Právník a konzervativní myslitel Christopher DeMuth je veteránem amerických intelektuálních válek. Byl dlouholetým šéfem známého think-tanku American Enterprise Institute (AEI), sloužil pod dvěma prezidenty a dalším radil. O vývoji konzervativního myšlení, o tom, proč vyústilo ve vládu Donalda Trumpa a jaké se k němu vážou naděje i obavy, hovoří pro Týdeník Echo.

Vy jste začínal svou kariéru v administrativě Richarda Nixona, nejspíše jednoho z nejvíce fascinujících amerických prezidentů. Jaký podle vás byl?

S prezidentem Nixonem jsem pracoval docela úzce. Měl jsem kancelář v západním křídle Bílého domu. Natrefil jsem na to v podstatě náhodou šest měsíců po univerzitě. Jako mladý člověk v politice, když jste na správném místě ve správný čas, se můžete dostat na pozici, na kterou se třeba ani vůbec nehodíte. To byl můj případ. Pracoval jsem na městském plánování, v sociálních programech a také na prvních velkých environmentálních reformách v USA. V roce 1970 jsme založili Agenturu pro ochranu životního prostředí a zahájili jsme mnoho iniciativ proti znečištění vzduchu a vody, na ochranu půdy. Nic z toho do konce 60. let nebylo významnou součástí americké federální politiky. S Nixonem jsem na těchto otázkách pracoval velmi úzce. Byl to velmi chytrý, intenzivní a angažovaný člověk. Washingtonská politika byla v těch dnech velmi jiná než dnes.

V čem například?

Republikáni i demokraté měli svá konzervativní i liberální křídla. Hlavním poradcem pro domácí politiku prezidenta Nixona byl Daniel Patrick Moynihan, v té době jeden z nejeminentnějších demokratů v Americe. Takže vládla velká míra spolupráce mezi oběma stranami. To je dnes nepředstavitelné. Nixon navrhl změny nejen v environmentální politice, ale také v sociální politice, ve zdravotnictví a v mnoha dalších oblastech, které jsou dnes považovány za progresivní, pokud mám použít dnešní terminologii.

Ano, to jsem chtěl právě říct, že dnes jde o priority demokratů.

Dnes je to ale velmi jiné. Pokud se podíváte na politiku ve Washingtonu v roce 2025, pomyslíte si, že republikáni se z environmentální politiky stáhli. Ale to není pravda, stáhli se z extrémní environmentální politiky. Jsme proti zneužívání regulací týkajících se znečišťování vzduchu a vody k de facto uzavření průmyslu s fosilními palivy a k protlačení elektroaut v horizontu, který je fantaskní a nejde dodržet. Co se týče sociální politiky a zdravotnictví, jedním z nejvíce dramatických aspektů politiky prezidenta Trumpa je jeho závazek udržet velké sociální programy. Takže není to tak velká změna, jak by se mohlo zdát. Nixon byl zastáncem mlčící většiny. Ta úzce odpovídá tomu, jak Donald Trump sestavil svou novou politickou koalici, která se skládá z lidí z pracující třídy a z menšin ve větší míře, než se podařilo jakémukoli republikánovi předtím. Nixon mluvil o mlčící většině, o lidech z pracující třídy, kteří nebyli tradiční republikáni. Nixon se k nim hlásil. To byl začátek změny, kdy dnes nejvzdělanější a nejbohatší jsou demokraté, zatímco z Republikánské strany se stala hlavně strana pracující třídy.

A co skandál Watergate, kdy lidé napojení na Nixonovu kampaň za znovuzvolení byli chyceni při pokusu vloupat se do sídla Demokratické strany a nainstalovat tam odposlechy? Byl to opravdu největší skandál v americké historii, nebo to je přifouknuté?

K vloupání opravdu došlo. A lidé, kteří to zorganizovali, pracovali ve sklepě budovy, která je hned vedle Bílého domu. Takže šlo o opravdu vážný skandál. Ale dnes víme, co jsme nevěděli tehdy, že šlo o jedno z prvních vynoření toho, čemu dnes říkáme deep state. Mnoho lidí ve washingtonské byrokracii nenávidělo Nixona. Média nenáviděla Nixona. A jak byl během let tento příběh rozplétán, docházelo ke spolupráci mezi lidmi ve vládě, v FBI, soudci. Všichni úzce spolupracovali, aby Nixona svrhli, a podařilo se jim to.

Pak jste pracoval pro Ronalda Reagana. Jak on zapadá do evoluce od Nixona k dnešní podobě Republikánské strany?

Asi chcete, abych mluvil o věcech, na kterých jsem se sám podílel. Během 70. let, za Nixona, Forda a Cartera, to, čemu nyní říkáme administrativní stát, enormně narostlo. Byl to vlastně počátek nového fenoménu v západní politice. Začalo to zakládáním nových agentur. Během stagnace v 70. letech byl Washington městem v rozmachu, ale hlavně díky novým zákonům, které produkovala byrokracie, nikoli volení zástupci, jak zamýšlela ústava. Ronald Reagan postavil svou kampaň na boji proti tomu. Když byl zvolen, učil jsem na Harvardu. Stal jsem se šéfem přes deregulaci v jeho prvním volebním období. Zavedli jsme novou proceduru, kdy pokud agentura chtěla prosadit novou regulaci, musela Bílému domu prokázat, že její výhody jsou větší než nevýhody. V teorii to zní velmi jednoduše, v praxi to bylo velmi kontroverzní. Byla to jedna ze tří noh stoličky, na které stála Reaganova ekonomická politika, spolu se stabilními penězi a fiskální zodpovědností.

Jaký byl Reagan?

Byl skvělý šéf. Nixon byl také dobrý šéf. Bavilo mě pracovat pro oba. Když se na to nyní díváte s odstupem třiceti, čtyřiceti let, tak se zdá, že to šlo hladce, můžete jasně ukázat, čeho jste dosáhli. Ale v tu dobu to bylo velmi tvrdé, velmi sporné, debatovali jsme o velkých změnách. Ale Reagan byl skvělý lídr. Byl zásadový. Když jsme se dostali do problémů, postavil se za nás. Bylo skvělé pro něj pracovat. Jeho osm let v úřadě bylo docela úspěšných. Kromě toho, že svrhl Sovětský svaz, tu byly také jeho velmi dobré výsledky v ekonomice. Lidé o něm mluví jako o vyznavači volného obchodu, což svým způsobem byl. Ale také vyjednal s Japonskem takzvané dobrovolné kvóty na dovoz automobilů do USA. Pamatuji si, jak šel do továrny Harley-Davidson a ohlásil tam před velkým nadšeným davem omezení dovozu japonských motocyklů. Všichni politici reagují, pokud jejich voliči jsou v problémech a potřebují trochu pomoct. Takže i Ronald Reagan dokázal být protekcionista, pokud se domníval, že je to oprávněné.

Nyní ale Donald Trump vyšponoval protekcionismus na dosud nevídanou úroveň. Zapadá to nějak do toho?

Nyní je svět velmi odlišný. Je to více než třetina století od doby, kdy Ronald Reagan opustil úřad. Svět se změnil. Republikánská strana se díky Trumpovi fundamentálně změnila. V roce 2016 detekoval změny v americké společnosti a politické sklony, které nikdo jiný nepostřehl. Ve volební den v listopadu 2016 si všichni chytří lidé mysleli, že vyhraje Hillary Clintonová. Já jsem tou dobou byl v Izraeli a měl jsem mít proslov o tom, co pro něj bude znamenat administrativa Hillary Clintonové. Musel jsem zůstat vzhůru celou noc a přepsat ho. Takže mě to také překvapilo. Co se týče posledních týdnů, došlo k mnoha změnám. Co se nezměnilo, je, že ve vládě Spojených států často dochází k ostrým neshodám ohledně některých otázek. Dříve jsme měli v Bílém domě mnoho tvrdých debat ohledně politiky, které ale nikdo nezaznamenal. Tehdy bylo mnohem jednodušší udržet tajemství. Dnes se všechno děje mnohem otevřeněji.

Čím to je?

Částečně je to technologiemi, částečně tím, že Trump je radikálně odlišný od kohokoli jiného a naprosto transparentní ohledně všeho. Lidé si dělají legraci, že je vzhůru ve tři ráno a tweetuje o tom, co bude ten den dělat. To je rozhodně nové. Ale nové je i to, že vysoce postavení lidé v administrativě na sebe vzájemně veřejně útočí. To bychom pod Nixonem a Reaganem do takové míry nikdy nedovolili. Takže lidé kritizují Trumpa, že je velmi těkavý.

Což se projevilo třeba právě v celní politice.

Rozhodně spektákl, jak neustále mění názor ohledně celní politiky, a velmi slabé podklady, pokud to mám říct mírně, na kterých stál počáteční celní režim a kalkulace takzvaných recipročních cel, tak to je velký chaos. Bylo to docela trapné. Občas to vypadá, že Trumpův plán je dotlačit zbytek světa k velké redukci cel. Jindy, že je cílem vybudovat zeď, která pomůže zvednout mzdy a blahobyt pracujících Američanů, jejichž pracovní místa jsou posledních dvacet let přesouvána do zámoří. V politice není neobvyklé, že reformy mají více odůvodnění. Tentokrát je to ale mnohem zřejmější, jelikož tato debata se odehrává veřejně. Můžeme se ale na to také dívat tak, že ještě nedávno byla americká cla mnohem nižší než všech ostatních zemí. Myslím, že až se všechno uklidní, tak americká cla budou spíše vypadat jako ta ostatních zemí, než aby byla neobyčejně nízká. Je možné to kritizovat. Můžete namítnout, že jako velký národ s obřími vnitřními trhy bychom měli mít nízké bariéry. Malé ekonomiky často potřebují ochranu, protože často mají jen jeden nebo dva vývozní artikly. Pokud nějaká země pěstuje jen kávu, tak je logické, že její vláda tento byznys bude bránit. Ale máme mnoho interních problémů. Máme ostré rozdíly mezi bohatými vzdělanými elitami a pracující třídou. Jedno je z Trumpových intencí zřejmé. Snaží se, aby mzdy pracujících lidí rostly. Jeho snem je Amerika, kde rodina může vyžít z jednoho platu. A cla vidí jako prostředek k tomu. Nyní budeme moci empiricky testovat, jestli to funguje.

Nemůžou ho ale dohnat ke změně názory veřejnosti nebo ostatních republikánů? Někteří se bojí, že cla by mohla spustit recesi, což by znamenalo porážku v kongresových volbách za rok a půl. Mluvil o tom například senátor Ted Cruz.

Nemám na to příliš silný názor. Jsem ve Washingtonu více než padesát let. To, že se v týdnu stane něco velkého, z čehož pak lidé vyvozují zásadní změny o tom, jak svět již nebude nikdy stejný, že jedna strana bude v úřadě již navždy a jiná bude poražena, to je časté. Lidé mají tendenci docházet k přehnaným závěrům. Musíme počkat a uvidíme. Prezident je rozhodnut prosadit své cíle během čtyř let v úřadě. Je to také praktický byznysmen. Je vždy otevřený ke změně kurzu, to vidíme. Nemyslím si ale, že to znamená, že by všechna cla odvolal. A myslím si, že to neznamená, že republikáni prohrají. Do voleb se toho dá ještě hodně stihnout. V mnoha aspektech je Trump populárnější než kdy předtím. Pokud čtete noviny, tak se zdá, že třeba ministerstvo pro vládní efektivitu bylo pod Elonem Muskem naprosto příšerné. Že jen ruší granty a vyhazují spoustu lidí. Tyto kroky jsou ve skutečnosti ale velmi populární. Federální byrokracie je téměř stejně nepopulární jako Kongres. Ať se vám líbí, nebo nelíbí, specifika toho, co dělají, tak rozhodně odhalila některé do očí bijící skandály a zneužití peněz.

Podle průzkumů ale Trumpova popularita padá…

Já to nevidím. Možná padá, možná prohraje. Pokud přijde recese, bude to velmi špatné pro stranu u moci. Ale mnoho lidí politiku nesleduje vůbec. Občas si přečtou, že se zavřel nějaký úřad nebo zavedli cla, ale většina chce žít svůj život. Nemají čas se těmito otázkami zabývat. Ale poznají, pokud ceny rostou rychleji než mzdy. Poznají, jak to ovlivňuje jejich blahobyt. Takže pokud na podzim budeme v hluboké recesi, tak to v kongresových volbách 2026 bude pro republikány opravdu špatné.

Kongres zůstává v pozadí. Nebylo by lepší, kdyby tyto kroky probíhaly s jeho spoluprací a explicitním schválením?

Souhlasím s vámi. Jednou z největších a nejvíce znepokojivých změn za posledních dvacet let je úpadek reprezentativnosti legislativy. Není to jen v USA, ale všude, například v Evropě migruje autorita na úroveň EU. To je velmi dramatický transfer autority od demokraticky volených parlamentů. Rozhoduje hlavně byrokracie. V Reaganově administrativě jsme se tomu snažili čelit a jsem na naši práci pyšný, ale nevydrželo to. Kongres stále více přijímal zákony, ve kterých se vzdával odpovědnosti. Delegoval to nejrůznějším výborům, radám a byrokratickým hierarchiím a exekutivě. Fungovalo to, co se týče cel a obchodní politiky. Legislativy nejsou zrovna modelem umírněnosti a rozumu, když přijde na obchod. Často převáží partikulární zájmy, každý kongresman chce prosadit ochranu svých voličů, což vede k omezení svobody obchodu. Takže od Kennedyho administrativy se to dělá tak, že Kongres deleguje vyjednávání obchodních dohod na exekutivu, i když může nastavit parametry. Ale jakmile to je vyjednané, tak Kongres má na výběr to přijmout, nebo odmítnout, nesmí to modifikovat. Takže vzniklo dobré partnerství mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. Během let to dobře fungovalo. Částečně prezidentovi prostě přidělil mimořádné pravomoci. Částečně je to vázané na stav nouze, který ale může vyhlásit prezident. Takže Trump může vyhlásit stav nouze. V tom je nestabilita a myslím, že to je špatně.

Proč?

Výhodou Spojených států bylo, že náš politický systém byl docela stabilní a předvídatelný. Přesun moci od legislativy k exekutivě zavádí do vlády nestabilitu, což je špatné pro společnost a ekonomický růst. Byznys má rád předvídatelnost. Pokud chcete učinit velkou investici, chcete mít jistotu, že se pravidla nezmění. Nejvíce se bojím toho, že tyto dramatické změny ze dne na den odradí investice. Myslím, že jeden z důvodů pro velmi dobré výsledky americké ekonomiky v Trumpově prvním období, až do covidu, byly jen velmi malé změny v politice. Do covidu nebyly v podstatě žádné nové regulace. Celá mašinerie psaní nových regulací se zastavila. Také zrušili mnoho věcí, co zavedla Obamova administrativa. Tato stabilita spojená s velkým snížením daní byla receptem úspěchu. Doufám, že se věci brzo uklidní.

Vy jste vedl známý konzervativní think-tank American Enterprise Institute, který byl úzce napojený na administrativu George Bushe mladšího.

Začal jsem ho vést za Reaganovy administrativy, byl jsem v čele od roku 1986 až do 2008.

Nicméně toto období je považováno za éru neokonzervativců, což je dnes v některých kruzích téměř nadávka. Považoval jste se, nebo stále považujete za „neokona“?

To je komplikovaná otázka. Kdybyste se mě na to zeptal v době, kdy jsem vedl AEI, odpověděl bych ano. Má to ale svou historii, která začíná dávno předtím, než jste se narodil, mladý muži. Původně v 70. letech byli neokoni liberálové, ze kterých se stali konzervativci, když viděli děsivé výsledky reforem prezidenta Lyndona Johnsona, které vedly k obří expanzi domácích programů. Ty měly perverzní výsledky a nezamýšlené důsledky, které často znamenaly, že chudí na tom byli hůře, ne lépe. To byli původní neokoni. Za Reagana, Bushe staršího, ale hlavně Bushe mladšího se tak začali označovat lidé, kteří prosazovali asertivní zahraniční politiku, která přetvoří celý svět v liberální progresivní demokracii. To byl velký posun. Za Reagana vojenská dobrodružství nebyla velká. V podstatě spočívala v záchraně studentů medicíny na Grenadě během jednoho víkendu. Také jsme ztratili hodně mariňáků v Libanonu, což byl děsivý incident. Měli jsme hodně vojenského personálu v Německu a jinde v Evropě, mnohem více než dnes. Ale nehledali jsme cizí monstra ke zničení. Reagan vedl obří zbrojení, které donutilo Sověty to vzdát. Ale v používání síly byl dost zdrženlivý. Administrativy obou Bushů byly trochu jiné. Myslím, že zvláště vojenská angažmá Bushe mladšího dopadla velmi špatně. Jsem velmi pro zvrácení těchto politik. Ale Bush starší reagoval na invazi malého státu větším, teroristickým státem. 11. září mělo zásadní efekt na americkou duši. Naše války byly odpovědí na to, ale nedopadly dobře. Propadli jsme romantické představě, že dokážeme konvertovat svět k liberální demokracii, což bylo šílené. To je ale dávná historie, ani nevím, jestli se ten termín vůbec používá. Asi byste ho mohl uplatnit na lidi, kteří jsou agresivně pro pokračující odpověď na ruskou invazi na Ukrajinu. To jsou dnešní neokoni. Na americké pravici panuje rozdělení mezi těmi, kdo chtějí agresivnější postoj, a těmi, kdo chtějí nějaké urovnání, co nejrychleji to jde. Já jsem se nyní přidal k „natkonům“, národním konzervativcům, kteří na to mají velmi odlišný pohled. Takže moje názory se vyvinuly.

Ano, to jsem se chtěl právě zeptat. Co myslíte národním konzervatismem?

Je to reakce na několik trendů, o kterých jsme zde diskutovali. Hlavně ale je to reakce na vzdání se pravomocí ve prospěch mezinárodních byrokracií a na řadu domácích potíží, které s tím souvisí. Mnoho z toho zmínil viceprezident Vance ve své mnichovské řeči. Zdálo se to jako velmi urážlivé sdělení o jinak hodných Evropanech. Ale o rok dříve stejnou řeč mohl pronést o Spojených státech, o vzdávání se pravomocí, o zelené energii, o potlačování politického disentu, využívání soudů k potrestání nepřátel. Vše, o čem mluvil, jsou i problémy Spojených států.

A národní konzervatismus tedy má řešení na tyto problémy?

Myslím, že národní konzervatismus je reakcí na mnoho sociálních problémů, které plynou ze třídních rozdělení v naší politice. Máme bohaté vzdělané elity, které ale necítí přílišný patriotismus. Cítí se být občany světa. Chceme znovu vnuknout lásku ke své zemi, žárlivou pýchu na úspěchy vlastního národa. A chceme vyřešit nejrůznější problémy. V Evropě bych řekl, že je to pomalý ekonomický růst a propad populace. Národ, který se propadá populačně, se začne propadat i ekonomicky. Evropa má velký potenciál, který je ale zablokovaný. Máte opravdu radikálně odlišné národy, jako jsou třeba Španělé a Estonci, které spolu mohou soutěžit v přátelském duchu. To je to, co Evropu učinilo skvělou. To pohánělo růst. Francouzi se dívali na to, jak je Britové předhánějí, atd. Samozřejmě to mělo i špatné stránky, nejrůznější konflikty. Prezident Trump říkal, že Evropská unie byla založena, aby poškodila USA. To není pravda. Byla založena, aby nedošlo k další evropské válce. To bylo na ní skvělé. Byl to vznešený úmysl, ale vymklo se to. Vede to k potlačení národního státu. V posledních měsících ale vidíme snahu o nějaký revival.