V našem Salonu jsme využili vánočního času, abychom si nadělili dárek: zavzpomínali jsme zde s přítomnými pány na své mládí. Neboť to dávno již ztracené mládí mělo různé podoby a také různé přelomové momenty. K nim patřilo, když jsme se 9. prosince 1980 dozvěděli o smrti Johna Lennona: mně bylo tehdy patnáct a právě mi zabili mého idola na dalších pár let. Mezitím samozřejmě uběhla dlouhá doba, na mnoho věcí již pohlíží člověk jinak a také síla idolů slábne, ale přesto by se asi dalo říci, že na Johnu Lennonovi muselo něco zvláštního být, a to nejen kvůli mým infantilním vzpomínkám.

Stáhnout MP3

Pánové, je mi líto, že tu nemáme dámské zastoupení, ale věřte, že jsem se snažil, není to jednoduché, zvláště před Vánocemi. S dovolením bych Vám rád ještě něco přečetl. Je to takový můj fejeton:

Ateistická výchova reálného socialismu měla dva výrazné nepřátele: Vinnetoua a Johna Lennona. Paralely mezi těmito bájnými postavami jsou výrazné. A ještě nápadnější jsou podobnosti, které odkazují ke třetímu a historicky nejdůležitějšímu, jehož božství je přímo deklarované, totiž k Ježíši Kristovi. Nejviditelnějším společným znakem samozřejmě bylo, že šlo o mladé, vlasaté muže charismatického zjevu. To hraje svou roli vždy, v pubertální fázi lidského života zásadní. Zatímco vlasatost Rudého bratra byla přirozeně divošská, Lennon své háro již stylizoval s vědomím kulturního kontextu, a když si nechal narůst plnovous, tak šlo o biblickou image bez vší pochybnosti. Všechny tři spojovala mentalita nenásilí, lásky a hippiesácky zabarvené dobré vůle. Netvrdím, že to byli svatoušci – především Lennon byl dosti temperamentní –, ale nepochybně patřili k těm, kteří lidem přinesli podstatně více radosti než zármutku. Nikomu nezkřivili vlas na hlavě (když tak jen velmi neradi – Vinnetou), proti nikomu nikoho neštvali, nikomu nic nesebrali. Tím se zásadně liší třeba od Che Guevary, kterého někteří popleteně za kristovskou postavu také považují. To nejdůležitější na nich je zároveň tím nejtragičtějším. Všichni tři byli zabiti v rozkvětu sil, a i když každý jiným způsobem a za jiných okolností, pokaždé to byla rána pro dětskou duši, když se to dozvěděla. Jsou dosud lidé, kteří se odmítají podívat na poslední díl Vinnetoua, v němž Rudý gentleman obětuje svůj život pro smíření mezi bílými a rudými, přičemž dokonce vystoupá na jakousi Golgotu, na níž pak umírá. A stejně tak jsou tací, kteří se ani po mnoha letech nevyrovnali s Lennonovou smrtí a jejichž mentální vývoj se zastavil toho 8. prosince 1980, v den jeho nanebevstoupení. Když jsem před lety vezl své tehdy asi patnáctileté dceři z Říma, dokonce přímo z Vatikánu (!), tričko s pěkně vyvedeným nápisem Imagine a s motivem kulatých brýlí, nemohl jsem se dočkat jejích štěstím rozzářených očí. Když jsem ho vybalil, zatvářila se, jako bych jí přivezl papuče. Hm, Lennon…, to už tam mohl být nápis papež, to by bylo víc cool, řekla a – pokud vím – nikdy to tričko nenosila. Odpusť jí to, Johne.

A pánové, já se vás chci zeptat, jaká je podle vás role Johna Lennona v dějinách. A pak také, jaká je jeho role pro vás.

Rauvolf: Hm, v mým životě… Když jsem jako kluk poslouchal Beatles, tak jsem je dlouho nerozlišoval, to přišlo teprve později. Když pominu Ringa a George, tak Lennon byl v poměru k McCartneymu takovej divous, takovej rocker, toho si hned každej musel všimnout. A říkal jsem si, to je archetypální rebel. Na McCartneyho letěly holky, byl to slušňák. Vybavuje se mi fotka z Hamburku, Lennon má černou koženou bundu, černý upnutý džíny, opírá se o kandelábr a na všechny kašle. Ta fotka zosobňovala všechno: Já jsem tady, na ostatní prdím. Abych byl slušnej: Vlezte mi na hrb… Až teprve později jsem pochopil, že to nebylo tak jednoduchý, že ve skutečnosti nositelem těch hudebních inovací byl ten slušňák McCartney, že Lennon by spíš hrál furt rock’n’rolly v rockové kapele. Experimentovat a pořád něco zkoušet chtěl spíš Paul.

Což nepopírá představu o Johnově „rebelství“, pokud tím myslíš to, co jsi nazval tím slovem „prdí“…

Rauvolf: To jistě. Chtěl jsem říct, že zdání někdy klame. Pokud jde o ty pozdější Johnovy aktivity, tak ty se mi v podstatě líbily, bez ohledu na to, jestli byly naivně levicové. Prostě se mi to zdálo v pořádku. No a pokud ses ptal, jestli si pamatuju na ten den, co ho ten pošuk zabil, tak samozřejmě, byl jsem ten večer u kámoše v Dejvicích, lemtali jsme pivo a pouštěli si Beatles a říkali si, ty vole, Beatles jsou Beatles… Druhej den ráno jsme se to dozvěděli. Mimochodem, v den, kdy se Jimi Hendrix dusil zvratkama a umíral, tak jsem na školním mejdanu pouštěl jeho desku. Takže pozor, abych si zase něco nepustil. I když koho tak asi…

Boba Dylana třeba…

Rauvolf: Hm, to by mi bylo líto.

Muchow: Mně bylo v roce 1980 osm a půl. Takže v té době to nebyl můj hrdina, proto jsem Lennona a Beatles objevoval až zpětně. Mně taky přišel John z nich jako nejzajímavější, ale Paula jsem taky docenil a pak mi už byli sympatičtí úplně všichni, protože ta kapela byla tak jedinečná právě spojením těch všech čtyř osobností, mezi nimiž byly ty dvě opravdu geniální, tedy Paul a John. Doposud mě mrzí, že jsme byli rukou šílence ochuzeni o spoustu skvělé hudby, ale třeba i jeho aktivity ve veřejném prostoru, ať už by to bylo cokoli. Třeba by nám všechno nekonvenovalo, ale to není důležité. V každém případě Lennon byl a zůstane jeden z mých velkých hrdinů.

O těch kongeniálních rozdílech mezi Paulem a Johnem, to je na celou knihu – a určitě byly napsány. Dokonalí byli v těch protikladech: Paul melodik, John experimentátor, Paul apollinský princip, John dionýský, Paul syntetik, John analytik… John: I Am the Walrus, Paul: The Fool on the Hill…

Rauvolf: John taky psal knížky, maloval… To byla komplexní osobnost, tím nechci říct, že Paul ne. Ale bylo to něco jinýho.

Konrád: Asi bych nesouhlasil s tím, co říkal Josef, že v hudbě byl větším rebelem Paul. V té vrcholné době Beatles, tedy od Rubber Soul přes Revolver po Abbey Road, jsou ty nejlepší věci právě od Lennona. Ty jsi, Jiří, jmenoval I Am the Walrus, to je něco, co by Paul nikdy neudělal: protože byl prostě jiný. Paul byl a je úžasný melodik, něco jako Paul Simon, ale nebyl nikdy experimentátor, na to byl John. Čímž nechci říct, že nesložil krásné melodické písničky…

Jealous Guy, Mind Games, Woman…

Konrád: No jasně… Pokud jde o můj vztah k Beatles, tak to byla láska od začátku, od dvanácti, od třinácti, pak mě hlavně zajímalo to úžasné období pěti šesti let, kdy vydávali minimálně jednu desku ročně, k tomu singly a ípíčka, to už nevystupovali veřejně, ale věnovali se studiové práci. A ta byla neskutečně plodná. Že se ti dva potkali a vytvořili dvojici, to považuju za zázrak, který se v umění občas stane, ale vždy je to zázrak. K Lennonovi bych řekl, že on měl zvláštní a velmi vyvinutý smysl pro humor, což se projevovalo jednak navenek, ale i v těch skladbách. Všichni byli vtipní, ale John tedy mimořádně. To, že se pak stal tím, čemu se říká aktivista, to k němu jaksi patří, no, byl holt slavnej, takže všechno, co dělal, mělo nějaký obsah, nějaké poselství, čehož si byl vědom. Já jsem ze všeho nadšený nebyl už tehdy, přece jen jsme žili za železnou oponou, takže když zpíval „Dejte šanci míru“, tak jsem si vždycky říkal, to se ale musí říct taky té druhé straně. To mi tam poněkud chybělo.

Rauvolf: Abych nezapomněl, tak když byl v roce 1987 proces s Jazzovou sekcí, tak Paul podepsal protest proti její perzekuci. Takže se nedá říct, že politika šla úplně mimo něj.

Deyl: Víte, když lítáte mezi Londýnem a New Yorkem, tak se asi nezajímáte, co se děje v Moldavsku…

To je, Dane, zvláštní argument. Nic proti Moldavsku, ale je tady Praha, Varšava, koneckonců Moskva…

Deyl: Dobře, já jsem chtěl říct, že se prostě vyjadřoval k tomu, co mu bylo blízké. Ono je to legrační: když jsem před rokem 89 hrál a anglicky zpíval na Karlově mostě Lennona, tak mě co chvíli kontrolovali policajti, protože bylo jasný, že je to jaksi proti režimu. No, teď kdyby Lennon dělal, co tehdy, tak by z něho udělali agenta Moskvy – jak se doba změnila.

Myslíš, že by z něho udělali „chcimíra“?

Deyl: Něco na ten způsob. Ale já jsem chtěl k tomu rebelství: ono je to myslím klišé a nálepka. Vždyť Lennon napsal mezi rokem 63 a řekněme 65 asi dvacet, pětadvacet písniček, které se pokaždé hned staly hity a z Beatles udělaly globální fenomén. Ale jestli je třeba I’ll Get You rebelská píseň, to bych právě neřekl. No a pak přišel v roce 66 se singlem, kde byla strana A Tomorrow Never Knows a strana B I’m Only Sleeping, tedy vlastně první opravdu převratné věci, které úplně změnily podobu rockové hudby: sitár, obrácené kytarové sólo, surrealistické texty, různé hříčky a experimenty. Ale kdyby předtím nenapsal třeba I Want to Hold Your Hand, tak by to nikdo neposlouchal a ani by mu to nikdo nenahrál.

Konrád: To souvisí s pozicí Beatles, kteří se dostali během čtyř pěti let úplně na vrchol a v tu chvíli se začali chovat úplně jinak. Začali experimentovat, začali věci zásadně měnit. Každý by do toho nešel, držel by se svých jistot, ale oni měli talent a sebevědomí, aby to zkusili jinak. A mohli si to dovolit. Od nich brali lidi všechno. Vlastně snad není nic, co by publikum odmítlo.

Deyl: Album Magical Mystery Tour se moc nechytlo…

To byl taky takový úmyslný úlet, ne? A taky je to skvělé… Ten vývoj k experimentu připomíná třeba Picassa, který také nejdřív maloval realisticky, a pak přistoupil ke kubismu. Nejdřív dokázal, že to umí, a pak šel dál. Někdy mám pocit, že současné mladé umění jde obráceně. Beatles začínali popěvky typu Love Me Do a končí Seržantem Pepřem…

Muchow: Ono je to taky tím, že začínající muzikant umí nejdřív dva akordy, pak tři, za pět let vás to už nudí, umíte toho mnohem víc a chcete to zkoušet dál. U Beatles to určitě taky souvisí s tím, že se rozhodli v tom roce myslím 66 už nekoncertovat a jen se soustředit na studiovou práci. To jim dalo svobodu a taky se u toho mohli daleko víc zabavit, mohli si prostě hrát, jak chtěli. Já mám taky radši kapely, které se více soustředí na studiové nahrávky než na to, že odehrají pět set koncertů ročně. A taky další věc: Beatles měli štěstí na výborného producenta, George Martina, který vlastně byl pátým členem Beatles a má velký podíl na tom, jakým směrem se vydali. Strawberry Fields a Penny Lane by bez něj nezněly tak, jak znějí.

Deyl: A taky se nedají dost dobře hrát na koncertech.

Konrád: V té době na to nebyly aparatury, aby takové písně vyzněly na velkých koncertech pro ječící davy. Velké koncerty pak přišly až v sedmdesátých letech, které Paul se svou skupinou Wings celé projezdil po koncertech. Takže všechno mělo své důvody. Koneckonců vezměme si slavný „koncert na střeše“ v lednu 69, kterým Beatles vlastně skončili. Přitom jim to tam hrálo skvěle. Je možné, že kdyby zůstali pohromadě, tak bůhví, jestli by se ke koncertování nevrátili. Ale to jsou jen spekulace.

Zkraje sedmdesátých let se občas na koncertě objevil i John a George zorganizoval koncert pro Bangladéš. A Ringo, ten si to užíval, jak jen mohl. Ale myslím, že to „experimentální“ období Beatles nelze odmyslet od atmosféry konce šedesátých let, které se ze zpětného pohledu jeví jako převratné, ať to nahlížíme jakkoli. Něco se prostě změnilo v poetice, v mentalitě, v tom, co jsou lidé ochotni a schopni vnímat. A Beatles do toho nutně patřili. Od té doby se o tom napsaly tuny knih, některé třeba i kritické: konzervativní člověk v těch letech může vidět začátek rozkladu západního světa. Každopádně se ten rozklad jevil velmi barevně, vesele a přitažlivě. Lze trochu závidět těm, kdo to tehdy zažili.

Konrád: Ano. A Beatles byli vlastně až do rozpadu v roce 1970 na čele a přitom to byli ti prima kluci, které má každý rád – že to nebylo jen tak růžové, se člověk dozvídal až později. I ta vyšší britská společnost si na ně zvykla a přijala je. Jejich protipólem byli Rolling Stones, kteří opravdu byli stylizovaní úplně jinak a vyšším kruhům opravdu trvalo velmi dlouho, než je akceptovaly. Beatles byli hodní zábavní kluci a ten jeden z nich holt trochu drzejší, ale šlo to.

Rauvolf: Tehdy platilo: Buď máš rád Stouny, nebo Beatles…

A na někom se to dalo poznat od pohledu. Já měl radši Beatles, teď mám rád i Stouny. A myslím, že přitažlivost Micka Jaggera byla dosti jiného typu než Lennona. Jagger by asi Give Peace A Chance nesložil. A ani by nechtěl.

Rauvolf: Taky uměl počítat…

A co, pánové, říkáte té mojí tezi, že Lennon měl náboženské rysy, řekněme kristovské, čemuž odpovídalo to, že si nechal narůst dlouhé vlasy a plnovous?

Rauvolf: To je blbost, dlouhé vlasy se prostě nosily, protože se to lidem líbilo. To nebyl žádný protest.

Já taky nemluvím o protestu. Mluvím o duchovním symbolu, který měl náboženské rysy, jako měla náboženské nebo kvazináboženské rysy ta relativně krátká doba: hippies, Summer of Love, Woodstock, LSD… A Lennon tam patří.

Deyl: Ono to šlo všechno ruku v ruce, jedno navazovalo na druhé.

Ano. A z Lennona, toho vtipného chlapce z Liverpoolu, se stává vážný „muž míru“, pomalu guru, autor Imagine a mírových manifestů, svým způsobem prorok. Tam ovšem je v pozadí, vlastně v popředí, vliv Yoko Ono. Škoda že tady nemáme nějakou její zdejší zástupkyni. Přitom jsem se snažil…

Rauvolf: K tomu mám takovou historku. Já jsem s Yoko Ono dělal rozhovor pro jeden český časopis. Dělal jsme ho telefonicky a Yoko byla velmi příjemná a cvrlikala a cvrlikala a já jsem se jí na závěr teda zeptal, heleďte, nebyl ten John tak trochu pod pantoflem? Teda já se jí původně chtěl zeptat, jestli ho nedržela za koule, ale zeptal jsem se takhle. A ona okamžitě změnila tón a řekla, heleďte, já myslím, že už toho máte dost, tak bychom mohli skončit.

Co ti měla taky říct? Myslíš, že se bude někomu z Prahy svěřovat, jak to měla v manželství?

Rauvolf: Ale ona to tak opravdu dělala. To byla mazaná ženská. Nic proti ní, ale pod pantoflem byl.

Muchow: Já myslím, že to byla inspirativní žena. Už když ji potkal, tak byl Lennon velkou osobností, ale s ní pravděpodobně dozrál. Byl jí fascinován a určitě se mu líbilo, co dělá a jak to dělá. Mohlo to mít nějaké psychologické důvody, určitě se o tom toho hodně napsalo a hodně analyzovalo, ale ten základní důvod jejich vztahu byl myslím opravdový. A to, že ten vztah vydržel až do konce, o něčem svědčí.

Rauvolf: Byl pro ten vztah predestinovaný.

Konrád: Ano, určitě do ní byl Lennon zamilován. Byla o pár let starší, umělkyně, působila ve Fluxusu, prostě žádná naivní fanynka nebo zlatokopka. Když pak ale vidíme ty záběry v dokumentárním filmu Get Back, jak tam pořád sedí, mlčí, kouká, tak je to docela hrozivé. Jako by opravdu byla pátým členem Beatles, přičemž ti zbývající tři s tím úplně nesouhlasí. Já chápu, že Paul a další z toho museli být dost na nervy.

Deyl: A ještě snědla Paulovi sušenky…

Ano, nějaké důvody k tomu vztahu John jistě měl. Existují různé interpretace, lze si asi představit, že Lennon prostě toužil po tom, co neměl v dětství: tedy po matce. Té dal přednost před vším.

Konrád: Je pravda, že po rozpadu Beatles toho Lennon zas tak moc nenatočil. Vydával nějaké desky, já mám rád Walls and Bridges, ale to, co vytvořil v Beatles, už nepřekonal. Ve srovnání s Paulem, který koncertoval, vydával dál výborná alba, jako by ustoupil do pozadí.

Třeba opravdu dal přednost osobnímu životu.

Rauvolf: A taky nezapomeň, že jel pár let v heroinu.

Deyl: A taky to byl trochu lenoch… Měl období horečné aktivity, pak roky úplné pasivity: jak se někde vyjádřil, že měl zapnutou televizi a nedělal nic. Měl vyděláno, ostatně o tom je písnička Watching The Wheels na albu Double Fantasy. Zpívá tam „I just had to let it go“. Nechal jsem to být… Nic nemusím.

Konrád: Přitom tu lenost vyčítal Paulovi. Na obalu Imagine se vyfotil, jak drží za uši prase, což byla narážka na obal Paulovy desky Ram, kde Paul drží za uši berana. A v té písničce How Do You Sleep? je přímo narážka na Paula, že nic nedělá.

Deyl: To byla zase odpověď na Paulovu Too Many People. Oni si to takhle tenkrát rozdávali v narážkách a jinotajích.

Rauvolf: K té puštěné televizi, tak k tomu mám taky vzpomínku. Já jsem dělal rozhovor taky se Seanem, tedy synem Johna a Yoko. A on mi říkal, že když se dívali na televizi, tak táta vždycky k ní skočil a vypnul ji, když byly reklamy. A taky říkal, že první coca-colu měl, až když táta umřel. To té doby to nesměl. Jo, velký nonkonformista, ale dítě colu nemohlo.

To chápu, že mu ji nechtěl dávat. Jiná věc je, že na Juliana se tatínek poněkud vykašlal, že. Ale vraťme se k tomu ideovém obrazu Johna Lennona. Dnes by se o něm asi mluvilo jako o angažovaném umělci, tehdy se to slovo ovšem asi ještě nepoužívalo. Asi by se řeklo politizující umělec, možná pokrokový, ale to je taky dost pitomé.

Deyl: Možná revoluční… On sám to o sobě chvíli říkal. Pak si z toho dělal legraci: Složil jsem tu krapet trapnou Power To The People, říkal.

Muchow: Já myslím, že je přirozené, že se snažil využívat toho, že byl slavný a měl vliv, pro dobrou věc. A za mě to dobrá věc byla. Když vezmu vedle něj Paula, tak vidíme, že ten to bral jakoby povrchněji, popověji: skládal třeba hudbu pro bondovku, což by asi Lennon nikdy neudělal. John se věnoval výchově syna, možná i z pocitu špatného svědomí, ale když měl aktivní období, tak dělal věci, o kterých si byl jistý, že mají smysl.

Rauvolf: Abychom Paulovi nekřivdili: on se pak výrazně angažoval v kampani proti nástražným minám.

No, myslím, že Paulovi nikdo nic nevyčítá. Ostatně proč by se měl každý pořád v nějaké kampani angažovat? A říkám si, jestli on by se necítil poněkud trapně, kdyby začal být hrozně uvědomělý. Sympatický je v tom i Ringo, který to určitě také myslí se světem dobře a stačí mu přitom zvednuté prsty do V a heslo Peace and Love.

Muchow: Ringo je skvělej, toho mám hrozně rád. Lidsky je mi z Beatles možná nejsympatičtější.

Rauvolf: Jo, s ním jsem rozhovor nedělal, ale četl jsem, že on za celou dobu, co s Beatles hrál, tak udělal snad deset kiksů. Nicméně on byl za toho blbého.

Deyl: Tak ono je trochu logický, že první kytarista udělá víc chyb. Ale je fakt, že na bubeníkovi to celý stojí, ten když selže, tak se to celý zhroutí.

My se tady shodneme, že máme Lennona a celé Beatles rádi. Jsou ale lidé, kteří nikoli. A to třeba i z důvodů, které mají nějak podepřené. Třeba Imagine pro ně není taková sladká písnička, ale banální kýčovitý nesmysl, jenž de facto vyzývá ke zrušení civilizace. Co byste na to řekli?

Deyl: Ano, přiznejme, že je to komunistická, nebo možná přesněji maoistická hymna.

Konrád: Jo, je to hodně naivní text. Ale Lennon vypadal, že to s tím mírovým hnutím myslí zcela doslova a vážně. Čili doslova se to brát může.

I třeba „Imagine no possessions“? Představ si, že není soukromý majetek? To bylo od člověka, který právě v chudobě nežil…

Deyl: To je jak od G. B. Shawa: Vidíte tu řadu rolls-royců? Tak ty spalte, ale ten třetí zleva ne, ten je můj.

Ano, je otázka, jestli to není horší, než když to požaduje člověk, který je opravdu chudý: od něj by to znělo opravdu autenticky.

Deyl: My o Lennonovi mluvíme, jako by to byl nějaký přesvědčený revolucionář s uceleným ideologickým pohledem na svět. Ale on byl především umělec a hudební skladatel. Jednou napsal to a pak zase něco jiného. Jednou to myslel vážně, a pak zase si z toho dělal legraci. Myslím hlavně, že to nebyl žádný dogmatik, ale otevřený člověk, který to díky svému talentu dotáhl na člověka s globálním vlivem a významem. A tak se s tím snažil nějak popasovat.

A možná se mu to hodilo k melodii: ta je sladká, lyrická, taková hladivá. Takže k tomu připsal ten naivní snivý text.

Rauvolf: No, Jiří, a neříkal něco podobného Kristus?

No vidíš, že jsme se k němu zase dostali. Snad to nebude někomu připadat jako blasfemie. Dobrá, ještě nám zbývá chvíle času na téma Lennon a tehdejší Československo. Čím si vysvětlujete, že se tu projevil lennonovský kult tak výrazně, že jsme tu měli, vlastně pořád máme, Lennonovu zeď a že nejeden chlapec po jeho smrti hodil háro, obstaral si kulaté brýle a vedl snové řeči? Nebo to tak bylo všude?

Konrád: Bylo to zvláštní přepólování významu: Lennon byl, aspoň v tom svém angažovaném období, kritik Ameriky a vůbec Západu, ale tady se stal protikomunistickým symbolem. To vlastně bylo nedorozumění. Kdyby komunisti byli chytří, mohli z něj udělat pokrokového umělce. Ale oni chytří nebyli.

Nebo možná trochu byli, že se o to raději ani nepokoušeli.

Rauvolf: Já myslím, že komoušům vadilo všechno, co neměli pod kontrolou. Proto jim vadila Lennonova zeď a bylo jim jedno, jestli je Lennonova, nebo třeba George Besta, což byl slavný fotbalista, pokud to nevíte.

Taky jim to mohlo vadit, že to byl vandalismus v památkově chráněné zóně, ale to nechme stranou. Ale myslím, že jim hlavně vadil ten kvazináboženský rozměr: pomník stylizovaný jako náhrobek, svíčky, vzkazy, procítěné písně… To bylo něco, co nemohli strpět.

Deyl: Tehdy to bolševik potlačoval, dneska je to atrakce, která je v bedekrech jako součást turistického průmyslu.

Jako ze všeho. Tak to chodí. Ale stejně si myslím, že na tom Lennonovi muselo být něco, co překonává čas a co chytá za srdce i lidi, kteří se narodili dlouho po tom, co se to v tom roce 1980 stalo.

Muchow: To souhlasím. Když jsem sem šel, tak jsem si ráno pouštěl kousek toho dokumentu Get Back a přišla moje třináctiletá dcera a říká: Jé, Beatles, ty mám ráda. A přitom je už to tak dávno…

A ta moje dcera, která odmítla to tričko, je pouští mému šestiletému vnukovi a já mu o nich vyprávím, jako by to byli moji kamarádi. A on už je pozná jménem. Dobrý, ne?

Záznam celé debaty najdete na www.echoprime.cz.