Řada velkých společenských, politických a hospodářských krizí začínala utopií o vytvoření nového, lepšího člověka. Následky bývaly drsné. Poučení často přišlo. Ale jen pro tu jednu konkrétní věc. Zbrojilo se na minulé války. A úplně se ignorovalo, že stejný utopický (někdo by řekl idealistický) příběh začíná někde úplně jinde. Společnost často není schopna poučit se v obecnější, abstraktnější rovině. Teď se rozjíždí další dějství.
Česko se zřejmě přidá k žalobě proti limitům znečištění ovzduší, které schválila Evropská unie v loňském roce. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) tvrdí, že se jeví jako vhodné přidat se k ní jako vedlejší účastník na straně Polska. Vyplývá to z materiálu ministerstva, o kterém by měla být informována vláda. Úřad v úterý sdělil, že Babišův kabinet by měl problematiku řešit už na svém středečním jednání. Záměr kritizují ekologické organizace.
Když jsem si nedávno v pořadu Českého rozhlasu „Jak to vidí“ postěžoval, že abrahámovská náboženství se na rozdíl třeba od buddhismu málo věnují environmentálním problémům, vysloužil jsem si celou řadu rozhořčených reakcí. Z toho ani jedna nebyla od židů a křesťanů.
Po modré a zelené vodě si proberme i tu třetí, šedou. Pod pojmem šedá voda budeme v tomto článku rozumět veškerou vodu v městském prostředí, a to včetně vod odpadních, na něž se však nebudeme dívat jako na „odpad“, nýbrž jako na surovinu určenou k dalšímu zpracování. Toto zpracování se týká nejenom recyklace vody, svět také spěje k vrcholu těžby fosfátových hnojiv, které jsou nezbytné pro udržení současných výnosů obilovin.
