Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, svět nejspíše pomalu zjišťuje, co se událo na Aljašce mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem. Rozporcovali si Ukrajinu? Unudil Putin Trumpa k smrti svým výkladem ruských dějin? Vyhlásili si navzájem válku? Ať je výsledek jakýkoliv, mnoho komentátorů a analytiků již samotné konání summitu považuje za Putinovo vítězství. Málokdo opomene připomenout, že Aljaška bývala ruské území, než ho v roce 1867 USA koupily, a uštěpačně dodat, jestli ji Trump vrátí. Nelze si ale nevzpomenout na jinou aljašskou událost týkající se Ruska, jež je mnohem mladšího data.

Barack Obama a jeho tým se tehdy snažili vykreslovat republikány jako nebezpečné neználky. Obama se tvářil jako pragmatik, který bude ochotný s Ruskem spolupracovat v takových otázkách, jako je nešíření jaderných zbraní a omezení íránského jaderného programu. Cílem měla být konstruktivní spolupráce, multilateralismus a diplomacie. Jeho protivník John McCain byl prý příliš velký protiruský jestřáb, jenž by zvolil konfrontační přístup. To Obama měl rusko-americké vztahy vrátit do normálu poté, co se pochroumaly v posledních letech prezidenství George Bushe mladšího.

Barack Obama tehdy vyhrál. Ale pravdu měli McCain a Palinová. Ti již tehdy varovali, že Putin může zaútočit na Ukrajinu. Šéfredaktor magazínu Foreign Policy Blake Hounshell tehdy tyto výroky kritizoval jako „podivné“, zaobírající se „velmi nepravděpodobným scénářem“.

Obamův appeasement Putina pokračoval. Došlo ke slavnému „resetu“ americko-ruských vztahů. V roce 2012 mikrofony zachytily, jak šeptal Dmitriji Medveděvovi, který tehdy Putinovi zahříval prezidentské křeslo, že bude mít větší flexibilitu po volbách. V témže roce se Obama v prezidentské debatě vysmál Mittu Romneymu, že „volala 80. léta a chtějí zpět svou zahraniční politiku“, když Romney prohlásil, že hlavním geopolitickým protivníkem Ameriky je Rusko. Snahy o nějaké rusko-americké přátelství ukončil teprve Putin svou anexí Krymu a invazí na Donbas.

Obamovo prezidenství ale částečně opakovalo vývoj za George Bushe mladšího. Ten po setkání s Putinem v roce 2001 řekl: „Podíval jsem se mu do očí. Působil na mě velmi upřímně a důvěryhodně. Dokázal jsem nahlédnout do jeho duše.“ Agresivní a expanzivní Putinovy kroky, které vyvrcholily napadením Gruzie, vedly k rozpadu tohoto krásného přátelství.

Snaha naklonit si Putina a následné rozčarování je tak vlastně již americká prezidentská tradice. Trumpovo první období taktéž začalo snahou o spřátelení s Ruskem – a na jeho konci byl Trump na Putina tvrdší než Obama, hlavně kvůli ruským krokům, jako bylo nasazení novičoku v Británii proti bývalému agentovi Sergeji Skripalovi.

Stejně tak Joe Biden se snažil o vstřícný postoj k Putinovi, když zrušil sankce na plynovod Nord Stream 2 a sešel se s ním na summitu v Ženevě.

Dlouhodobá americká politika vůči Rusku se tedy nezakládá na nějaké agresivitě, snaze ho zatlačit co nejdál a izolovat. Naopak kopíruje schéma, kdy se nový prezident snaží o normalizaci vztahů, Rusové provedou něco neodpustitelného, nejčastěji rozpoutají nějakou válku, čímž vztahy ochladnou na nulu, jen aby se další prezident snažil o novou normalizaci. Zvláštní je, že to platí i u druhého Trumpova volebního období, přestože si tím prošel už v prvním.

A není divu, že Putin se nebojí žádných konsekvencí. Zkušenost ukazuje, že stačí počkat na dalšího prezidenta a vše se vrátí do starých kolejí. Z tohoto hlediska summit na Aljašce není nějakým Trumpovým rozmarem, ale další ukázkou nepoučitelnosti americké zahraniční politiky. Cesta k němu začala dávno před Trumpem.