Ani ne vteřina – a v tom nejpodstatnějším je jasno. Alespoň to říkají psychologové zkoumající, jak reagujeme na tvář. Poctivý? Inteligentní? Dobrosrdečný? Druhého si zařadíme během mžiku. Kultura nás učí, abychom tuto instinktivní reakci nepřeceňovali. Neměli bychom být povrchní; ty skutečně podstatné věci jsou přece neviditelné. Určitý proud liberální politiky to zesiluje: přiznat tělu význam by znamenalo přiznat i rozdíly, které si člověk nezasloužil a nevybral.

Potud se zdá, jako by do kultury a politiky sestoupila jedna rovina filozofického dědictví – ta, která zdůrazňuje dualitu duše a těla a tělo prohlašuje za pouhý obal. Na tento omyl upozornil už v osmdesátých letech Ivo Pondělíček, psychiatr, sexuolog, malíř. Působil mimo jiné na oddělení popálenin vinohradské Kliniky plastické chirurgie a roku 1982 publikoval studii, která ve světovém měřítku předběhla dobu. Popsal v ní tzv. syndrom znetvořené tváře. Ukázal, že poranění tváře nikdy nezasahuje jen tělo, ale proměňuje celou osobnost: sebepojetí, sociální vztahy i vlastní identitu. Je-li poraněna tvář, musí se léčit i duše.

Novou kapitolu v otázce, co vše se zračí v tváři, otevírá umělá inteligence. Několik výzkumných týmů v nedávné době extrahovalo rysy z obličejů pomocí hlubokých neuronových sítí. Data se pak použila k predikci politické nebo sexuální orientace. Podle jedné studie, v níž badatelé vycházeli z více než milionu fotek, byly algoritmy schopny z jediného obrázku s více než sedmdesátiprocentní přesností rozlišit, zda je člověk spíše liberál, nebo konzervativec. Překvapivé výsledky přinesly i pokusy se sexuální orientací: u mužů přesahovala přesnost klasifikace osmdesát procent, což leží výrazně nad hranicí náhody i výkonem lidského pozorovatele.

Znamená to, že v našich tvářích je přece jen něco – a možná ne málo –, co o nás vypovídá? Úplně překvapivé by to nebylo, někteří evoluční biologové a psychologové upozorňují již drahnou dobu, že člověk umí odečíst z tváře inteligenci, dokonce že s inteligencí může souviset symetričnost tváře. Potud by se mohlo zdát, že umělá inteligence „radikalizuje“ náš intuitivní talent.

Vyplynuly by z toho přinejmenším tři věci. Zaprvé varovné články o „průhlednosti“ tváře by byly oprávněné. V nedávné době na etická nebezpečí upozornil The Economist: Je-li pravda, že stroje umí s rozumnou mírou pravděpodobnosti odečíst z tváře i vlastnosti rozhodující pro pracovní úspěch, budeme tedy dělat výběrová řízení jen na základě fotografií? Tato situace, zadruhé, možná rehabilituje povrchnost v duchu Oscara Wildea a jeho výroku, že jen povrchní lidé nesoudí podle zevnějšku. A zatřetí nás stroje možná učí si lépe uvědomit, co vlastně tvář je – a že svému nositeli působí potíže už dávno předtím, než naši fotografii nechá zaměstnavatel poprvé analyzovat umělou inteligencí.

Sáhneme vám na hlavičku 

Před zcela novou výzvou nestojíme. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století vznikla frenologie – tehdy uznávaná věda o mysli, dnes pokládaná za pavědu. Její duchovní otec Franz J. Gall a řada následovníků – mezi nimi i spisovatelé jako Walt Whitman či George Eliot – věřili, že z tvaru lebky a jejích výrůstků lze vyčíst charakterové vlastnosti i kognitivní schopnosti. O této posedlosti „čitelností“ píše výmluvně Gustave Flaubert v nedokončeném románu Bouvard a Pécuchet, z něhož čerpal i český seriál Byli jednou dva písaři. „Sáhneme vám na hlavičku,“ říká zde Pécuchet mladé ženě. „A proč?“ ptá se ona. „Řekneme vám, jaká jste.“ Žena namítá: „Já přece vím, jaká jsem.“ Laskavý pán ji usměrní: „To se jen domníváte.“

To, že sami sebe neznáme, by ještě nebylo tak skandální. Potíž – jak upozorňuje i zmíněný The Economist – nastává ve chvíli, kdy nám identitu připisují autority. Všechny „objektivní“ ukazatele toho, kým jsme – ať už jde o tvar lebky, minulost, nebo výraz tváře –, a předpovědi toho, jak na tomto základě budeme jednat, jsou vnější, statické, prognostické. Podřídíme-li jednotlivce klasifikačním modelům, je v tom něco nebezpečně autoritativního. Tkví v tom rozhodnutí, že nám nikdo nemá co vykládat: víme přece dost. Tím se připravujeme o výhody nevědění a spolu s tím o možnost dozvědět se něco nového. Na realitu přikládáme stále stejnou mřížku, která nám vrací jen to, co už známe. Ocitáme se tak ve víru věčného návratu téhož – a individualitu tomu obětujeme.

Na druhou stranu – když máme k ruce nástroje, které s nezanedbatelnou mírou pravděpodobnosti umějí říct, kým ten druhý je, proč bychom si nepomohli? O to naléhavější je trvat na tom, co ve své kritice frenologie připomínal počátkem devatenáctého století už Georg W. F. Hegel, když byla frenologie ještě v módě: pravděpodobnost není pravda. Zaměníme-li pravdu a pravděpodobnost, podřídíme člověka konformismu, protože budeme předpokládat, že většina má zkrátka pravdu. Jenže člověk není ve svobodné společnosti chápán jako průměr své skupiny. Svobodná společnost naopak hájí neprůhlednost, ne-li temnotu, z níž mohou přilétat černé labutě.

Komu je dáno, tomu je přidáno?

Znamená to tedy, že se frenologie ukázala jako pomýlená v tom smyslu, že tělo ve skutečnosti o osobnosti nic neodhalí? Takový závěr by byl stejně zkratkovitý jako frenologie sama – a navíc by odporoval řadě přesvědčivých studií. Mezinárodní výzkumný tým vedený sociální psycholožkou Leslie A. Zebrowitzovou v roce 2002 ukázal, že k základnímu „čtení“ tváře netřeba ani strojů: i člověk dokáže odhadnout inteligenci druhého lépe, než by odpovídalo náhodě. Choulostivé je navíc zjištění, že se inteligence statisticky pojí s harmoničností a souměrností rysů – což je jen korektní opis pro krásu.

Autoři studie Looking Smart and Looking Good: Facial Cues to Intelligence and Their Origins se vracejí k z evolučního hlediska „logické“ hypotéze, že inteligentnější jedinci jsou přitažlivější, protože je výhodné, aby šířili své geny. Takovou přímočarou rovnici však badatelé odmítají, s jednou výjimkou. U dětí a dospívajících, u nichž vzhled dosud výrazně neovlivnil životní styl, se tato souvislost skutečně projevuje. Ani v pozdějším věku se korelace mezi atraktivitou a vyšším IQ nevytrácí zcela. Do hry však vstupují sociální faktory: lidé s vyšším IQ mívají v průměru vyšší příjmy, lepší přístup ke zdravému životnímu stylu a mohou si dovolit způsob života, který se na tváři projevuje pozitivně, od péče po schopnost sebeprezentace.

Studie Leslie Zebrowitzové se nyní, po více než dvaceti letech, ocitla ve středu zájmu v souvislosti s překvapivým zjištěním, jak dobře dokážou naše tváře číst stroje. Přitom je dobré zdůraznit, že člověk se dívá jinak, než stroj analyzuje – už proto, že jsme kulturně vedeni k tomu, abychom jisté závěry třeba nedělali. S algoritmy však sdílíme jednu věc: nezaměřujeme se jen na tělesné rysy. Klíčovou roli hraje výraz, úprava, stylizace a v případě fotografie třeba i světlo. Stroje jsou však důslednější, citlivější – a zdá se, že opravdu úspěšnější.

Badatelé ze Stanfordu tak zjistili, že počítačový algoritmus dokáže správně rozlišit homosexuální a heterosexuální muže v 81 procentech a ženy v 74 procentech případů. Co je pro algoritmy vodítkem? Podle strojů mají tendenci vykazovat „genderově atypické“ rysy – muži jsou femininnější, ženy maskulinnější. Algoritmus se však vydal směrem, který působí až „frenologicky“: u homosexuálních mužů zachytil užší čelisti, delší nosy a větší čela; u homosexuálních žen naopak větší čelisti a menší čela než u heterosexuálních žen. Mnohdy jde přitom o rozdíly, které lidskému oku uniknou, ale strojová analýza je dokáže zaznamenat. Schopnost lidí určit sexuální orientaci byla v každém případě řádově nižší.

Co možná zarazí více, je, že s nezanedbatelnou úspěšností dokázal stroj rozlišit i rysy liberálů a konzervativců. Tým kolem Michala Kosinského ze Stanfordské univerzity nechal zanalyzovat více než milion fotografií, u nichž lidé dopředu uvedli svou politickou orientaci. Stroj se již při prezentaci jediné fotky osoby trefil ve více než sedmdesáti procentech. Dosáhl toho na základě kombinace mnoha zdánlivě nepatrných znaků. Liberálové mívají průměrně jemnější rysy; konzervativci působí mohutněji a jejich výraz je spíše odměřený. A do vyhodnocování vstupoval i styl fotografie: liberálové se v datech častěji objevovali na barevném, „živějším“ pozadí, zatímco konzervativci volili tlumenější světlo a jednodušší kompozice. Což je v nějakém ohledu samozřejmě banální – a stroj se banality zjevně nebojí.

Na vlastní oči 

Třeba v kontextu knihy The Extinction of Experience (2025) od Christine Rosenové vyznívají tyto studie paradoxně. Jde o jeden z řady titulů, které popisují, jak člověk digitální doby postupně přestává věřit vlastní smyslové zkušenosti. Dokonce i to, co zažíváme na vlastní kůži, je dnes zprostředkováno digitálními médii. Než se setkáme s neznámým člověkem, máme sklon si jej nejprve „proklepnout“ on-line. O první pohled a o potěšení ze zkušenosti s neznámem se tím ale připravíme.

Jenže právě od těch samých digitálních technologií se nyní dozvídáme, že povrchu můžeme přece jen důvěřovat. Ledacos je vidět. Převratné to není, vlastně to nějak odpovídá intuici nebo tomu, co – občas s posměchem – nazýváme zdravým rozumem. Ostatně není náhoda, že na rozdíl od většiny zvířat máme nahou tvář. Výraz, gesta, rysy jsou náš první jazyk.

Ale tím pozoruhodnější je, že tvář je nepředvídatelná i pro nás samé. Nerozhodujeme o tom, kdy se nám zkřiví hrůzou či rozzáří nadšením, kdy se začervenáme, ani o tom, jak bude stárnout. Články varující před tím, že stát může skrze monitoring tváří mařit naši svobodu, je třeba brát vážně. Ale stejně tak je třeba dodat: Představa, že jsme kdy měli svou tvář pod kontrolou, je mylná. Druzí v ní často viděli něco, co nám unikalo – už proto, že svou tvář většinou nevidíme. A s obličejem nakládáme méně svobodně než se zbytkem těla, který podle potřeby a uvážení zakrýváme. Tvář musí čelit světu jen tak – a leckdy nás zradí. Snad právě tato její zrádnost vyrůstá z naší vlastní nevyzpytatelnosti. A možná je právě tato nevyzpytatelnost poslední zárukou, že si na nás stroje jen tak nepřijdou. Právě to, co zrazuje i nás samé, nás drží naživu – a chrání.