovými hvězdami doplněnými hebrejsky vyhlížejícím nápisem „neočkovaný“, mezi transparenty nad hlavami zástupu je i vystřihovánka brány Osvětimi s nápisem Vakzine Macht Frei. Ty lidi, kteří svoje performativní mučednictví zvýraznili symboly holocaustu, oslovil i někdejší předseda zakázané strany, v níž se sdružovali čeští neonacisté, nebo astrolog, podle něhož jsou Židé etnikum „vypiplané“ mimozemskou civilizací, která se před nimi tvářila, že je Bůh. Nevypadalo to, že by v aplaudujícím davu někdo vnímal nějaký rozpor. Hologram Václava Havla později na Václavském náměstí vyjádřil přesvědčení, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Oslavy státního svátku tím byly uzavřeny. Postmoderněji snad ani probíhat nemohl.

Děkujeme, že můžeme

Děkujeme, že můžeme. Slogan oslav 17. listopadu v posledních letech kdekoho irituje, pokrokově smýšlející autoři ho rádi používají ironickým způsobem (děkujeme, že můžeme nemít na nájem, být v exekuci a podobně). Taky se z něj trochu ošívám, ve sváteční den je často formulován tak, že adresátem těch díků jsou taky ti revoluční studenti zpřed dvaatřiceti lety. Jako jeden z nich si v té roli připadám dost nepřípadně. Daleko a daleko za všemi těmi, kdo se zasloužili o tolik výrazněji, polskými dělníky, afghánskými mudžáhidy (nedá se nic dělat, jejich vítězství nad sovětskou armádou ve strašné válce mělo velký vliv), ruskými vězni svědomí, lidmi z emigrace i tím Gorbačovem, který se dopustil typické chyby a pokusil se humanizovat diktaturu, čímž ji dorazil. Všemi těmi, kdo komunismu v Československu vzdorovali déle než pár týdnů na konci roku 1989 a ten vzdor je stál nesrovnatelně víc. Václav Klaus může zdůrazňovat, že tihle lidé komunismus neporazili, prostě se zhroutil. A samozřejmě na tom něco je. Když už nic jiného, zůstaly po těch lidech příběhy, které stojí za to vyprávět a nejsou – jako tolik jiných z té doby – ubíjejícím způsobem smutné nebo bezvýchodné, trapné. A význam, síla příběhů, jež si vyprávíme, může daleko přesahovat představy „inženýrsky“ uvažujícího člověka.

Není zač

Děkujeme, že můžeme. V mém případě skutečně není zač. Nevím, proč by mi někdo měl být vděčný za to, že se mi dostalo privilegia patřit k té nejšťastnější generaci. Měla příležitost zažít a drobounce se i účastnit něčeho, co působilo až zázračně. Být svědkem vzácné chvíle, kdy se podmračený osud, historie, zničehonic usměje a kdy najednou není nic samozřejmějšího, než že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Mohla tu katarzi zažít ve věku, kdy ještě měla dost energie a času do něčeho se pustit (jasně, různí její příslušníci si vybrali vskutku rozličné dráhy), mohla po revoluci dělat až absurdně rychlé kariéry. To všechno je privilegium, z povahy věci nezasloužené. Ale stydět nebo kát se za ně nebudu. A jistě je legrační a taky smutné, když někteří vrstevníci dávají samolibě najevo, že si všechny ty kariérní vzestupy a velké příležitosti zasloužili svým velkým nadáním a mimořádnou pílí, vůbec žádnou roli v tom nehrálo, že měli velkou kliku, uměli se „správně narodit“. A pak se diví, když mladší snášejí trpce, že tyhle ojedinělé možnosti nemají a jejich vlastní vzestup brzdí to, že „nejšťastnější generace“ obsadila mnoho a mnoho židlí a bude na nich ještě pár roků sedět.

Jistěže je nesmyslné očekávat, že lidé, pro něž je 17. listopad vzdálená historie, budou těmi oslavami žít a budou mít plnou hlavu vděčnosti. Taky mi každý rok začátkem května nepřetéká srdce radostí nad tím, že žiju v míru. Na druhou stranu – ta svoboda i ten mír jsou docela velké a nesamozřejmé dary, člověku to většinou dojde, když je ztratí, snad nás poučení v tomhle duchu mine. A v pobouření nad mladšími hlasy, které ironizují listopadové sentimenty, je výrazně slyšet i neschopnost části vrstevníků vyrovnat se s prostým faktem plynutí času, nakonec i ten Havlův hologram na Václavském náměstí ilustruje taky tohle. Jiná věc ale je často triviální povaha té kritiky – veledůležitě znějící truismy. „Nejsou ale 32 let poté už další otázky a palčivá témata, která bychom si právě ve svátek demokracie měli připomínat?“ zeptala se v často zmiňovaném komentáři na Seznam Zprávách Eva Soukeníková. A on snad někdo tvrdí, že nejsou? A že se o nich nedebatuje, že té debatě – nedejbože – snad někdo brání? Ono se v téhle zemi debatuje málo? Po měsících a měsících, v nichž mašina „dyškurzu“ jela na plné obrátky (a nedá se čekat, že by přibrzdila), mi to ani tak nepřipadá. Jedno téma „palčivější“ než druhé. Jeden se pak skutečně nediví, když se někdo na den odpojí a jde si dát na Národní svařák.

Středostavovská slavnost

„Nostalgie z listopadu 1989 nám už nestačí. Chceme vlastní identitu a vlastní hodnoty, které logicky vždycky z těch listopadových budou vycházet. Je ale rok 2021 a ,punk je jinde‘.“ Ano, punk je nepochybně jinde. Mnohé autority dokonce tvrdí, že už je dávno na onom světě, můžeme si nanejvýš na závěr schůze, během níž se bude diskutovat o palčivých problémech, pustit jeho hologram. Rozhodně nemá smysl hledat ho 17. listopadu na Národní třídě, když tam probíhá trochu sentimentální středostavovská slavnost. Třeba i kýčovitá, protože každá generace, každá skupina, každé hnutí má nějakou svou variantu kýče. Ten český listopadový mi nepřijde nějak výjimečně intenzivní, ani v mezigeneračním srovnání. I to populární poukazování na „primitivní antikomunismus starších“ v sobě má něco kýčovitého. Ale jeden si zvykne. A slovo „primitivní“ nemusí vnímat zvlášť pejorativně. Označuje přece něco jednoduchého, možná až pudového, ale třeba taky nadaného nějakou syrovou silou a někdy i krásou (primitivní umění). Je-li protipólem té ironizované primitivnosti sofistikovanost, jež se projevuje především splácáváním prefabrikovaných spojení do nestravitelné slovní hmoty obalené kolem banálního sdělení, nepřipadá mi to jako těžká volba.

Generační zkušenost je nepřenosná, obě strany výročního listopadového hašteření se s tím těžko vyrovnávají. Já taky. Nepřijde mi přitažlivá představa 17. listopadu jako „standardního“ svátku s pár oficiózními akty, vyprázdněným centrem města a frontami u pokladen v IKEA. A může se k tomu přidávat nejistota, co přesně by vlastně mělo být přeneseno, jestli ta moje nejšťastnější generace v těch svých velkých dnech vstřebala, co by za předání stálo – kromě těch silných emocí. Někdy i nečekaných. Je to dvaatřicet let, šel jsem Vodičkovou ulicí a najednou si uvědomil, že vnímám lidi kolem jinak, že se na ně dívám jinak než na zakaboněný zástup, kterým se člověk snaží co nejrychleji proplout, do nějaké své zóny mezi sobě podobné. Že se dívají jinak na mě. Taková důležitá vzpomínka, ale ve slovech pamětnického vyprávění se nutně ztratí.

Je 17. listopadu pozdě večer, přízrak prvního prezidenta už na náměstí dávno vypnuli. O futro dveří do hospody se opírá blonďatá holka v černém baretu, má na něm připnutou trikoloru. Trochu připomíná Bonnie Parkerovou z filmu Bonnie a Clyde, nebudu ji ale otravovat tou informací. Ani tím, že v pohledu na ni vnímám ozvěnu něčeho dávného – bylo by dost stařecké spustit na ni zrovna o tomhle. Ale vnímám, docela často. Když vidím věci, situace, které by v těch předrevolučních časech nebyly možné. I po těch dvaatřiceti letech se mi to občas stane. Nemá moc význam se o tom podrobně šířit. Jsou to jen takové drobné radosti příslušníka nejšťastnější generace.