Po leváku Leonardovi da Vinci zůstaly desítky rukopisných svazků – drobné písmo psané obráceně, zprava doleva. Kdo je chce číst, aniž by si přivodil migrénu, musí text zrcadlit. Proč ta podivnost? Částečně šlo o praktičnost: jako levák si při psaní zprava doleva nemazal ještě nezaschlý inkoust. Existují ale i jiné výklady. Nutnost až bolestivě promýšlet vlastní zpětné psaní mohla prospívat tomu, aby si Leonardo to, co psal, lépe zapamatoval. Dnes bychom řekli, že jde o jev, který kognitivní věda popisuje jako „žádoucí obtíže“ (desirable difficulties) – formu učení, při níž mnohdy umělá námaha prohlubuje výkon. Ať už byl důvod jakýkoli, rukopisné svazky jsou svědectvím nejen mimořádného intelektu, ale i fyzické vytrvalosti.

Navíc jsou Leonadovy zápisníky dokladem jeho nezaměnitelnosti. Což nakonec platí i pro nás: rukopis je u každého člověka jedinečný. I proto se podpis stal znakem závaznosti, drobnou pečetí vážnosti. Ale proč se vracet k rukopisu? Možná proto, že někteří už vyhlásili jeho zánik. V knize The Extinction of Experience (Zánik zkušenosti, 2024) poznamenává Christine Rosenová, že až třetina amerických školáků má potíže, hlavně však odpor, psát rukou. Jenže právě v tomto světle působí Leonardovo záměrné komplikování psaní prorocky. Každý, kdo si někdy psal slovíčka při učení cizího jazyka, to zná bez vědeckých studií: ruční poznámky si zapamatujeme lépe než ty vzniklé ťukáním do počítače.

Ale možná je vše komplikovanější a do příběhu ústupu je zavinut i nový začátek. Poté, co se v západním školství v posledních letech omezovala výuka vázaného písma, od roku 2015 toto opatření zvlášť některé americké státy revokují. Ukázalo se totiž, že bez zvládnutí složitějšího psacího písma se děti hůř učí i to tiskací. Překvapivý poznatek to není: chceme-li něco zvládnout na nižší úrovni složitosti, mnohdy se neobejdeme bez úrovně vyšší. Teprve obtížné dělá jednoduché srozumitelným. A sílu ručního psaní objevují překvapivě i vysoké školy.

Jak se píší dějiny

Písmo prolamuje prostor i čas, a je tak jednou z mála lidských podob nesmrtelnosti. Ač je málo Leonardů, kteří se „propíší“ do věčnosti, je psané slovo jednou z těch forem trvání, v něž může člověk doufat. A s nadsázkou řečeno má lidské grafomanství až náboženské kořeny. A s vírou, důvěrou i závazností bylo písmo spjaté od svého vzniku. Když se kolem čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem v Mezopotámii začaly k psaní používat hliněné tabulky, sloužilo písmo k zapisování smluv, uchovávání posvátných textů anebo přepisům příběhů o Gilgamešovi. Písař byl tehdy elitou mocenskou a nesporně intelektuální. Na rozdíl od dnešních dvaačtyřiceti písmen české abecedy musel opravdu něco umět: starověké systémy tehdy používaly kolem tisíce znaků.

Od té doby si písmo zjednodušujeme. První velký krok učinili Féničané, kteří kolem 1200 př. n. l. redukovali dřívější stovky znaků zhruba na dvacítku hlásek. Jejich abeceda se rozšířila po celém Středomoří a vytvořila základ řeckého a později latinského písma – tedy soustavy, kterou používáme dodnes. Zjednodušování však nebylo přímočaré. Ve středověku byly rukopisy stále spojeny s uměním: každý středověký text je jedinečný artefakt, dílo konkrétní ruky nesoucí charakter, rytmus i omyly svého autora.

Přelom přinesl knihtisk. Ten zpřístupnil psané slovo mimo úzkou elitu, otevřel cestu k masovému vzdělání – a zároveň, jak připomíná Émile Durkheim v monografii příznačně nazvané Sebevražda (1897), k dosud neznámé míře nejistoty. Kdo píše a čte, je ochoten snášet nejistotu. Učí se totiž přijímat možnost, že svět je jiný, než si myslel: písmo rozevírá horizont alternativ a uvolňuje představivost. Co osvobozuje, zároveň znejišťuje. S ohledem na naše téma je podstatnější, že knihtisk poprvé sjednotil podobu textů. Rukopis ovšem dál přežíval – v dopisech, denících, archivních dokumentech i úředních listinách.

Co nesjednotil knihtisk, dotáhly moderní školské osnovy. Přesto platilo, že i uprostřed naučené disciplíny si každý uchovával vlastní rukopisný ráz. Teprve nástup psacího stroje a později počítačů přinesl zlom. Poprvé v dějinách vzniká písmo, které autora dokonale zakrývá. Písmo se nejen sjednocuje, ale i odbourává. V řadě států se tlumí výuka vázaného písma. Argumentace je všeobecně známá a na první pohled rozumná: proč děti zatěžovat něčím, co v běžném životě nevyužijí?

Dobře, že psaní bolí

Možná proto, že teze „učit se má jen to, co se upotřebí“ působí nevzdělaně. Kdybychom logiku jednoduchosti dovedli do důsledků, nemuseli bychom se vlastně učit psát vůbec – k biologickému přežití člověk psaní nepotřeboval, a přesto se na něm zrodila celá civilizace. Na rozdíl od mluvení není psaní vrozené. Malé děti začnou žvatlat spontánně, aniž je to někdo učí. Žádné dítě se však samo od sebe nenaučí psát – k tomu je zapotřebí úsilí dítěte, rodičů, učitelů.

Jak už bylo zmíněno, dětem ubíráme práci. Od roku 2015 ponechávají i české rámcové vzdělávací programy na školách, zda budou učit jen zjednodušené psací písmo Comenia Script, které je blízké tomu tiskacímu, nebo i tradiční vázané písmo. USA k analogickému opatření přistoupily již v roce 2010. Zůstala jediná podmínka: děti musejí na konci základní školy umět psát čitelně. Pozoruhodné je, že ve Spojených státech se trend mezitím obrací. Řada států začala vázané písmo znovu zavádět; od roku 2019 se k jeho povinné výuce vrátilo dvacet amerických států.

Co stálo za obratem? Učitelé si na mnohých školách všimli zhoršené jemné motoriky, potíží s psaním i tiskacím písmem a také slabších výsledků při čtení. Navíc přibývá výzkumů, které původní rozhodnutí zpochybňují. Ukazuje se, že psaní rukou – na rozdíl od psaní na klávesnici – významně připravuje mozek na učení čtení. Čím lépe děti zvládnou jemnou motoriku, tím snadněji rozpoznávají tvary písmena. Složité písmo navíc rozvíjí i jiné kognitivní dovednosti, třeba paměť.

Řečené se týká nejen žáků. Proslulá studie The Pen Is Mightier Than the Keyboard výzkumníků Muellerové a Oppenheimera z roku 2014 ukazuje, že studenti píšící rukou rozumějí látce lépe než ti, kteří ťukají do klávesnice. Psaní rukou je pomalejší, a tak člověka nutí vybrat to podstatné. A nejen to: neurologické výzkumy potvrzují, že pohyb ruky aktivuje hlubší úrovně pozornosti.

Zároveň je však dobré připomenout finskou zkušenost. Finsko neučí vázané písmo od roku 2016. Staví na tiskacím rukopisu a psaní na klávesnici – a přesto jeho žáci dlouhodobě patří k nejúspěšnějším na světě. Neznamená to, že by Finové popírali zmíněné zkušenosti či závěry studií. Spíš našli způsob, jak možné nevýhody oslabené rukopisné dovednosti kompenzovat. Nejčastěji se zmiňuje vysoký status učitelského povolání, který do škol přitahuje velmi schopné lidi a vytváří prostředí, jež podporuje hluboké učení jinými cestami.

Zánik i nový počátek

Nic to nemění na tom, že technologie na nás působí neúprosně a rukopis ustupuje. Je to patrné i na zdánlivých detailech. Fanoušci své idoly nežádají o podpis, ale o selfie. Nejednomu člověku se orosí čelo, když má na úřadě vyplnit formulář. V čínštině dokonce vznikl výraz tibiwangzi: označuje bezradnost, která mladého člověka zaplaví ve chvíli, kdy vezme do ruky pero. Na klávesnici píše s jistotou, ale s perem v ruce jako by náhle zapomněl tvary, které předtím ovládal.

Skutečnost lze však jen zřídka vměstnat do jednoho výkladu. To, že řada amerických škol učinila krok zpět, je jen jedno ze svědectví, že pokrok nebývá tak přímočarý, jak se na první pohled zdá. Ta samá technologie, která nás zbavuje nutnosti – a leckdy i schopnosti – psát rukou, vytváří podmínky pro nový zrod rukopisu. Na vysokých školách to vidíme stále častěji: vyučující se vracejí k zastaralé praxi psát eseje rukou přímo ve třídě. V době umělé inteligence, kdy hrozí, že studenti budou domácí úkoly „generovat“, je to – vedle ústní zkoušky – jedna z mála spolehlivých cest, jak ověřit, co v člověku skutečně je.

Jestliže výše zaznělo, že čtení rozšiřuje vědomí možností, o to víc to platí pro digitální technologie. To je v mnoha ohledech příznivé, ale ta samá přemíra může vést k paralýze – a jeden by pak nejraději nepsal vůbec. Umělá inteligence obratem nabídne nespočet způsobů, jak pokračovat v každé větě, a ke každé cestě připojí i odpovídající studie. I proto říká například Russell Seidle, mimo jiné odborník na moderní technologie ze Suffolk University v Bostonu, že psaní esejů rukou, bez digitálních pomůcek, prohlubuje schopnost argumentovat – a hlavně: vrací studentům chuť do argumentu se vůbec pustit. Rukopis dává prostor zaujmout vlastní stanovisko a pomalu, s rozmyslem je rozvíjet, protože píše-li člověk rukou, nelze myšlenku měnit každou minutu. Uprostřed všudypřítomné fragmentarizace může působit jako malý odboj proti tomu, že technologie autora potlačují a nahrazují ho opakováním toho, co vyplivne algoritmus.

Krom toho je zde naděje, že se něco z jedinečnosti rukopisu otiskne i do textu samého. Psaní rukou by pak mohlo být jednou z oklik, jak se v digitální době znovu učit samostatně myslet. V době, která je posedlá heslem autenticity, ale ve skutečnosti výrazy svébytnosti spíš stírá, je to možná jedna z důležitých cest. Pravděpodobné je, že psaní rukou zůstane cvičení pro menšinu, která vědomě kývne na „zbytečnou“ námahu; méně pravděpodobné, že vymizí docela.

Mimochodem, právě nyní je dvaadvacetiletý Švýcar Nelio Biedermann oslavován jako literární senzace. Letos zaujal velkolepým románem Lázár o maďarské aristokracii. Jeho první verze vznikla celá rukou. Ne z nostalgie, ale z čiré praktičnosti. „Psaní rukou mě disciplinuje. Nemohu bloky textu přehazovat sem a tam, a tak pracuji soustředěněji a přímočařeji,“ vysvětluje.