Karol Nawrocki, kandidát polské konzervativní opozice, se 6. srpna ujal funkce hlavy státu. V českých komentářích se to jen hemžilo hodnoceními typu, že zvítězil „neznámý historik vytažený [lídrem konzervativců] Kaczynským z klobouku“, „boxer ze sídliště“ či „bývalý fotbalový chuligán s podivnou minulostí“. Nechme teď stranou, že většina těchto mediálních odsudků padala na základě chatrně vyargumentovaných článků polských provládních médií v době vrcholící kampaně, i tak se ale výhra Nawrockého nesnadno vysvětluje. Zmíněné handicapy se nakonec ukázaly jako přednosti. Změnila se totiž doba…

Za posledních třicet let se ve střední Evropě požadavky na ideálního politika postupně měnily. Ze začátku byl nejdůležitější morální kredit z dob boje s totalitou nebo ekonomická expertiza pro nejistou dobu transformace. Později hrály významnou roli různé obdoby „slušnosti“ (když jsme zjistili, že i kapitalistická a demokratická realita může být pěkně špinavá) a „evropskosti“, které měly zajišťovat přibližování k hlavnímu cíli – západním standardům. V posledních letech spolu s prohlubující se krizí liberálně-demokratického modelu přichází – slovy amerického filozofa R. R. Rena – odklon od „měkkých ctností“, tj. diverzity, inkluze, otevřenosti, a „návrat silných mužů a silných božstev“. A v politickém životě je dosavadní praxe rozmělňování zodpovědnosti skrze různá „expertní grémia“ a omezování prostoru pro arbitrární rozhodnutí nahrazována voláním po efektivitě, akceschopnosti, rozhodnosti, prostě po silném „vůdcovství“.

Druhým klíčovým fenoménem dnešní doby je proměna štěpicí linie v rámci západních společností: tradiční pravolevé členění je čím dál víc nahrazováno konfliktem „lid versus elity“ nebo „globalisté versus lokalisté“. Obzvlášť ceněni jsou ti, kteří tuto lidovou revoltu mohou ztělesňovat i svým životním příběhem a poskytují mu patřičnou autenticitu – jako například viceprezident USA J. D. Vance se svou cestou vzhůru z ekonomicky a společensky vyloučených oblastí amerického „rezavého pásu“. Silná identita, efektivita, autenticita – to jsou požadované ctnosti státníka model 2025. Pokud se na realitu podíváme touto perspektivou, nový polský prezident podmínky pro lídra nových časů naplnil vrchovatě.

Paměť na prvním místě

Poslední večer před inaugurací strávil Nawrocki v klášteře na Jasné Hoře u Čenstochové před mariánským obrazem Panny Marie – Královny Polska, který je po staletí klíčovým národním symbolem. Během samotné inaugurace udělal speciální zastávku na slavnosti válečných veteránů. Kamery zachytily, jak se naklání nad jedním z posledních žijících vojáků Varšavského povstání a říká: „Z vás čerpám sílu.“ Do prezidentského projevu pak zařadil citaci z manifestu Zygmunta Szendzielarze-Łupaszka, významného představitele protinacistického i protikomunistického odboje, o obsazení země Rudou armádou a její polskými kolaboranty. Takže zvolil tři nepochybně dobře promyšlené odkazy na pilíře identity svého „kmene“, které pracují s významnou rolí kulturně-historických témat v polské veřejné debatě.

Tento význam historie je zároveň i odpovědí na české zmatení tím, jak se „neznámý historik“, šéf polského Ústavu národní paměti (IPN), obdoby českého Ústavu pro studium totalitních režimů, mohl vůbec stát prezidentem. Jde o nepochopení odlišné role dějin a politiky paměti v polské společnosti. IPN má několik tisíc zaměstnanců (tedy jako průměrné české ministerstvo), jeho šéfa volí parlament a vyžaduje se po něm nejvyšší stupeň bezpečnostní prověrky. Rozsah instituce je odrazem významu, který v polské vnitřní i zahraniční politice po roce 1989 měly dějiny a spory o jejich interpretaci.

Nawrocki patří ovšem do generace, která pitvání se v minulosti považuje za uzavřené a k dějinám vzhlíží spíš jako ke studnici vzorů pro dnešní dobu a zdroji národního sebevědomí. V Muzeu druhé světové války, kde rovněž působil, vstoupil do povědomí kvůli snaze vyzdvihnout polské národní hrdiny v „univerzalisticky“ a „civilně“ laděné expozici. Jako šéf IPN především vnímal zahraničněpolitický rozměr své mise, tj. nutnost tvrdého boje za posílení „morálního kapitálu“ země tváří v tvář agresivním politikám paměti jiných států, především Ruska a Německa. Do veřejného povědomí tak vstoupil na pozadí k zemi se řítících pomníků vděčnosti Rudé armádě.

Velké plány, velké investice

Navzdory svému backgroundu ale Nawrocki v inauguračním projevu neřekl o historii v podstatě nic. Tradiční odkazy k hrdinským kapitolám dějin nahradila témata budoucnosti a efektivity vládnutí. Jak píše Piotr Trudnowski z think-tanku Klub Jagielloński, nový prezident, ročník 1983, jako kdyby symbolicky vystoupil z nekonečné války „starých veteránů“ z dob Solidarity, kteří dodnes ovládají polskou politiku. Spíš se přihlásil ke generační solidaritě lidí, pro něž Polsko už není zemí odkázanou na věčné „dohánění a napodobování“. Důraz klade na efektivitu a schopnost „doručit výsledky“. Pro tuto generaci není členství v EU „odměnou“, která by se měla stále přijímat s vděkem, ale nástrojem k budování vlastní prosperity. „Budu hlasem těch, kteří chtějí, aby Polsko bylo v Evropské unii, ale aby se nestalo Evropskou unií – a zůstalo Polskem.“

V projevu kvitoval pozitivně cestu, kterou Polsko v ekonomické oblasti udělalo po roce 1989, zároveň zdůraznil, že „po těch 35 letech se něco v geopolitice a globální ekonomice změnilo“. V nové situaci se podle něho už nelze spokojit s rolí „pomocné pracovní síly u našich západních sousedů“: „Potřebujeme velké plány, velké investice, musíme probudit aspirace národa.“ Odrazovým můstkem pro další rozvoj země má být především letištní hub s názvem Centrální komunikační přístav propojený s většinou větších měst v zemi vysokorychlostní železnicí. Hned další den po inauguraci na náměstí ve městě Kalisz podepsal příslušný návrh zákona, který může jako prezident předložit parlamentu. Výběr místa nebyl náhodný – šlo o jedno z mnoha měst, která byla po nástupu Tuskovy vlády v rámci „racionalizace“ vynechána z plánů rozvoje železniční sítě.

Zároveň ohlásil zahájení nadstranických prací nad novou ústavou. Volání po zásadní opravě nefunkčního systému řízení státu, tak jak byl vytvořený v devadesátých letech, se v Polsku dosud ozývalo jen z expertních kruhů. Hlavním politickým stranám totiž, zdá se, mírná paralýza státu, kterou ústava navozuje, vyhovuje. Bude zajímavé sledovat, jak se Nawrocki chopí této příležitosti k budování nového politického řádu Polska. Doba i nálady veřejnosti napovídají, že součástí změny bude spíš posílení než oslabení pozice prezidenta.

Neuhnout, necouvnout

Vedle budoucnosti byla dalším klíčovým slovem jeho projevu „síla“. „Víte, kde v zahraničí získal ve volbách Karol Nawrocki nejvyšší podporu?“ ptal se významně publicista deníku Rzeczpospolita Mariusz Cieślik. „V Bosně a Kosovu. A víte proč? Protože většinu hlasujících tam tvoří polští vojáci z mírových sborů.“ Tedy lidé, pro které aktuální nebezpečí v podobě velké konvenční války těsně za hranicemi, hybridní války na polských hranicích a stále četnějších sabotáží ruské rozvědky v polských městech nejsou abstrakce, ale realita. „Když tito lidé slyší, že je Nawrocki boxer a stadionový rváč, říkají: To je dobře. Když dojde na konfrontaci, neuhne.“ Armádě věnoval nový prezident značnou část svých prvních projevů ve funkci. Během oslav svátku polské armády vyzval k ústavnímu zakotvení pěti procent HDP na obranu a k nadstranickému konsenzu ohledně modernizace a posilování ozbrojených sil.

Že necouvne, ukázal Nawrocki už v kampani. Ustál sérii úderů na sebe a svoji rodinu v souvislosti s údajnými aférami z mládí. Trumpovská hroší kůže jen potvrdila image „tvrdého chlápka“, na níž stavěl velkou část kampaně (včetně žertovného hesla „Now Rocky!“ a virálních videí, na kterých v košili a kravatě dělá bez známky námahy shyby). Tato stylizace byla i signálem nového stylu politiky. V inauguračním projevu se obešel bez rituálních frází o „překonávání rozdílů“, chyběla i ruka podaná ke smíru. Naopak nejsilněji rezonovalo prohlášení, že cílem politiků má být plnit sliby, kvůli nimž byli zvoleni, a že on, na rozdíl od vlády, to hodlá dělat.

„Poradíme si s ním,“ reagoval vzápětí premiér Donald Tusk v narážce na své předchozí pragmatické „kohabitace“ s konzervativními prezidenty. První příležitost ke střetu na sebe nedala dlouho čekat. V Polsku se v rámci soužití vlády a prezidenta vžila nepsaná zásada, že otázky NATO patří do prezidentské, zatímco záležitosti EU do premiérské kompetence. Ovšem když se v úterý 12. srpna objevila informace, že se na středu chystá mimořádný on-line summit Trump–EU k Ukrajině, kancelář premiéra oficiálně informovala, že se schůzky zúčastní Donald Tusk. O tom, co se stalo v následujících asi dvaceti hodinách, koluje po Varšavě mnoho spekulací, nicméně fakt je, že následující den odpoledne se na profilu úřadu prezidenta na síti X objevila fotografie a strohá zpráva, že „Polsko na setkání spojenců zastupuje prezident Karol Nawrocki“. Byl to tedy nakonec premiér, kdo kvůli tomu musel prezidenta požádat o (vůbec první, předtím ji odmítal) schůzku, aby mohl získat potřebné informace a sladit stanoviska.

Na vlně revoluce

Díky příběhu „dělnického kluka z paneláku“, který udělal doktorát a nakonec se stal prezidentem, si už Nawrocki vysloužil označení „polský J. D. Vance“. Tato schopnost vlastní biografií a vystupováním ztělesňovat „normalitu“ a zároveň aspirace průměrného Poláka nepochybně hrála roli v jeho úspěchu. Odkaz na Trumpa a MAGA hnutí je pro kontext klíčový, nejen kvůli otevřené podpoře, kterou americký prezident polskému protějšku deklaruje.

Oba jsou součástí stejné „revoluční vlny“, která prochází zeměmi Západu a která se projevuje ostrým střetem „demokratické lidové legitimity“ a „liberálního právního státu“, který odebral zvoleným zástupcům suveréna možnost reálné změny. Nawrocki ve svém inauguračním projevu stejně jako Trump zdůraznil nutnost výrazné transformace země. Opřel se i do aktivistické justice: „Nejste bohy,“ prohlásil na adresu soudců a vyzval je k respektování ústavního pořádku, v němž je suverénem národ.

Jak dopadne boj Nawrockého, hlavně v situaci, kdy navzdory společenské podpoře má oproti vládě mnohem slabší karty, uvidíme. Každopádně generační změna a přerámování modelu ideálního politika, které Nawrocki ztělesňuje, jsou už nyní jasným faktem.