Vláda se snaží změnit styl výběru členů rad veřejnoprávních médií. Už by je nevolili politici, ale „občanská společnost“. Vybrané spolky a zájmové lobby, z nichž mnohé jsou na České televizi existenčně závislé.
Je velká pravděpodobnost, že uvidíte věci, které jste dlouhé roky přehlíželi. Grafická designérka Dita Krouželová se na města dívá jinak, než jsme zvyklí.
Napravit společenské poměry v zemi a znovu nastartovat cestu k prosperitě, kdy se bude české hospodářství měřit s výkony Rakouska nebo Německa. Takový úkol má splnit vláda a Josef Středula věří, že to dokáže.
Čekal jsem, že to bude vyprávění, ve kterém uslyším dusot velbloudích kopyt při dramatických honičkách ve stínu pyramid.
Téměř čtvrt století mohl Vojen Güttler velmi podrobně pozorovat naši společnost. Ústavní soud je místo s báječným přehledem.
Při pohledu zvenčí má Polsko pověst země, jejíž elity se ve věcech zásadního významu dokáží shodnout, kde panuje národní konsensus. Přitom jsou ale intelektuální, kulturní a politické kruhy u našich severních sousedů rozhádané tak, že spolu velké skupiny lidí nejsou schopny vůbec mluvit.
Matka nového amerického velvyslance Andrewa Schapira Raya Czernerová, která se narodila v pražské židovské rodině, se dostala z protektorátní Prahy v roce 1939 až úplně na poslední chvíli.
Jednou z nenápadných, ale sveřepě vedených bitev současnosti je souboj o stupeň podřízenosti státních zástupců (a potažmo policie) vládě.
Seriál České televize České století je hit. Diváci se o něm dohadují, rozebírají příčiny historických událostí a představují si, co všecko by mohlo být jinak, kdyby.
Džbán jako kdyby se naplnil říjnovou návštěvou prezidenta Miloše Zemana v Číně. Ale už několik měsíců předtím, po vyjádřeních prezidenta i jeho předchůdce Václava Klause a koneckonců i několika ministrů k dění na Ukrajině, se začaly ozývat obavy o příslušnost České republiky k Západu.
Člověk skoro zapomene dýchat, když poslouchá barvitý popis jemných a plynule navazujících kroků, kterými se štíhlé tělo proplétá mezi jinými lidmi, aniž by do někoho narazilo nebo někomu překáželo.
Říká se jí generace Y. V Salonu Echa diskutovali čtyři její zástupci o tom, jestli jsou dnešní dvacátníci skutečně tak odlišní od těch, jimž je třicet a víc a kterým by „neměli věřit“. Platí ale ještě o představy a klišé, které si o mladých ti starší obvykle vytvářejí?
Paul Lendvai mě vítá ve svém budapešťském bytě, z jehož velkých oken vidíme přímo na mohutný tok Dunaje. Na úvod prosí, abych nikde neuváděl jeho adresu, necítí prý se v Budapešti poslední dobou dobře. Jak říká, jezdí sem se ženou víceméně na její přání. „Na její vkus tu býváme málo, na můj až moc.“
Pavlína Rychterová je zdatná cestovatelka v čase. Jako historička, která již několik let žije ve Vídni a pracuje na tamní univerzitě, zkoumá středověk a ve zprávách, které nachází v dávných časech, spatřuje často obrazy dnešní doby. Staletími, které obě epochy od sebe oddělují, proplouvá rychle a hladce a stejné to bylo i u tohoto rozhovoru. Některé analogie vyskakovaly nečekaně a na netušených místech.
Ministr financí Andrej Babiš obchází Prahu s vypsanými citáty filozofa Václava Bělohradského, který vyjádřil naději, že má šanci proměnit se z oligarchy v příslušníka elity. Václav Bělohradský v rozhovoru pro Týdeník Echo vysvětluje, proč skončila epocha tradičních politických stran a přesně podle očekávání Václava Havla přicházejí jednorázová tematická hnutí, jako je ANO.
