Belgie byla až do druhé poloviny 2013 (celkem 535 dní) bez vlády a belgický stát se v té době ani nerozpadl, ani nebyl obsazen nepřáteli. Sociální systémy, zdravotnictví, veřejná doprava a bezpečnost byly zajištěny, ekonomika se nezhroutila a taktéž školství, kultura a sport chybějící ministry nepostrádaly.
Z veřejné debaty posledního roku máte pocit, že žijete v rozdělené zemi, cloumané schizofrenií, jestli patří na Západ, nebo na Východ. Ve společnosti, jejíž podstatná část je vstřícná k autoritářskému režimu Vladimira Putina a nechá se masírovat sílící sofistikovanou kremelskou propagandou, nebo má přinejmenším pro Moskvu a její imperiální choutky pochopení.
Po taktické stránce dosáhli pařížští útočníci z velké části toho, čeho dosáhnout chtěli. Byť obětí v židovském supermarketu asi nebylo tolik, kolik si představovali, a policistka, kterou Coulibaly zastřelil den předtím, byla zřejmě náhradním cílem místo židovské školy. S „mučednickou smrtí“ útočníci počítali. Co víc, z taktického hlediska dalším útokům těžko něco zabrání.
Pětadvacet let budování demokracie není úspěch, ale ztracená příležitost. Proslovy k výročí vítězného listopadu mohou připomínat, že v mnohém ohledu žijeme lépe než v dobách reálného socialismu a že existují země, které zvládly postkomunistickou transformaci hůře než my. Víc než oslavy je však na místě kritická reflexe.
Po pětadvaceti letech nastal čas znovu mluvit o studené válce. Během desetiletí po roce 1989 jsme skoro nemluvili o ničem jiném. Nikdo z nás neočekával tak rychlý rozpad sovětského impéria ani stejně rychlý návrat východní Evropy k ústavní demokracii anebo splasknutí revolučních hnutí, která Moskva podporovala.
