Sedmnáctý listopad je příležitost oživit cyklicky se navracející debaty o odkazu toho dne a masovém protirežimním vzepětí, jež po něm následovalo, o tom, kdo ten odkaz ctí a kdo ho špiní a ničí, v čem ten odkaz spočívá. Pro tu část veřejnosti, která se hlásí k původně pejorativnímu termínu „pravdoláskaři“, odkaz toho společně vnímaného prožitku do značné míry splývá s odkazem jednoho z účastníků tehdejšího dění, toho nejviditelnějšího a nejoslavovanějšího – Václava Havla.

Už čtrnáct let tu není, lidé s pochopitelnou nostalgií vzpomínají na doby jeho prezidentství, kdy atmosféra v zemi byla jiná. A když už ne přímo pravda a láska, tak aspoň ti pravdoláskaři si mohli na šťastnou chvíli připadat, že zkrotili historii a chopili se otěží. Dnes jsou ta poražená strana oni. A z dědictví Václava Havla toho moc nezbylo. Část stoupenců nastupující vládní garnitury ho vnímá jako reprezentanta toho pomalu nejhoršího a mluví o něm slovníkem jen mikroskopicky (pokud vůbec) vzdáleným od jazyka bolševické propagandy. Jméno Havel se používá jako zaklínadlo, jímž jedni jako kdyby se pokoušeli vyvolat ducha něčeho už minulého, v mytologii druhých hraje úlohu jakéhosi ráčkujícího satanáše. Existuje dnes ale něco, v čem může být Václav Havel inspirativní, ne jako blednoucí vzpomínka, legenda, již je třeba udržovat při životě a předávat dál, ale jako osobnost, od níž si je možné vzít něco právě k dnešku? Domnívám se, že ano, ale že to zároveň není ten pravdoláskařský styl, který už desetiletí určuje podobu protestů „pražské kavárny“, v nichž se sympatizující veřejnost čas od času pokusí oživit ducha protestů roku 1989.

Velká většina lidí v Česku zná Havla především jako politika, rockstar světové scény, populárního a obdivovaného i doma, narušujícího stereotyp koženého papaláše, který ovšem z konkrétních politických střetů často nevycházel vítězně: ne všechny jeho politické představy byly schůdné a realistické, z jeho veřejných vystoupení někdy mohla být cítit jakási rutina hlubokosti či snahy o ni. Sláva a popularita jsou taky břímě, jež každý nemusí vždycky zvládat, asi to platilo i pro Václava Havla. Ale jednu havlovskou inspiraci by dnešek docela potřeboval.

Dřív než politikem byl Václav Havel dramatikem. A v těch dramatech nějak reflektoval i sebe, někteří jeho protagonisté mají jasně autobiografické rysy, třeba disident Leopold Kopřiva ve hře Largo desolato nebo bývalý kancléř Rieger z jeho hry Odcházení, dokončené až po Havlově odchodu z úřadu. Ta díla mohou být mimo jiné svědectvím o tom, jak Havel vnímal sám sebe, respektive jak se vnímal ve chvílích, kdy zůstal sám se svým textem a soustředěnou prací na něm se pokoušel dospět k něčemu přesahujícímu obzor momentální aktuálnosti. Zvlášť postava Viléma Riegera, napsaná už po zkušenosti Havlova prezidentství a s vědomím jeho veřejného obrazu, je projevem odhodlání nestavět si pomník, nevytvářet v posledním dramatickém textu nějakou oficiální verzi sebe sama, nefixovat svoje dědictví. Místo toho Havel vyjádřil pocit pochybnosti a taky posmutnělé pobavení nad pomíjivostí a malostí všeho, co se dřív mohlo zdát tolik velké. U pánů, kteří VH v úřadu vystřídali, jsem takovou schopnost nesmlouvavého pohledu na sebe sama věru nezaznamenal a nezměnilo se to ani potom, když i oni z úřadu odešli a mohli se cítit osvobozeni od svazujícího politického provozu.

A právě to, že Havel byl schopný o sobě pochybovat a přiznat se k tomu ve svém psaní, aspoň někdy se vidět z odstupu, a ne zrovna lichotivě, vnímám jako inspirativní právě dneska, když tolik frčí křečovitá performance sebejistoty. Ne snad že by se na pochybnosti dala založit úspěšná politická strategie. Ale být schopný přiznat si alespoň někdy, že jsem jedna směšná postava mezi druhými směšnými postavami, může člověku paradoxně pomoci dospět k nějaké pevnější jistotě, než jsou ty pořád dokola performované. A jednou třeba i ke schopnosti říct větu „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, jež jako by si sama říkala o zesměšnění, tak, aby to mělo nějakou přesvědčivost a váhu.