Před deseti lety, když vrcholila migrační krize, jejímž symbolem se stala německá kancléřka Angela Merkelová se svým heslem „Zvládneme to“, se mohlo zdát, že se nám před očima mění klíčová složka definice státu. Všichni, kteří poukazovali na to, že stát nemůže reálně fungovat bez možnosti kontroly těch, kteří vstupují na jeho teritorium, byli označovaní za – v lepším případě – staromilce, kteří nestíhají držet krok s dobou, v horším za nebezpečné fašisty. Dnes Evropou v chápání vlastních hranic prochází mohutná reakční vlna, která by se dala shrnout heslem „Získejme kontrolu zpět“. Stála už u zrodu brexitové kampaně a nyní zasahuje přímo srdce evropského „humanitárního a multikulturního projektu“ – Německo. A stejně jako v případě migrační krize před dekádou,i teď radikální obrat německé politiky způsobuje turbulence v okolních zemích. V posledních dnech se stal příčinou politické a společenské bouře v Polsku, která nakonec přiměla vládu Donalda Tuska k obnovení kontrol na hranicích s Německem a Litvou.

Obnovit funkčnost státu, získat zpět kontrolu – to bylo jádro volebního příslibu nového německého kancléře Friedricha Merze (CDU). Znamenalo to především, vedle zastavení ekonomického propadu, efektivní boj s ilegální migrací. To byl recept, který měl zastavit růst Alternativy pro Německo (AfD). A zdá se, že je úspěšný: preference AfD po období vzestupu nyní v průzkumech setrvale padají spolu s klesajícími počty žádostí o azyl. Německo už od poslední etapy Scholzovy vlády vysílá do světa jasný signál, že „migranti už nejsou vítáni“.

Vedle ilegálních migrantů má ale tato změna politiky i „vedlejší“ oběti – sousední země Německa. Už předchozí sociálnědemokratický kancléř Olaf Scholz rozhodl o zavedení (více či méně namátkových) kontrol na všech německých hranicích. Země, která v roce 2015 okázale ignorovala principy Dublinských dohod o migraci, nyní jejich dodržování úzkostlivě vyžaduje a ve velkém rozjela procesy vracení migrantů, kteří do Německa přišli přes jinou členskou zemi EU, zpět. Vzhledem ke zdlouhavým a složitým procedurám však počty migrantů navrácených sousedům šly do desítek až stovek spíš než do tisíců. A tak německá vláda přitvrdila.

Díky návratu hraničních kontrol byl oživen institut „odmítnutí povolení ke vstupu na území Německa“. Ten se však neaplikuje jen na samotné hraniční přechody, ale – oficiálně – na rozsáhlé „hraniční pásmo“, které sahá desítky kilometrů do německého vnitrozemí. V něm zadržené migranty mohou německá policie a pohraničníci prostě – právě na základě odmítnutí povolení ke vstupu – vrátit bez standardních zdlouhavých byrokratických procedur na území státu, z něhož do Německá (údajně) přišli. Teoreticky stačí pouze informovat pohraniční stráž druhé země. Jde v podstatě o „pushbacky“, známé z jiných migračních krizí posledních let, tedy okamžité vracení migrantů bez řádného posouzení jejich individuálních okolností a bez možnosti podat žádost o azyl, pouze uskutečňované v právní realitě prostoru EU.

Tato německá taktika teď však narazila na vyhrocenou atmosféru polského vnitropolitického sporu. Už po několik měsíců se na sociálních sítích objevují informace týkající se německých pohraničníků a policistů dovážejících chycené migranty na polskou hranici, či dokonce „vykládajících“ je rovnou až na polské straně. Dlouho zůstávaly spíš mimo pozornost hlavních médií, nicméně v posledních týdnech, spolu s rostoucím počtem takových příběhů, videí a fotografií, rozpálily polskou veřejnou debatu.

Pravicovější část polské veřejnosti je hrdá – v duchu tradic „obránců Evropy“ z bitvy u Vídně v roce 1683 – na kategorický postup Varšavy během migrační vlny, která se na zemi valila (za vydatné „pomoci“ běloruského režimu a Kremlu) v létě 2021 přes Bělorusko. Tehdy Polsko – za ohlušující kritiky části evropského liberálního mainstreamu – trvalo na principu neporušitelnosti státní hranice a neváhalo toto principiální stanovisko vynucovat. Liberální opozice sice postup tvrdě kritizovala, nicméně po převzetí moci v téže politice pokračovala. Tusk jako politik s vytříbeným citem pro nálady veřejnosti okamžitě pochopil, že téma obrany hranic je pro společnost klíčové, a musí proto názory velké části vlastního ideového tábora oslyšet. Dokonce vyhlásil jako první evropský lídr (nyní ho nesměle následují další), že Polsko nebude v konkrétních krizových situacích dodržovat právo na azyl.

Pobouření, jež vzbudily zkazky o ilegálních migrantech bloumajících po ulicích polských příhraničních měst, které německé orgány prostě „vyloží“ na společné hranici (nebo rovnou za ní), bylo ze začátku z oficiálních míst bagatelizováno s poukazem na mizivé počty běžících procedur o readmisi (vzájemné předávání lidí, kteří neoprávněně vstoupili na území jedné ze smluvních zemí). Ukázalo se ovšem, že Varšava udává pouze počty migrantů vracených skrze oficiální „dublinskou“ proceduru. Nemá ale přehled o tom, kolik lidí se zpátky v Polsku ocitá na základě právě té Němci kreativně využívané metody „odmítnutí povolení ke vstupu“. Teprve po nátlaku na úřady se podařilo zjistit, že (aspoň podle německých údajů) šlo v loňském roce o 9300 osob a jen za letošní květen a červen přibližně o 700 osob měsíčně. Stále to nejsou nijak ohromující čísla, navíc velkou část z odmítnutých tvoří občané Ukrajiny. Nicméně videozáběry z pohraničí se dotkly citlivého místa polské společnosti. Díky zkušenostem milionů gastarbeiterů, kteří po vstupu do EU poznali západní Evropu z úplně jiné stránky, než jakou vidí obyčejný turista, si Poláci začali mnohem víc vážit bezpečnosti a pořádku ve vlastních městech. Poslední kapkou se v tomto ohledu ukázala tragická smrt čtyřiadvacetileté Klaudie z Toruně, kterou v červnu brutálně zavraždil mladý Venezuelan (i když vrah oficiálně pobýval v zemi na turistické vízum).

Atmosféra takovéto politické polarizace a hluboké nedůvěry k německým sousedům vedla ke vzniku dobrovolnických hlídek Hnutí obrany hranic a nakonec přiměla vládu zasáhnout. Minulý čtvrtek se na profilu pohraniční stráže objevila první ostrá veřejná reakce na postup německých pohraničníků, kteří na most v Gubinu na jihozápadu země dovezli afghánského muže, aniž se obtěžovali informovat polské kolegy.

Napětí mezi Berlínem a Varšavou a jejich příhraniční „migrační ping-pong“ nejspíš dál porostou. Polsko-německé vztahy jsou však v tomto případě jen drobným kamínkem větší mozaiky celoevropského procesu změny nálad a politických postojů v otázce migrace. V ní nyní probíhají dvě paralelní „války“ – mezistátní boj, jehož obětí je schengenský prostor, a boj mezi politickou mocí a justicí.

Merzova vláda v podstatě neskrývá, že cílem je vyvolat dominový efekt, který povede k vyztužení vnějších hranic EU. Polská reakce tuto logiku potvrzuje – kontroly se vracejí nejen na německou, ale i na litevskou hranici, protože podle expertů je nyní právě trasa Bělorusko–Pobaltí–Polsko–Německo hlavním koridorem pohybu migrantů v regionu. Je však zároveň příznačné, že Německo, tedy země, která nese největší díl zodpovědnosti za akceleraci migrační vlny do Evropy, zatím neprojevuje velký zájem na participaci na takovém posílení hranic. Když Tusk nabídl Scholzovi, aby se Německo finančně podílelo na opevnění polsko-běloruské hranice, byl odmítnut.

V nejbližší době nás proto nejspíš čeká další etapa postupného odumírání Schengenu. Otázka je, jak to ovlivní vnímání EU jako celku, koneckonců právě svoboda pohybu je nyní jedním z posledních pozitivně vnímaných benefitů evropské integrace. Co zbude, když ji okleštíme?

Současné zavádění hraničních kontrol v rámci Schengenu je pouze přehazováním „černého Petra“ na sousední země. Hlavní boj se totiž bude odehrávat jinde – na poli justice. Nedávno německý soud v případě tří somálských migrantů vrácených do Polska rozhodl, že německá vláda porušila zákon, protože předtím nezjistila, ve které zemi EU mohou tito migranti legálně požádat o azyl. Reakce německého ministra vnitra Alexandra Dobrindta byla příznačná: „Respektujeme rozhodnutí soudu, ale to se vztahuje pouze na tento konkrétní případ, nehodláme měnit nic na nařízeních, která dostala pohraniční stráž ohledně odmítání povolení ke vstupu na německé území.“

Soudy se ukázaly také v posledních měsících jako hlavní brzda změn v migrační politice, které provádí italská premiérka Giorgia Meloniová a které se mají opírat o „outsourcing“ azylové procedury mimo území EU. Právě Meloniová spolu s dánskou premiérkou Mette Frederiksenovou byla iniciátorkou dopisu devíti premiérů (včetně českého), kteří se koncem května dožadovali diskuse na téma „příliš široké interpretace“ Evropské konvence o lidských právech v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva. Čti: interpretace, která v podstatě neponechává národním vládám žádný prostor pro zásadnější změny ve vlastní migrační politice. Uvidíme, jak si s tím poradí právě začínající dánské předsednictví v EU a kam tento konflikt mezi politickou mocí (která nakonec pocítila, že nemůže ignorovat nálady voličů) a justicí (která hájí vlastní roli posledního garanta liberálně-demokratického systému) povede.

Už nyní je zřejmá rapidní změna přístupu k tématu migrace v evropském politickém mainstreamu. Alexander Downer, australský ministr zahraničí v dobách, kdy jeho země realizovala plán posílání azylantů do Papuy Nové Guineje, si nedávno povzdechl: „Evropané tehdy nevynechali jedinou příležitosti k tomu, aby mi dali přednášku o tom, jak jsme zlobiví. Teď mluví von der Leyenová a další úplně stejně.“