Který Čech se po druhé světové válce stal největší světovou celebritou ve sféře, řekněme, umělecko-společensko-intelektuální? Václav Havel určitě. Ale kdo pak? Milan Kundera? Miloš Forman? Možná je to Tom Stoppard. Sice se v Československu jen narodil, byl Angličan, který Anglii miloval, ale s léty se ke svému českému původu v myšlenkách i v díle vracel stále víc. Stoppard, jak sám říkal, žil báječný či čarovný život. Byl vtipný, okouzlující, měl šťastnou povahu.

Stát se divadelní hvězdou se mu podařilo dramatem Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtví ještě před třicítkou v roce 1966 a tvůrčí síly ho až do smrti neopustily. Jako zralý muž býval zván na intimní večeře s následníkem britského trůnu nebo s premiérem (vlastně zejména s jednou premiérkou). V neposlední řadě to byl velmi pohledný muž, běžně se říkalo, že je typ jako Mick Jagger, s nímž se ostatně taky přátelil. Že je britské divadlo příliš exkluzivní záležitost, hlavně pro nás? Stoppard psal celý život taky filmové scénáře a i ten, kdo nezná kultovní film Brazil (1985) nebo oscarového Zamilovaného Shakespeara (1998), možná viděl Spielbergova Indiana Jonese a poslední křížovou výpravu (1989), jehož scénář Stoppard, třebaže není uvedený v titulcích, skoro celý přepsal. Stopparda zná víc lidí, než si to uvědomuje.

Paralely mezi životem Stopparda a Havla se nabízejí na první pohled, o to víc, že se nakonec stali přáteli (Stoppard by se asi byl s Havlem setkal už v roce 1968, kdy byl pozván do Prahy, kde se v divadle Na zábradlí měla hrát jeho hra, ale přišla invaze. Seznámili se, když Stoppard přijel do Československa v roce 1977).

Potřeba vědění

Ve Zlíně narozený Stoppard vyrůstal v česky mluvícím prostředí jen do čtyř let, z válečného exilu se vrátili do Británie, češtinu zapomněl a stal se Angličanem. Věděl, že je rodilý Čech, asi to i přispělo k tomu, že nikdy nesympatizoval s marxismem, neměl třídní pohled na společnost a v politice studené války měl jasno, ale s češstvím se neidentifikoval. Až díky seznámení s Havlem se v něm zahnízdila myšlenka, jak by se asi jeho život vyvíjel, kdyby se po válce byl vrátil do komunistického Československa. Myšlenka na jakousi „autobiografii v paralelním světě“, jak to vyjádřil. Nakonec ji uskutečnil v roce 2006 hrou Rock’n’Roll.

Byla to po Profesionálním faulu (1977) už druhá hra s věnováním Václavu Havlovi a druhá hra s postavami českých disidentů. Nebudeme zde zastírat názor, že tyto hry nepatří k jeho nejlepším. Postavy středoevropských intelektuálů-disidentů, definované svým disidentstvím, jsou sošné, jednorozměrné, chodící morální dilemata. V Rock’n’Rollu se navíc Stoppardovi mísení různorodých motivů – čeští disidenti, emigranti, rocková hudba, básnířka Sapfo, novinařina, osud britského pravověrného komunistického intelektuála –, v jiných hrách tak úspěšné, nepovedlo.

Stoppard si ovšem pragmaticky uvědomoval, že může východoevropským disidentům pomoci vahou své celebrity prostě tím, že o nich bude mluvit. A léta takto disidentům pomáhal, a to nejen těm nejznámějším, ale třeba i těm opomíjeným běloruským.

Ale co kdybychom si s tou jeho otázkou pohráli opačně? Co kdybychom si zkusili na Stoppardově příkladu představit, jak by se mohla vyvíjet kariéra podobně nadaného Čecha v podmínkách svobody?

Stoppard i Havel byli v 60. letech řazeni k absurdnímu divadlu; Stoppard ve své klasické hře ozvláštnil „hardcore“ absurdno tak, že vytáhl do popředí dvě okrajové postavy z Hamleta, jež se připlétají k dění Shakespearovy tragédie, aniž by cokoli chápaly, „asi jako kdybyste jeli kolem Elsinoru autem“, jak to vyjádřil jeden kritik. Místem, kde se jejich tvůrčí cesty na dálku proťaly, jsou Havlovy hry ze 60. let Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění, jež svými motivy umělých jazyků a umělé inteligence jako by anticipovaly pozdější Stoppardův zájem o vědu.

Stoppard, jehož hry jsou považované za typicky intelektuální, nikdy nestudoval na univerzitě (v sedmnácti se začal živit jako novinář), nicméně v pozdějších letech se ponořil do řady vědeckých problémů a dokázal kolem nich velmi organicky vystavět své hry. Hltal knihy, sbíral encyklopedie, ale i osobně vyhledával proslulé vědce a tahal z nich rozumy, což v jeho postavení nebyl problém. Na počátku to byla pro absurdní drama velmi vhodná filozofie britských logických pozitivistů, ale později přibyla kvantová fyzika, teorie chaosu, teorie vědomí… Stoppard taky nasával znalosti o různých obdobích britských a evropských dějin. Ve hře Travestie (1974) rozvinul fantazii na historickém faktu, že za první světové války pobývali v Curychu James Joyce, Tristan Tzara a Vladimir Iljič Lenin s Naděždou Krupskou. Na počátku tohoto století napsal trilogii her Pobřeží Utopie o osudech ruských revolucionářů 19. století v exilu – Gercena, Bakunina, Bělinského a dalších.

Nebylo to nějaké samoúčelné hledání témat. Jak Stoppard vyzrával, posouval se od jazykových her a situační komiky k hledání toho, jak jsme se ocitli tam, kde jsme – my Angličané, Evropané, lidé. Ve hře Arkádie (1993), odehrávající se paralelně na počátku 19. století a v současnosti, spojil dohromady teorii chaosu, fraktály, druhý zákon termodynamiky, zálibu v historii anglických zahrad, výsek ze života lorda Byrona, přechod od osvícenství k romantismu a pokleslé prvky soudobé britské akademické kultury. A tato až symfonická hra má zároveň až k pláči dojemnou romantickou zápletku.

V britské tradici je vlivný pojem „dvou kultur“ z přednášky C. P. Snowa o tom, jak se rozešly kultury humanitních a přírodních věd a jedni nepovažují za nutné rozumět tomu, čím se ti druzí zabývají – tedy že zejména literáti nemají ponětí o vědě. Ale Stoppard ukazuje, že potřeba objevovat je všem společná. Jak říká postava vědkyně (specializovaná na vývoj anglických zahrad), „porovnávání toho, co hledáme, je irelevantní. O tom, jestli máme nějaký význam, rozhoduje potřeba vědět. Jinak odejdeme stejnou cestou, jakou jsme přišli“. Ale Stoppard i ukazuje, že ta potřeba vědění hýbe jak celými epochami, tak jednotlivými osudy, že ty objevy jsou doslova materiál, z něhož jsme zhotoveni.

Výhody ostrova

Na Arkádii je taky dobře vidět, jakou výhodu skýtá Angličanovi oproti Čechovi anglická tradice. Umožňuje mu se nadechnout, dává mu rozlet, privilegium pohlížet na věci aspoň na chvíli z nezúčastněného odstupu. Na českého tvůrce doléhá tíha tradice, jež je vlastně od Bílé hory téměř nepřetržitým bojem o národní přežití či za svobodu. Intelektuální epochy přicházejí zvnějšku a opatřené znaménkem, co to znamená pro přežití národního kolektivu. Než stihne prožít údiv, zvědavost, pobavení, spěchá „zaujmout stanovisko“.

Nikdy nedobytá, ve své národní existenci zabezpečená Británie si od tohoto může oddechnout. Zatímco v první časové rovině Arkádie zuří napoleonské války, postavy si jen povzdechnou tónem zhýčkaného turisty, že pro oblíbené „grand tours“ po nejvýznamnějších památkách západní Evropy, jež patřily k výchově mladého britského gentlemana, teď „cestování po Kontinentu není úplně bezpečné“. Dnešní britský intelektuál, pokud je to jeho preference, může ohrnovat nos nad tím, že přechod od britského osvícenského baroka k romantismu představoval opuštění „ráje věku rozumu“ ve prospěch záliby v „laciných vzrušeních a falešných emocích“, „úpadek od myšlení k cítění“. Anebo může naopak hájit objevitelského ducha doby, jež poprvé v dějinách objevila estetický ideál nespoutané přírody, tedy něco, co si dnes už nedokážeme odmyslet. To Čech se nejdřív musí prodrat nánosem sporů o to, jakou roli hrála „cizácká šlechta“.

Ve scénáři k televiznímu seriálu Konec přehlídky (2012) Stoppard (byť jde o adaptaci předválečného romanopisce Forda Madoxe Forda) jako by zúročil léta nasávání historie a zkoumání lidské povahy. V příběhu odehrávajícím se v letech první světové války se mu podařil portrét lidí jiných než my. Lidí předmoderních, předfreudovských. Ne ve vnějších znacích, ale ve způsobu bytí. Zejména hlavní postava (hraje ji Benedict Cumberbatch), člověk nesoucí svůj osud bludného balvanu ztraceného ve 20. století, se nepodobá snad ničemu, co dnes můžete v televizi či v kině vidět. Dnešní komerční reakcionáři tomu nesahají ani po paty.

A konečně se Stoppard na sklonku života propracoval ke zpracování svého židovství, skutečnosti, o níž jeho matka vytrvale odmítala mluvit (vzpomínal, že když se na to matky jako mladý ptal, reagovala vyhýbavými neodpověďmi jako „někteří z rodiny si vzali katolíky“; historii svého původu se odhodlal prozkoumat až po její smrti v roce 1996). Ačkoli se hra Leopoldstadt (2020) neodehrává v Česku, ale ve Vídni, skrz středoevropskou atmosféru k nám promlouvá zřetelněji než dřívější „disidentské“ hry. Skrz absurditu a ironii toho, jak se židovská asimilovaná buržoazní rodina na přelomu 19. a 20. potýká s obdobím velkého optimismu, vzestupu a zároveň nejistoty. Následuje rok 1938 a scény krutosti a ponížení, jež svou přímočarostí nemají u Stopparda obdoby. A konečně v roce 1955 se dva členové rodiny, kteří přežili holocaust, setkávají s naivním britským mladíkem, spokojeným se svým „kouzelným životem“, a zjišťují, že je jeden z nich.

Možná si Stoppard vybral pro takovou hru nejzazší možný termín. Byl si vědom, že mladíkově sebejisté hrdosti na Británii z roku 1955 se publikum roku 2020 bude hořce smát. Existuje ještě stará dobrá Anglie, nebo ji už nahradil nikým nemilovaný „Yookay“? A kdyby měl Leopoldstadt premiéru až v posledních dvou letech, lze si až příliš snadno představit kritiku toho, proč je dnes vůbec uváděna hra, v níž se připomínají zločiny holocaustu, ale ne zločiny sionismu.

Tom Stoppard žil skutečně „kouzelný život“. Byl obdařen náramným talentem, byl zachráněn před holocaustem i komunismem, dostal do vínku příslušnost k velké kultuře, jež mu dala možnost letět vysoko. To jeho intelektuálnímu blíženci Václavu Havlovi nebylo dopřáno – říkejme tomu třeba daň za Jaltu nebo daň za malou zemi. Na druhou stranu se Stoppard nikdy nestal prezidentem.