Na začátku osmdesátých let se New York otřásal hudební revolucí a vytvářel překvapivé předobrazy následující dekády. Patřil k nim vzestup hip-hopu i elektronické experimenty, stále ale poháněné punkovou energií, která se jen přesunula z legendárního klubu CBGB do klubu Mudd. V čele studiových pokusů a odklonu od punkového minimalismu stáli Talking Heads. Žádné album předtím neznělo jako Remain in Light: hutná, africkými vlivy nasáklá funková masa prokládaná exaltovanými promluvami a pronikavě vtíravými refrény zpěváka Davida Byrnea. Všechno ale samozřejmě začalo už dřív, v polovině 70. let, a právě v CBGB.

„Kdybych měl vytvořit schéma spojení mezi výtvarným uměním a hudbou, asi bych řekl, že Ramones a Blondie byly popartové kapely, kdežto Talking Heads představovali minimalistické či konceptuální umění s R&B rytmem. Suicide hráli minimalismus s prvky rockabilly. A Patti Smith a Television byli romantičtí expresionisté, občas s lehce surrealistickým nádechem. Pochopitelně je to velké zjednodušení,“ vysvětluje David Byrne. Styl Talking Heads byl tehdy definován hlavně negativně, vymezoval se vůči tehdejším zvyklostem: žádná okázalá sóla, žádné rockové pózy, žádná pompéznost ani drama. Totéž platilo o textech. Není pravda, že Talking Heads by do CBGB nepatřili; přesnější je říct, že v té scéně fungovali jako její teoretici, duchovní otcové minimalistické artrockové revoluce – přestože klasický punk nehráli (až na výjimky ho ostatně nehrála většina kapel ze CBGB).

„Slíbil jsem si, že se vystříhám klišé a slov, která bych v běžné řeči nepoužil – s výjimkou ironie a odkazů na jiné písničky,“ píše Byrne v knize Jak funguje hudba, po letech konečně vycházející i česky (originál pochází z roku 2012). Nejde však o klasickou autobiografii, nenajdeme v ní sentimentální vzpomínky na „zlaté časy“, není to ani pouhá směs nahodilých postřehů o nahrávání, koncertování či hudebním byznysu. Je to soubor esejů, teoretických úvah, kontemplací a pohledů do historie – eklektických stejně jako hudba Talking Heads. O jejich deskách není potřeba se zde obšírně rozepisovat (o tom, jak ovlivnily jeho život, sugestivně psal kolega Ondřej Štindl v Týdeníku Echo č. 38). Tahle kniha si totiž neklade za cíl popisovat vznik jednotlivých nahrávek, ale zkoumat, proč a jak vůbec hudba vzniká.

Jednu z nejotřepanějších otázek Jakou hudbu posloucháš? v posledních letech nahradilo cosi ještě horšího: politizace všeho, včetně nejbanálnějšího popu. Dnes mohou i zpěvačky těch nejjednodušších odrhovaček bojovat proti třídní nespravedlnosti, patriarchátu a bůhvíčemu dalšímu – stačí, aby si to progresivní kritika v jejich tvorbě našla. A najít to lze prakticky kdekoli. To, že nahrávka má příšerný zvuk, může být například interpretováno jako nedostatek času a klidu na tvorbu v neutěšených podmínkách bezohledného kapitalismu. „Z ideologického hlediska jsem se tvorbou a produkcí hudby příliš nezabýval. Skutečnost, že hudba může vznikat z nacionalistických pohnutek nebo se stát nástrojem povstání a svržení režimu, leží mimo rámec této knihy. Příliš mě nezajímají ani jednotlivé styly a žánry, protože se mi zdá, že napříč odlišnými scénami se opakují určité modely a vzorce chování,“ píše Byrne.

A čtenář se jen raduje, jaká úleva je číst (třeba po spisech marxistického teoretika Marka Fishera) někoho svéprávného. Byrne sice několikrát sáhne i po myšlenkách představitele frankfurtské školy Theodora Adorna, ale snazší je uvěřit tomu, že populární hudba je opium lidstva, než že představuje odboj vůči miliardářům. „Někdy netoužím po ničem jiném než po komerčním popu, ale nechci, aby existoval na úkor všeho ostatního. Občas to vypadá, jako bychom neměli na výběr: komerční pop, nebo nic,“ poznamenal Byrne už v roce 2012 – tedy v době, kdy byl „poptimismus“ teprve na začátku. Podnětný je i Byrneův nepřekvapivě kritický pohled na Spotify (kde budou všichni kritici systému brzy sdílet své žebříčky nejposlouchanějších skladeb roku).

„Na Západě je předpoklad příčinné souvislosti mezi autorem a interpretem silný. Předpokládá se například, že texty a hudbu k písním píšu já sám, protože mám potřebu něco vyjádřit. A předpokládá se, že všechno, co člověk vysloví nebo zazpívá, vzniká z autobiografických pohnutek. To je ovšem nesmysl! Nezáleží na tom, zda se autorovi skutečně přihodilo to, o čem zpívá. Právě naopak – hudba a texty vyvolávají emoce v posluchačích. My hudbu netvoříme, ona tvoří nás. Spisovatel sice musí chápat určitou emoci, aby ji pravdivě přenesl na papír, ale nemusí ji sám prožít,“ rozmetává Byrne dnešní posedlost „autentičností“ coby psaním o sobě. Jeho kniha je podobných teoretických úvah plná – od toho, jak se liší hraní v malém klubu od honosného koncertního sálu, přes to, jak hudbu formovaly technologie, až po vývoj ptačího zpěvu v lidském prostředí.

Byrneovy myšlenky bývají často netradiční: tvorba podle něho mnohem víc závisí na historickém kontextu a jeho vzorcích než na našich niterných emocích. Alan Vega ze skupiny Suicide si na něj kvůli tomu kdysi postěžoval: „Neudělal jediný škubavý pohyb, aniž mu v hlavě proběhlo: Teď udělej škubavý pohyb.“ Kniha je rozdělena do jedenácti kapitol, ale ty se prolínají – o klubu CBGB můžete číst na začátku „příběhu“ i na straně 249. Sociologicko-antropologické úvahy se rozbíhají mnoha směry (podobně chaotické je podle fotografií i jeho studio) a vyžadovaly nejspíš velmi soustředěného editora – i tak by některým detailním pasážím o nahrávací technice či byznysových modelech asi neškodilo víc škrtání. Výsledek je však omamný. Lepší teoretickou knihu o hudbě jsem dosud nečetl – nabitou informacemi, historickými analogiemi, a přitom plnou vášně a života.

Davida Byrnea jsem poprvé viděl naživo v roce 2018 na pražském festivalu Metronome (v roce 2020 z turné vznikl dokument David Byrne’s American Utopia). Vzhledem k místní atmosféře jsem nečekal, že by se mu podařilo vytvořit něco výjimečného; čeští fanoušci i zdejší festivaly bývají často vyzbrojeni notnou dávkou apatie a ignorance. „Člověk zapomíná, že součástí vystoupení je i jeho historie nebo její absence. Hrajete proti tomu, co diváci znají a očekávají,“ píše Byrne – a tehdy skutečně hrál proti všemu očekávatelnému. Působil přitom, jako by si na pódium odskočil z nějaké vernisáže. Šel jsem do předních řad s nevelkým očekáváním a překvapilo mě už samo rozestavení pódia: jen stůl s lebkou a stříbrné závěsy. Vypadalo to jako nějaká výloha Prady.

A pak to začalo. Výtvarnější a živelnější pojetí koncertu jsem nikdy nezažil. Vzpomněl jsem si na památné vystoupení andělské PJ Harvey obklopené muzikanty v černých oblecích na festivalu Primavera, ale tohle šlo ještě dál – takhle nevypadal dosud žádný koncert západní popmusic, který jsem viděl. „Turné nás nakonec zavedlo do Japonska, kde jsem se zašel podívat na tradiční divadelní formy kabuki, nó a bunraku,“ píše Byrne, když vzpomíná, jak už s Talking Heads začali experimentovat s formou svých vystoupení. A teď: žádné bicí, žádné klávesy, žádná statická scéna. Všichni hudebníci si nástroje po pódiu nosili s sebou, tančili s nimi, mísili se, utvářeli téměř útočné formace – deset lidí se blíží k osamocenému Byrneovi, který proti nim podniká výpady kytarou.

Psycholog a kognitivní vědec Steven Pinker kdysi položil otázku: „Zajímalo by mě, jestli je hudba vrozená – nikoli jako samostatný duševní orgán, ale spíš jako způsob, jakým je v mozku propojen jazyk, rytmus, emoce a akustická analýza.“ Nemáme snad od útlého věku vrozenou schopnost „rozumět“ hudbě, podobně jako máme vrozenou schopnost odhadovat vztahy mezi lidmi? Evoluční biolog Richard Prum tvrdí, že ptáci zpívají nejen proto, aby přilákali partnery nebo si vymezili teritorium, ale že si někdy zpívají jen tak pro radost. Neurolog Oliver Sacks napsal: „Hudba nás může vyvést z deprese nebo dojmout k slzám – je to lék, tonikum, pomerančový džus pro uši.“

A právě takhle, možná především takhle funguje hudba. Vzpomínám si na všechny životní momenty pevně spjaté s nějakou konkrétní písní a znovu žasnu nad nesmírnou mocí, kterou nad námi hudba má. A která snad někdy opravdu dokáže i zastavit a vrátit čas.

Vzpomínáte si na ten několik let starý příběh o ženě s Alzheimerovou chorobou? Byla už odkázána na invalidní vozík a nejevila o okolí nejmenší zájem. Když však zazněla hudba z Labutího jezera Petra Iljiče Čajkovského, bývalé primabaleríně se jakoby na okamžik vrátily ztracené vzpomínky. Nedokázala už vstát, a tak aspoň pažemi předváděla choreografii – jako kdyby se jí znovu vybavily nejšťastnější chvíle jejího života. Jen co hudba umlkla, propadla se zpět do hlubin zapomnění.

David Byrne: Jak funguje hudba, přeložil Filip Drlík, Host, 352 str.