Ruční kresby, výkresy a skici představovaly odjakživa neodmyslitelnou součást práce architektů. Digitální doba je ale rychle vytlačuje z pracovních stolů nastupující generace a místo šmíráků (skicovacích papírů) nastupují myši počítačů a stylusy mobilních zařízení. Muzeum architektonických výkresů tak díky jeho koncepčnímu řešení i náplni můžeme chápat jako protest proti tomuto trendu.
Nakladatelství Prostor – architektura, interiér, design vydává už dvacátým rokem ročenku, jejímž primárním cílem je reflexe současné tuzemské architektury. Jádro knihy pokaždé představuje výběr nejlepších realizací z posledních dvou let, který dává dohromady jeden konkrétní praktikující architekt. Pro editory ročenek se tak otevírá prostor poukázat na hlavní témata své profese, jak je vnímají oni sami. Co se snaží říct ta aktuální?
„Padesát let pokroku během pěti let“ slibovalo volební heslo prezidentského kandidáta českého původu Juscelina Kubitschka (1902–1976). Symbolem jeho politického programu postaveného na industrializaci a modernizaci země mělo být vybudování nového hlavního města Brazílie. Zhmotnění vize se stalo jedním z technických vrcholů dvacátého století, od jehož dokončení si připomínáme šedesát let.
Při procházce Trojskou kotlinou k zoo a zámku narazíte na podivuhodný komplex složený z bílých bloků. Obří kostky cukru pár set metrů od Vltavy se lehce schovávají za zeleným protipovodňovým valem, pokud se ale areál rozhodnete prohlédnout osobně, monumentalita prostoru vás snadno omráčí.
Minulý týden začala po dlouhých přípravách (a odkladech) rekonstrukce nejvýznamnějšího náměstí České republiky. Proměna se týká především zkvalitnění veřejného prostoru, který by měl do centra metropole po desítkách let opět přivést „normální“ každodenní život a vrátit místo Pražanům. Návrh ukazuje několik základních principů pro správné fungování centrálních městských prostranství významu a postavení Václavského náměstí.
„Kvalita architektury – aspoň pro mě – neznamená, že se něco vyskytuje v knihách o architektuře nebo v dějinách architektury, není to publicita a tak podobně. Kvalita architektury, to pro mě znamená, že jde o stavební dílo, které na mě nějak zapůsobí.“
Pokud budete projíždět malou obcí Líbeznice severně od Prahy, udělejte si čas na malou procházku. Přestože byste to možná nečekali, najdete tu hned několik příkladů současné architektury, které rozhodně stojí za pozornost. Letos se mezi ně zařadil zářivě červený objekt nové hasičské zbrojnice a technických služeb stojící přímo v centru obce.
Při otevírání obálek se jmény autorů vítězného návrhu nové radnice městské části Praha 7 klesla čelist nejednomu členovi poroty. Šlo totiž o veřejnou mezinárodní architektonickou soutěž, do které se přihlásilo celkem sedmdesát týmů z osmnácti zemí světa. Špička tuzemské scény samozřejmě nemohla chybět. Leckdo proto na prvním místě očekával zavedené studio s mnohaletými zkušenostmi. Ale světe div se – pod nejlepším návrhem byli podepsáni čerství absolventi architektury sídlící tři sta metrů od místa určeného pro novou radnici.
Není sídliště jako sídliště. O velkých obytných souborech z montovaných betonových panelů se často pejorativně mluví jako o ošklivých a nepříjemných „králíkárnách“, kam by se dnes nikdo dobrovolně nepřestěhoval a která napáchala víc škody než užitku. V drtivé většině případů sídliště velmi negativně ovlivnila podobu našich měst, rozbila jejich po staletí budovanou strukturu a „obohatila“ je o humpoláckou zástavbu neforemných levných staveb, s jejichž podobou, řešením a širšími návaznostmi na okolí si nikdo příliš hlavu nelámal.
Pokud se vydáte na cestu po norském pobřeží, budete mít na výběr celkem z osmnácti různých turistických tras, které vás zavedou k úžasným vodopádům, romantickým fjordům i na strmé vrcholky hor. Ať už se ale ocitnete kdekoli, putování dramatickou severskou krajinou vám budou zpříjemňovat originální vyhlídkové plošiny, odpočívadla, kempy, parkoviště i veřejné toalety, na něž běžně narazíte také na stránkách architektonických časopisů po celém světě. Během téměř třiceti let tu vzniklo okolo dvou set padesáti drobných i větších realizací – všechny dohromady přitom spojuje jedna vskutku ambiciózní vize.
Málokdo si už dnes troufne tipovat, kdo se stane laureátem nejvyššího ocenění na poli architektury. Nobelovka za architekturu, jak se Pritzkerově ceně říká, totiž v posledních letech putovala do rukou architektů a architektek, jejichž jména v mainstreamových kruzích zrovna příliš nerezonovala. V minulosti tomu přitom bylo naopak: cenu přebírali vesměs slavní architekti (muži) pokročilého věku, které znal celý svět.
Dlouhá desetiletí hyzdila náves staré osady spadající nyní pod městečko Lázně Bohdaneč jedna neforemná stavba. Vetřelec, který na první pohled rušil poklidnou souhru tradičně řešených (převážně hospodářských) domů. Ostentativně ignoroval soubor nepsaných pravidel, jako je základní tvar domu, umístění, orientace a velikost, kterých se dříve stavebníci drželi a která ve všech podobných případech vytváří příjemná místa pro život.
Původně šlechtický palác, poté sídlo banky a dnes polyfunkční komplex. Historie paláce Špork je dlouhá a plná zvratů. Před pár měsíci se v jeho spodní části otevřela restaurace Červený jelen, která stojí za návštěvu hned z několika důvodů. Můžete si být jisti, že na podobně řešený interiér nikde jinde nenarazíte.
Když se připravovala výstavba moderního skokanského můstku nad Innsbruckem, mnozí místní obyvatelé byli striktně proti. Hodí se, aby malebné středověké město v bezprostředním podhůří Alp převyšovala výrazná současná stavba? Po dvaceti letech si už ale nikdo podobné otázky neklade a z kontroverzního projektu se stala samozřejmá a nezaměnitelná dominanta města.
Leckoho by tento pozemek mohl odradit. Malá parcela je totiž výrazně stísněna hned ze tří stran. Jedna z nich ale trochu paradoxně nabízí asi největší přednost místa. Kvalitu, která vykompenzuje všechny ostatní nedostatky. Kolik parcel v Praze vám přímo na zahradě nabídne vysokou pískovcovou skálu s romantickým vykutaným sklípkem?
Začněme jednoduchou otázkou. Pokud byste měli uhádnout účel této stavby čistě podle fotografií, co byste tipovali? Možná vám na mysli vytane muzeum, galerie nebo jiná kulturní stavba. S velkou pravděpodobností byste ale nehádali, že jde o nové sídlo prosperující a úspěšné firmy. Sklářská společnost Lasvit se totiž při budování své nové centrály vydala zcela jiným směrem, než je zvykem. A výsledkem je jedna z architektonicky nejosobitějších realizací u nás za dlouhou dobu.
Pavla Kalinu, profesora na Fakultě architektury ČVUT, znají čtenáři zajímající se o dějiny architektury, ale i dějiny obecně. Koncem loňského roku mu vyšla kniha Hluboké město. Je to kniha o historii měst, ale, jak napovídá podtitul Moderní metropole jako Druhý Řím, je to kniha s určitým partikulárním pohledem. České knihy občas mívají jaksi středoškolský charakter – jsou vedeny snahou dát najevo zvládnutí momentálního stavu bádání ve světě, ale na vlastní myšlenku si nejen netroufají, ale ani nejeví povědomí o tom, že by něco takového mohlo existovat. To není případ Kalinovy knihy. Ačkoli má náležitosti učebnice, zároveň slibuje být dotažením myšlenek, jež Kalina nastiňuje ve svých publicistických textech.
Na cestě od Prahy ji jen tak neminete. Že se blížíte k malé obci Psáry kousek za hranicemi hlavního města, vám dá totiž od loňského léta jasně najevo zářivě bílá novostavba, která se stala na kilometry nepřehlédnutelnou dominantou celého okolí.
Není malých úkolů. A v architektuře to platí dvojnásob. Péči architektů si zaslouží nejen velké nákladné stavby; schopnosti a dovednosti architektů mohou často dobře ilustrovat právě docela malé věci. Jako třeba jedna zastrčená lávka přes potok na cestě k vesnickému hřbitovu.
Díky svým výjimečným projektům a technologicky důmyslným řešením si Petr Hájek vysloužil na české architektonické scéně pověst experimentálního architekta. Nesahá totiž zpravidla po všedních postupech, namísto toho se vždy snaží přijít s novým a inovativním řešením, které nabízí individuální odpověď na individuální zadání.
Západočeská galerie v Plzni pokračuje v řadě zajímavých exkurzů do 19. století, které sice náš věk podceňuje, ale po kterém zde zbylo nejvíc hodnotných věcí duchovních i hmotných. Aktuální výstava je věnována rodákovi z Ticina, té italsky mluvící části Švýcarska, která od baroka zásobovala Evropu vynikajícími architekty a stavebníky. Jmenuje se Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou.
Pokud se vydáte na projížďku po jisté cyklostezce v západním Bavorsku, narazíte hned na několik neobvyklých objektů, u nichž budete zprvu asi tápat, kde se tady vzaly a k čemu vlastně slouží. Přestože každý vypadá úplně jinak, pojí je myšlenka místních podnikatelů, pro jejíž realizaci oslovili celkem sedm architektů.
Jedinečný, přitom ale úplně normální. Přesně tak, jak si to od začátku přáli taky sami autoři. Nový soubor bytových domů v Řevnicích u Prahy tvoří na pohled relativně obyčejné domy, jako celek ale představují v kontextu celé republiky poměrně unikátní ukázku rezidenční výstavby na malém městě. A to především díky zcela neobvyklé roli investorů.
Stojí v Praze, přitom na vesnici. Nabízí vysoký standard moderního bydlení, přizpůsobuje se ale staré okolní zástavbě. Nový rodinný dům v Jinonicích nabízí hned několik rovin, jejichž spojením vznikla stavba hodná pozornosti.
Už počtvrté proběhla soutěžní přehlídka Česká cena za architekturu, která oceňuje to nejlepší, co u nás na poli architektury vzniká. Ceny získaly velmi rozmanité projekty, absolutní vítěz (ne)překvapil.
Pro mnoho lidí hraje nejdůležitější roli při výběru rodinného domu velikost. Kolik metrů čtverečních objekt nabízí a kolik místností v něm je. Jak dům působí uvnitř, už jde ale stranou. Majitelé nového rodinného domu v pražských Čimicích šli ale jinou cestou, přestože jim to mnozí rozmlouvali. Odměnou jim je rodinný dům, který na velmi limitovaném pozemku rozehrává trochu překvapivou prostorovou hru v interiéru.
Architektonické studio Zaha Hadid ve spolupráci s estonským Esplan vyhráli mezinárodní architektonickou soutěž o podobu nového dopravního terminálu pro železnici Rail Baltic.
V Jablonci nad Nisou, v tom městě, které se kdysi proslavilo bižuterií, jeden takový klenot bijou právě rozežraly sbíječky a rozjezdily buldozery. Jedna z několika nejzajímavějších a nejcennějších staveb města, bývalý zámeček Schlaraffia, byl s heroickým barbarstvím srovnán se zemí. Majitel pozemku se tolik snažil, aby ho zachránil, že léta usiloval o jeho demolici, až se mu to podařilo.
Pravdivost, jednoduchost, přímočarost. To jsou nejčastější charakteristiky tvorby architektky Aleny Šrámkové, která letos oslavila své devadesáté narozeniny. Sama architektka se těmto výrazům nebrání, naopak. Se skálopevnou přesvědčeností na nich už od 70. let zakládá své projekty bez ohledu na to, zda jde o veřejnou budovu, rodinný dům, nebo třeba most.
Hlavním vítězem soutěže Česká cena za architekturu se stali Petr Stolín a Alena Mičeková, podle jejichž návrhu byla postavena mateřská škola v Nové Rudě na okraji Liberce. Navrhli neobvyklou stavbu zakrytou jakoby za závojem ze sklolaminátu. Porota uvedla, že na ni zapůsobila „jednoduchost a zdrženlivost uspořádání budovy školky, stejně jako využití prostředků, díky nimž se architektům podařilo realizovat projekt poskytující komplexní prostorový zážitek“.
